Rozedraně rozedraní

Úplně marně, úplně zbytečně, strašně moc. Nekonkrétní větné ekvivalenty doprovázejí film Přípravy k filmu T symbolickým nádechem bezvýznamnosti. Bezvýznamnosti času, nadějí a tužeb, bezvýznamnosti strachu, života i smrti. Přesto snímek velice citlivě a hravě zobrazuje současnou mladou generaci jako generaci přemýšlivou a snaží se divákům přiblížit nelehký úkol smířit se s fatalitou, nikoliv však s lhostejností, spíše s pochopenou odevzdaností. Ačkoliv si myslím, že je toto obsáhlé a zdánlivě neuchopitelné téma odvyprávěno na výbornou, nejsem si jistý, jestli svým až experimentálním přístupem osloví celé mezigenerační spektrum.

Konec světa není žádná katastrofa. Lidé, kteří již mají zkušenosti ze života, kteří vědí, co od něho chtít a očekávat, a u kterých převládá strach ze stáří nad kreativním myšlením, nemívají pochopení pro buřičsky ironická vyjádření a názory. A už vůbec ne pro ty, kterým nerozumí nebo nechtějí rozumět. Současná studentská mládež je považována za rozmazlenou, sobeckou a nevděčnou, pro pamětníky hlavně historií nezatíženou. A protože je mladý člověk impulzivně reagující, není divu, že se hodnoty života generačně rozcházejí. Znovu a znovu. A přitom by nás historie měla poučovat o opaku, o tom, že chápat a respektovat se navzájem nikdy není ke škodě.

Svět je víc a víc plný. Lidmi, pokrokem, možnostmi, myšlenkami. Hodně toho zažil, hodně toho ještě zažije a my s ním. Obzvlášť studentská mládež. A právě proto se od ní očekává tolik. Žijeme v neuchopitelné době, která strachem z historie a ze sebe samé šikanuje vše v ní obsažené. Všeho je moc a všeho je málo. Neexistuje dobro a zlo. Neví se kudy, neví se kam, neví se proč. A jediným směrem, jedinou uchopitelnou jistotou je smrt. Zánik. Konec světa. A to všechno a nic tvoří obrovský tlak. Tlak společnosti, který zde byl vždycky, ale který je nyní prázdný, dopadající na každý kousek těla. Člověk, a především mladý člověk, je tudíž pod tímto tlakem zcela rozedraný. Rozedraná je jeho víra, jeho duše, rozedrané je jeho srdce, rozedraná je jeho mysl. Ne rozpolcená jako mysl schizofrenika, ne roztrhaná jako mysl vojáka. Rozedraná. Málo nezaujatých lidí to pociťuje, málo lidí tomu je schopno dávat váhu. Pochopení a podpory je tedy absolutní nedostatek, každý je sám, každým dnem víc rozedraný. Není jak utéci, nedá se bránit. Je tedy marnost života jedinou možnou formou přežívání?

Přes problematické miliony možných konců světa, destruktivně zoufalých postojů a nesplnitelných úkolů, které jsou civilizaci předhazovány s nesmírnou vážností, je samotné umění života upozaďováno. Lidská bytost je velmi křehká. Každý společenský otřes, každá myšlenka se opírají do člověka jako vítr o listnaté stromy, myšlenky i listy postupně opadávají, aby je mohly nahradit jiné, a to k vývoji patří, jinak to nejde. Když je však vítr příliš silný, když burácí stejně jako pandemické obavy, láme větve, češe celé koruny, kácí kmeny. Po silných vichřicích však nejsou vyvrácené celé stráně, celé zalesněné kopce. Je tedy potřeba, aby se i člověk stejně jako stromy dokázal prostředí přizpůsobit. Uvědoměle zakotvit hluboko do země. Nikdo se nedokáže připravit na vše, ale o tom to přeci není. Nejde o to zachránit svět, ale o to chtít ho zachránit, nejde o to mít strach, ale o to přijmout jej, nejde o to toužit po štěstí, ale být šťastný. A ačkoliv je rozedranost naší neodmyslitelnou součástí, jako něco tak fatálního a skličujícího, nesmíme se jí nechat bezkonkurečně ovládat. Už jen proto, že je naší výsadou.

Týká se to všech, nejen nás mladých. Možná právě přijmutí takových myšlenek tvoří propasti nepochopení, možná jejich samotná existence. Nejsou tu proto, aby byly pochopeny, pouze proto, abychom si je uvědomili. A s tímto uvědoměním už ani konec světa nebude katastrofou. A kdo by to tak nechtěl? Ke všemu má člověk ještě jedno fascinující privilegium. Pod tím vším dokáže udržet lásku. Jakkoliv rozedranou, nikdy bezvýznamnou, vždy zakořeněnou a jistou. I když sám, i když bez listů a polámaný, miluje marně, miluje zbytečně, miluje strašně moc.