Festivalový tip dne

Nedělní tip dokumentaristky Terezy Reichové

Po několika dnech nasávání (inspirace) bych neděli být vámi zasvětila počátkům tvorby. Hned v 9:30 v DIODu Jan Šípek se studenty dokumentu z FAMU představí prvácké filmy a jejich vznik. Pokud se neodvažujete pustit se do audiovize, zkuste to se zvukem. Sekce HEAR: Beginners vám s tím pomůže.

FAMU Uvádí 1. ročník, 31. října, DIOD, 9:30

Sobotní tip producenta, režiséra a blogera dok.revue Radima Procházky

Nekompromisní ve filmech i mimo ně je divadelní a filmový režisér a příležitostný herec Miroslav Bambušek. Po dlouhých třinácti letech od debutu Jan Hus – mše za tři mrtvé muže dokončil svůj druhý celovečerní film, fantaskní podobenství o vykořeněné společnosti v Sudetech. Výpravný, byť nízkorozpočtový, film Lidi krve „vybojoval“ producent Saša Dlouhý a kamerou opět čaruje Jakub Halousek. Je to další hraný film, který MFDF Ji.hlava uvádí, čímž dokazuje své žánrové rozkračování směrem k fikci. Protože film je nakonec jeden a hranice byly dávno zbořeny.

Sociální vražda + Lidi krve, 30. října, DIOD, 19:30

Sobotní tip Petra Fischera 

Tovární série režiséra Ivo Bystřičana nazvaná Industrie je důkladným filmovým zkoumáním určujícího prostředí moderních společností, s nímž se nezadržitelně loučíme. Továrna je v Bystřičanově televizním cyklu mnohovrstevnatý stroj na výrobu propastných majetkových rozdílů, ale i místem převratných vynálezů, sociálního inženýrství a sebeidentifikace. V proměnách továren v českých zemích se zapisuje i radikální změna kolektivního vědomí, které dnes v době dávno post-industriální na vlastní kůži všichni prožíváme. Továrna mizí kdesi v dáli, ale stále je tak trochu navěky v každém z nás. Pečlivá rešerše, vynikající mnohořečí historiků, lepší dějinně-sociologický vhled do českých fabrik ještě natočen nebyl.

Režisér Miroslav Bambušek je živel. Živelný je i jeho film Lidi krve. Jako ve všech divadelních i filmových projektech, které Miro v posledním čtvrtstoletí udělal, padáme i v tomto snímku do geologicky překřížených vrstev minulosti, do otázek zločinu a viny, ale i problémy odplaty, pomsty a odpuštění. Touha po životě se snadno může proměnit v sílu vražednou, překonání bolesti může vést k rozzáření duchovna v temnotách nespravedlností pozemského světa. Bambuškův film nese čistota intence, snadno proniká dovnitř, těžko ho ale potom jen tak vypustit ven.

Ivo Bystřičan: Industrie, 30. října, DIOD, 13:00

Sociální vražda + Lidi krve, 30. října, DIOD, 19:30 

Páteční tip šéfredaktorky dok.revue Kamily Boháčkové

Pro vynikající britskou režisérku Andreu Arnoldovou byla vždycky zvířata důležitou, i když na první pohled nenápadnou součástí jejích filmů. Jen si vzpomeňme, jakou úlohu sehrála vosa v jejím krátkém filmu o svobodné matce několika dětí. Film nazvala příznačně Vosa. Nebo jak zásadní byla ve Fish Tanku scéna s koněm uvázaným v industriální krajině kdesi u dálnice vedoucí z Londýna na jih Anglie. Nebo ryba, jež líně vpluje do rukou matčina přítele Connora na rodinném výletě u řeky. Tentokrát se však stalo zvíře hlavním hrdinou jejího filmu. V Krávě, která měla premiéru letos na festivalu v Cannes, sleduje Arnoldová všední život dojnice. „Chtěla jsem jen pozorovat její reakce na každodenní rutinu. V celé její kráse, těžkosti i krutosti. Dívat se. Vidět. Uvidět ji,“ píše Arnoldová. Jak je možné, že jsme si jí dosud pořádně nevšimli? Jak žije a jak svůj život prožívá dojnice, jejíž mléko, sýry a jogurty denně jíme nebo pijeme? Co při tom cítí? Arnoldová se dokáže soustředěně dívat a zachytit emoce i napětí, jako by natáčela skutečné lidské protagonisty. Její „herečka“ mluví očima, pohyby. A dokáže tím udržet naši pozornost po celý film. „Chtěla jsem, abychom se k těmto zvířatům přiblížili… Když se dívám na Lumu, jak se naše kráva jmenuje, vidím v ní celý svět,“ píše Arnoldová. A opravdu, pokud se pozorně díváme, tak není osud téhle dojnice zase tak vzdálený od životů nás, novodobých otroků každodenní rutiny.

Dnes večer běží na ji.hlavském festivalu ještě jeden film, který se snaží nahlédnout zvířecí tvory jinou optikou, než na jakou jsme běžně zvyklí. Snímek Animot studentky FAMU Juliany Mosky ukazuje zvířata z českých záchranných stanic ve snaze lépe je poznat a pochopit. Ve svém textu pro dok.revue píše Moska o tom, jak umístila na záchranáře GoPro kamery, aby záznam plynul bez její kontroly. „Zatímco jsme hledali způsob, jak se přiblížit ke zvířatům, přiblížili jsme se naopak lidem,“ píše Moska. Člověk – zvíře – animot. Dnešní večer stojí za úvahu. 

Kráva, 29. října, DKO II, 20:00

Animot, 29. října, DKO I, 22:30

Čtvrteční tip estetičky a blogerky dok.revue Terezy Hadravové 

První z filmů, které jsou zařazeny do čtvrtečního rumunského bloku v rámci Konference Fascinace, film Rozhovor s Ceausescem (1978) Iona Grigorescu, pro mě jako pro autorku jeho katalogové anotace vytvořil zajímavý problém. Mám využít možnosti dohledat přepis a překlad rozhovoru, který zůstává pro běžného diváka (ať už hovoří rumunsky, či nikoli) nečitelný, a naznačit v anotaci, čeho se týkal? Nebo je vlastně jedno, o čem se v tomto falešném dialogu vede řeč, neboť základní myšlenkou filmu je (omlouvám se za tento spoiler!), že rozhovor možný není?  Proud vepsaný na povrch rozšklebené pantomimy jednoho herce na dvou židlích, „závěs“ utkaný z obrazů slov mi také připomněl, jakým způsobem zachází s psaným textem ve svém filmu Příjmení Viet, křestní jméno Nam (1989) režisérka Trinh Minh-ha, která také akcentuje jeho vizualitu na úkor významu.

I v dalším Grigorescově filmu, který máte ve čtvrtek možnost vidět, Mužský rod, ženský rod (1976), se setkáme s psaným textem. Věty, které na úvod filmu v detailu zabírá kamera simulující čtoucí oko, se sice místy rozpadají do písmen a slabik, nicméně tentokrát nastolují základní tón. Jejich dešifrování, třebaže ne nutně doslovné, může divákům poskytnout jistou nápovědu.

Tvůrce rumunských experimentálních snímků ze 70. a 80. let lze ocenit z mnoha perspektiv – lze zmínit, jak se jim v dané historické situaci dařilo vytvořit téměř ideální podmínky k tvorbě, jak historicky cenná a svou dobu (rozuměj: Západ) předbíhající je jejich tvorba, či přemítat o tom, v jakém smyslu jsou i ty nejpoetičtější filmy vlastně politicky subversivní. Pro mě nicméně vystupuje jako nejzřetelnější kvalita jejich humor. Nejvíce mě pobavily ty z rumunských experimentů, které si pohrávají s vyprávěním příběhu. Ve čtvrtečním bloku to jsou hned tři: Simultánní hypostáze (1970), Znečištění (1977) a Počátek koherence.

Konference Fascinace: Rumunsko, Blok 2, 28. října, 14:00, Kino Dukla – Edison

Středeční tip režiséra, dramaturga, pedagoga ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně a blogera dok.revue Jana Gogoly ml.

Karol Plicka si v deseti letech vyrobil svůj první fotoaparát. A na jeho hrobě trůní náhrobní kámen ve tvaru fotografické čočky vyjadřující trvání jeho pohledu, a to také díky na festivalu uváděným filmům. Ale stejně tak jako byl Plicka fotografem či filmařem, tak ho můžeme vnímat jako sochaře, který tesal světlem a používal přitom svoji kamennou čočku. Z dnešního pohledu archaickou lidovou kulturu až monumentalizuje v galerijně pojaté mizanscéně s performujícími horalkami a horaly. Outsideři moderní doby se zde stávají vertikálou analogickou k okolním horám, zpěvně vztyčeným rukám, fujarám, šavlím, dětem v náruči, vzpřímeným smyčcům či třeba odzemku, což je tanec, během něhož výskoky propojují pod a nad – od země vzhůru a zase zpátky. A s postupující dobou Plicka propojuje rovněž současnost s minulostí. A to kontrastem vyvolávajícím třeba tyto otázky: dokáže naše interiérová civilizace redukující tělesnost nalézt sepětí se světem? Jsme schopni si alespoň občas obléci jakkoliv mentální kroj, který by mohl naznačit konturu sjednocujícího společenského rámce? Může se dnes centrum a periferie potkat nad společným dílem? Působivost Plickových sošných obrazů přitom umocní subtilní vyšívání zvuků osobitého hudebního performera Ivana Palackého, a to i v případě, když tentokrát nebude hrát na svůj oblíbený nástroj, a sice pletací stroj Dopleta. Mám za to, že i tak budou díky hudebnímu rozhovoru Palackého s Plickovou expozicí v rurálně soudobém audiovizuálním sboru kroje vrzat, housle šustit, lidé bečet, ovce zpívat. Také stará vlna může být nová. Při Palackého sešívání naší doby s tou minulou si budeme moci obléct kroj souzvuku a souobrazu napříč časem a zjistit, co jsme vědomě i bezděčně během jednoho století z naší zkušenosti vypárali a co by třeba v lecčems stálo za to zase přišít.

Karol Plicka + Ivan Palacký - Blok 1, 27. října, 22:00, DIOD

Úterní tip filmového publicisty Tomáše Stejskala

Do kufru i na střechu ojetého kombíku se vrší předmět za předmětem. Trhliny uprostřed vozu zakryje lepicí páska a vachrlatý koráb se může vydat na dalekou cestu. Právě tak se jmenuje snímek Yoon neboli cesta v senegalském jazyce kmene Wolofů. Hrdina snímku Mbaye s takovými vozy opakovaně urazí 4500 kilometrů z Portugalska do rodného Senegalu. S telefonem neustále u ucha, plný obav, zda vůbec dorazí, brázdí tento moderní nomád silnice, předává na trase různé zásilky a plní různá přání. A za volantem se noří do vlastní samoty této minimalistické road movie, mířící nikoliv za svobodou a sny, ale k ryze pragmatickým cílům, jako je obživa.

Yoon, 26. října, 17:00, Kino Dukla - Edison