Pamela Hogan. Den, kdy se zastavil Island, protože si ženy vzaly volno

Co vás vedlo k tomu natáčet o zemi, ke které jste předtím neměla žádný vztah?

Moje rodina jela na Island na dovolenou v roce 2015. Náhodou jsem tuto událost zahlédla na zadní straně průvodce Lonely Planet. Byl to jen jeden malý odstavec o tom, že se protestu v roce 1975 zúčastnilo 90 % žen, což mi přišlo úžasné.

Pak jsem se dozvěděla, že to odstartovalo revoluci, která pokračovala až do té míry, že Island je dnes nejrovnostářštější zemí. Na začátku 70. let moje matka vydělávala ve Spojených státech polovinu toho, co muži v její práci. V té době se stala feministkou. Ale pak jsem sledovala, jak se naše feministické hnutí ve Státech jaksi zastavilo. Nikdy jsme neprosadili rovná práva, nemáme ani jeden den zákonem garantované mateřské dovolené pro rodiče, zatímco na Islandu v důsledku toho, že proběhla genderová revoluce a tolik žen je nyní ve volených funkcích, je na Islandu jeden rok rodičovské dovolené pro každého, komu se narodí dítě. Rozdělen mezi otce a matku.

Tehdy jsem nemohla uvěřit, že o tom ještě nikdo nenatočil film. Zároveň jsem dlouho pracovala ve veřejnoprávní televizi ve Spojených státech jako výkonná producentka a vím, jak často se příběhy žen nevyprávějí. Věděla jsem, že tento příběh musí být odvyprávěn, dokud jsou ženy stále tady, živé a jejich vzpomínky stále silné.

Pamela Hogan je nezávislá americká filmařka, producentka a novinářka. Zabývá se tématem boje za ženská práva. Režírovala Looks Like Laury Sounds Like Laury z televizní dokumentární série America Reframed nebo I Came to Testify ze série Women War & Peace. Podílela se na vzniku Ladies First ze série Wide Angle o ženách ve vůdčích pozicích v současné Rwandě.

Ta událost není v Česku příliš známá. Bylo pro mě proto docela překvapivé, když jsem si uvědomil, že tahle feministická revoluce dokázala kompletně proměnit společenský vývoj Islandu... 

Film jsme právě promítali v Jižní Koreji. Naše publikum bylo plné žen kolem dvaceti let a doslova si dělaly poznámky, protože v Jižní Koreji jsou obrovské rozdíly mezi muži a ženami, a inspirovaly se, co by se mohly naučit a přenést do své země. 

Důležitý poznatek je, že ženy na Islandu používaly humor. Říkaly si, že si nejenže udrží dobrou náladu, když budou pod velkým náporem, ale také jim lidé budou více naslouchat. A fungovalo to.

Další důležitou věcí byl kompromis. Feministky chtěly nazvat akci stávkou: Ale kdyby šlo o stávku, nezískaly by na svou stranu pravicově orientované, konzervativní ženy, takže musely najít kompromis a nazvat to „volný den“. Nebylo to snadné, ale byl to zlomový bod, který umožnil, aby se uskutečnila tato jednotná a skutečně důsledná občanská neposlušnost.

“Island nebyl bohatou zemí a protestující nevěděli, že tvoří dějiny.”

Při rekonstrukci událostí sama využíváte humorné prvky. Chtěla jste na jejich přístup záměrně navázat?

Když jsme v roce 2016 začínali s přípravou, jediné, co jste o protestu mohli najít v angličtině, byly humorné zkazky o tom, že muži neuměli vařit a došly jim párky v rohlíku. Takže jsem do toho šla bez jakýchkoli znalostí o tom, jak islandské ženy dokázaly to, co dokázaly. Teprve když jsem udělala prvních deset nebo patnáct rozhovorů, začala jsem vnímat prostupující téma humoru.

Island nebyl bohatou zemí a protestující nevěděli, že tvoří dějiny. Na tyto události si nebrali fotoaparáty a média o nich neinformovala. Když jsme dostali nápad udělat to vizuálně, potřebovali jsme animaci a našli jsme skvělého mladého animátora Joela Orloffa, který má obrovský smysl pro humor. Chtěla jsem si být jistá, že to s hravostí nepřeženeme, a vše konzultovala se svým týmem na Islandu. Pak jsme se rozhodli, že to ještě v roce 2023 ukážeme zúčastněným. Ještě to nebylo úplně hotové, ale ženy stárly a my jsme si řekli, že jim musíme ukázat, co máme. Tajil se mi dech. Co když se urazí? Co když budou mít pocit, že jsme z nich udělali karikatury? Když ta projekce skončila, tleskaly nám vestoje a daly nám květiny. Pak jsem stála venku a doufala, že si se mnou všichni přijdou promluvit. Ale všechny si šli promluvit s Joelem a poděkovat mu. Pečlivě studoval jejich fotky: jestli někdo nosí velké brýle, jaký má kdo účes nebo oblečení. Měly pocit, že to odpovídá duchu jejich revoluce.

Jak probíhal animační proces?

Pouštěla jsem Joelovi rozhovory, převyprávěla příběh a on udělal prvotní skeč. Pak jsme je konzultovali s týmem a také s historiky Islandu. Většinou byli spokojení, někdy řekli, že máme použít jiné auto nebo že nějaká žena by si nikdy nevzala puntíkaté šaty, protože ji historik znal od páté třídy. Den, kdy se zastavil Island je novinářský film a my jsme chtěli být historicky přesní.

Všiml jsem si, že animované sekvence používáte při rekonstrukci intimnějších, "domácích" příběhů a událostí spíš než těch veřejných. 

Samotný den protestu měl takovou energii, že jsem ho nechtěla přerušovat animacemi. Přála jsem si být na náměstí s těmi ženami. Ale v událostech, které tomu předcházely, bylo nutné být osobnější: chtěla jsem vystihnout pocity mladé dívky, která sní o budoucnosti. A je jí řečeno, že tou vysněnou ženou být nemůže. Jedna věc je, když někdo sedí na židli, je mu už pětasedmdesát let, dívá se do kamery a na tenhle dialog vzpomíná. Jiná věc je zachytit, co ta osoba mohla cítit v tu chvíli, a o to jsme se snažili v animacích: znázornit, jak se tehdy mohla cítit žena, která chtěla být kapitánkou lodi. Animace ji nechá zmizet, protože jí tím říkali: to se nikdy nestane. Nechali jsme její myšlenky rozplynout do větru a ona už o tom nemůže ani snít. Takhle mi to prostě přišlo silnější.

Jak se vám pracovalo s archivy? Zmínila jste, že materiálů moc nebylo.

Možná bylo dobře, že nám trvalo sedm let, než jsme sehnali všechny peníze na dokončení, protože jsme každý rok našli něco navíc. Před pěti lety jsme dostali od televize patnáct minut záběrů, to nebyl problém. Ale osobní, soukromé fotografie? Nic.

Při výročích si spousta Islanďanů dává na facebook věci z toho dne. A jeden úžasný člověk tam dal fotografii, kterou nikdo nikdy neviděl. Pod to napsal: „Tehdy jsem byl technik, podíval jsem se z okna a viděl jsem, jak se tam shromažďují tyhle ženy. A začal jsem je fotit.“ 

Zavolal mi můj rešeršista a řekl, že si s ním musíme promluvit. Šla jsem k němu domů a zjistila, že měl jeden z mála skvělých fotoaparátů s vysokým rozlišením, protože ho používal pro svou práci v terénu a začal se zajímat o to, co se během protestu dělo. Tak řekl svému šéfovi: „Dneska půjdu fotit."

Pětatřicet jeho fotografií je nyní v našem filmu. Bez nich bychom byli závislí na těch, co vyfotili novináři. To byly převážně skupinové záběry a celky. Nalezené fotografie nám ukázaly tváře, do kterých se diváctvo dokáže zamilovat.

Ve filmu se objevují někteří vrcholní politici a političky, například dnes již bývalý prezident Guðni Thorlacius Jóhannesson, který vzpomíná na svého otce, jak připravoval večeři během stávky. A také postřehy první demokraticky zvolené prezidentky na světě Vigdís Finnbogadóttir, která se ujala prezidentského úřadu pouhých 5 let po stávce a vydržela v něm nepřetržitě šestnáct let. Jak těžké bylo dostat je do vašeho dokumentu?

Vigdís bylo v té době už osmdesát let a původně s námi nechtěla mluvit, k ženskému hnutí se v tomto období svého života už nevyjadřovala. Je lingvistka, zabývala se spíše záchranou jazyků, které se ztrácejí.

Ale moje producentka Hrafnhildur Gunnarsdóttir je na Islandu uznávaná za své filmy o rovnoprávnosti, o hnutí gayů, o ženském hnutí a tak dále. Přesvědčila ji a bylo mi naprostou ctí s ní trávit čas.

Co se týče bývalého prezidenta Jóhannessona: Když byl na premiéře seriálu o historii homosexuálního hnutí na Islandu, na kterém pracovala má producentka mnoho desetiletí, byl opravdu dojat a ptal se jí, na čem bude pracovat příště. A pak si vzpomněl si, že jeho otec během protestu spálil párky v rohlíku, když se místo matky staral o domácnost.

Všichni tyhle lidé jsou díky této události propojeni. Předpokládám, že mohlo být nápomocné i to, že Island není velká země...

Ale Islanďané často jdou nad hranice svých možností. Například každý desátý Islanďan napíše před smrtí knihu. A také se podívejte na jejich hudební scénu. Byli jsme nadšeni, že nám Björk věnovala píseň.

“Když jsem se dozvěděla, že Björk film miluje, jako bych vyhrála Oscara.”

Tou skladbou je Future Forever, kolaborativní track s queer producentkou Arca z alba Utopia. Björk v ní motivuje posluchačstvo, aby „sledovali, jak tvoří nová hnízda / splétá matriarchální kupoli / staví hudební lešení“. Jsou tyto řádky důvodem, proč jste si vybrali právě tuto píseň, nebo to bylo rozhodnutí samotné zpěvačky?

Zvukový designér Björk, který ji doprovází na každém turné, byl také naším zvukovým designérem. Stříhali jsme scénu, kdy v den protestu přichází na jeviště malá holčička s flétnou. Tehdy to zastavil a řekl: „Víte, že tohle je Björk?“ Tehdy jí bylo sedm let a nevěděl to nikdo.

Když jsme zjistili, že je s protestem spojená, náš islandský tým ji oslovil. Trvalo jí několik měsíců, než se k tomu dostala, protože je velmi zaneprázdněná a dává si velký pozor na to, čeho se účastní. A když jsem dostala vzkaz od jejího manažera, že Björk film miluje, cítila jsem se, jako bych vyhrála Oscara. Vzkaz jsem si dala na ledničku vedle fotky svých vnoučat.

Měla jsem v merku několik písní, ale Björk řekla, že Future Forever je ta, kterou by chtěla, abychom použili. A když Björk něco schválí, poděkujeme a nezajímá nás důvod. Už pětadvacet let nikomu nedala písničku a my jsme prostě nadšení, že to udělala.

Protest islandských žen proběhl téměř před 50 lety. A přestože země téměř dosáhla rovnosti v ekonomickém a společenském ohledu, svět, včetně Islandu, stále trpí patriarchálními předsudky. O těch ve filmovém průmyslu hovoří v dokumentu vaše producentka Hrafnhildur Gunnarsdóttir. Zdá se, že je to nekonečný boj, nebo se v budoucnu dočkáme nějakého světla?

Pokud nevyprávíte příběhy žen, jako by se nikdy nestaly. Kdyby tyto ženy nepromluvily, když jsou naživu a plné energie, nikdo by se to vlastně nedozvěděl. Doufejme, že film bude inspirativní jak na Islandu, tak ve světě.Island je už teď jedinou zemí, která vyžaduje, aby zaměstnavatelé každý rok prokázali, že odměňují muže a ženy stejně, a pokud tomu tak není, musí zaplatit pokutu. V zákonodárném sboru mají padesátiprocentní zastoupení žen. Jsou jedinou vládou na světě, která nejenže dosáhla devadesátiprocentní rovnosti, pokud jde o celková čísla, ale zavázala se dosáhnout plné rovnosti do roku 2030.

Sami jsme si v roce 2023 mysleli, že jsme dokončili film a postprodukci. O dva týdny později se konala největší demonstrace v dějinách země. Každý čtvrtý Islanďan protestoval za rovnoprávnost žen, takže jsme museli film předělat. Jde o to, že sami Islanďané vědí, že jsou majákem pro zbytek světa. Cítí zodpovědnost říct, žestejná práva ještě nemají, a budou bojovat, dokud je nedostanou. Berou to velmi vážně.

“Islanďané ví, že stejná práva ještě nemají, a budou bojovat, dokud je nedostanou.”

Výkonnou producentkou vašeho filmu je bývalá první dáma Islandu Eliza Jean Reid...

Je to úžasná tvůrkyně, velmi angažovaná, jako první dáma Islandu využila své "soft powers" k tomu, aby posouvala kupředu ženská témata, a napsala krásnou knihu o výjimečných islandských ženách [kniha vyšla v češtině pod názvem Tajemství sprakkar v roce 2023 v nakladatelství Jota]. Nyní nám pomáhá zařizovat promítání po celém světě. 

Máte pocit, že je Den, kdy se zastavil Island důstojným odkazem všem statečným ženám, které jsme ve filmu viděli?

Jediné, čeho lituji, je, že některé z žen, o kterých jsme slyšeli úžasné příběhy, už v mém filmu nemohly promluvit – zemřely ještě před natáčením. A další byly v době, kdy jsme s nimi dělali rozhovory, ještě v úžasné kondici, ale před dokončením filmu se jejich stav zhoršil. 

Až bude náš film v distribuci, předáme všechny naše nezpracované rozhovory do ženského archivu. Jsou tam stovky hodin materiálu, který jsme nepoužili. Jsem vděčná za uchování hlasů, které budou součástí historie, když už tu jejich mluvčí s námi nebudou. 

Děkuju, že jste těm hlasům poskytla platformu.

Děkuju, že vám na nich záleží.