Fidai Film. Vizuální alegorie odporu

Slovo fidai odkazuje k obětem, palestinské hymně i dlouhé historii arabské kultury. Film složený z útržků archivních záznamů, které izraelská armáda v roce 1982 zabavila v Palestinském výzkumnému centru v Bejrútu, představuje Palestinu tak, jak ji zachytily palestinské kamery od počátku 20. let až do 80. let 20. století. Záběry filmu nejsou jen svědectvím každodenního života – jeho krásy i krvavé krutosti – ale nesou i viditelné stopy dramat, kterými prošly samotné filmové materiály. Film je doplněn vizuálními intervencemi autora, který pomocí sytě červené barvy překrývající některé fragmenty obrazů symbolicky a alegoricky prohlubuje jejich význam, čímž odkazuje na bouřlivé události, jež zůstaly mimo záběr kamer.

Obnova národní paměti

Fidai Film je politický, umělecký i záchranný projekt, jehož cílem je znovu nalézt národní paměť a identitu prostřednictvím kopií původních archivních materiálů, které byly zabaveny mocenskými strukturami usilujícími o jejich likvidaci. Palestinské výzkumné centrum, založené v roce 1964, sloužilo jako oficiální archiv palestinského poznání, historie, kultury a identity. Provozovalo i své vlastní vydavatelství a shromažďovalo knihy, časopisy, noviny, historické dokumenty i filmy. Fungovalo tedy jako knihovna a kulturní centrum. Jeho sídlo v Bejrútu vydrancovala a zničila izraelská armáda. Archiv byl zabaven a dodnes zůstává na neznámém místě. Navrácena byla pouze malá část uložená ve 120 katalogizovaných krabicích při výměně vězňů v roce 1983. Navzdory mnoha oficiálním i neoficiálním snahám o jeho navrácení zůstal archiv nedostupný a je vnímán jako mytický a ztracený poklad palestinského dědictví.

“Palestinský archiv byl zabaven izraelskou armádou a dodnes zůstává na neznámém místě.”

Film inspirovaný prózou Ghassana Kanafaniho a memoáry Anise Sayegha propojuje vzdálenou minulost s kontrastující budoucností a mapuje vývoj historických událostí i osud archivu. Začíná záběry mírumilovné a pulzující Palestiny během Osmanské říše. Nejstarší archivní záznamy ukazují ohromující krásu, čistou přírodu a radost ze života, které kontrastují s rostoucím sociálním napětím za britské nadvlády ve 20. letech minulého století, s množícími se požáry a ozbrojenými střety. Hemžící se ulice se mění v uprchlické tábory a ruiny, jsou posety drátěnými ploty na pozadí destrukce palestinských domů, mešit a celých měst; scény poklidného každodenního života postupně ukazují Palestince vytlačované na okraj. Film staví na palestinských archivních záběrech, aby odhalil a potvrdil historickou pravdu, protože, jak poznamenal Jacques Derrida v knize o fotografii „Copy, Archive, Signature“ z roku 2000: „Zamlčet obraz a jeho účinek okamžité přítomnosti je mnohem těžší.“ Snímky, pořízené v průběhu desetiletí, svědčí o generačním přístupu palestinských filmařů k tomu, co Derrida nazývá „odrazem časové autoafekce vnímání“. Tito tvůrci zaměřili své objektivy na události a jevy, které je ovlivnily – na ty, jež považovali za důležité a hodné uchování v paměti.

Derrida

Na záběrech jsou patrné stopy opotřebení a různé technické informace – poznámky o chybějících materiálech, snímky přeskakují, občas se objeví časový kód, mezery, přeexponované záběry, filmový pás je poškrábáný a pokroucený. Tyto stopy odhalují většinou skrývané zákulisí práce s archivními materiály a jejich uchovávání. Zákulisí, které je v tomto případě obzvlášť významné a neoddělitelně spjaté s historií a politikou národní paměti, útlakem a protikoloniálním bojem. Derrida k tomu říká: „Umění se promítá také do procesu vývoje a do jisté míry i do práce s daty. […] Kromě časovosti objektu fotografie zde zasahuje ještě jiná časovost – časovost konkrétního kontextu a důležitosti.“ Stopy viditelné na filmovém materiálu vypovídají o řadě uplynulých let a o nespočtu rukou, které se jich s větší či menší opatrností dotýkaly.

“Fidai Film představuje fakt obnovy minulosti a dějin, kterým hrozí vymazání.”

Prostřednictvím různých narativních rovin – archivních záznamů, jejich technického stavu a archiválních zápisů i sytě červených překryvů – představuje Fidai Film akt obnovy minulosti a dějin, kterým hrozí vymazání. Stává se zhmotněním volby palestinských umělců zachovat realitu i přes absenci původních zdrojů. Jak vysvětluje Derrida: „Je nutné volit mezi uměním a smrtí. Nebo mezi uměním spojeným s technikou a uměním, které techniku přesahuje a naplňuje jejich pravé určení, aby mohlo uvést do díla samotnou pravdu.“

Těmito výrazovými prostředky film prezentuje a rekonstruuje jedinečný pohled, identitu a paměť Palestiny, poskládané z útržků a fragmentů kolonizovaného a záměrně před zraky veřejnosti skrývaného celku. Tím pak získává další rozměr: „Když se fotografie stává uměním, archiv získává přidanou hodnotu. […] Fotografie se tak náhle stává stejně ‚kultivovanou‘ – v kulturním i náboženském smyslu – jako byla kdysi kniha před filmem a televizí nebo rukopis před tiskem.“

Fidai Film využívá všechny tyto nástroje k dosažení toho nejvyššího cíle – zachování národní paměti. Stává se filmovým památníkem, mementem, které bojuje za život palestinské historie a identity proti smrti a zapomnění.