Filmař disentu Michal Hýbek

 „Nadarmo si nositelé moci namlouvají, že už nad svobodným duchem zvítězili, když mu zapečetili ústa. Neboť s každým novým člověkem se rodí i nové svědomí a vždy alespoň jedno se rozvzpomene na svou duchovní povinnost obnovit dávný boj o nezadatelná práva lidstva a lidskost...“

– Stefan Zweig

Dr. Michal Hýbek (9. 10. 1957 – 19. 10. 2003) se v sedmdesátých letech minulého století, za husákovské „normalizace“, dostal k filmování přes svůj zájem o fotografii a zpočátku navázal i spolupráci s amatérskými filmaři a se studenty FAMU. Díky této praxi byl v polovině osmdesátých let schopen natočit patrně první český film o Václavu Havlovi Dopisy Olze.  

Po vzniku Originálního videojournalu se stal jedním z jeho hlavních kameramanů a autorů, k nimž patřili a větší či menší studie by si také – jak ostatně naznačuje název knížky – zasloužili zejména Andrej Krob, Pavel Kačírek, Milan Maryška, Stanislav Milota, David Schmoranz, Přemysl Fialka, Aleš Havlíček, Jaroslav Kukal aj. Když se po listopadové revoluci roku 1989 situace změnila, začal pracovat jako externí kameraman pro Československou a později Českou televizi, ale i pro soukromé televize Prima a Nova. Lákala ho dobrodružství a byly to tedy především pořady cestopisné. Udělal si zkoušky na kapitána lodi a na paragliding. Zemřel na rakovinu ve čtyřiceti šesti letech. 

S Michalem Hýbkem jsem se poznal asi v roce 1980, nejspíše díky dokumentaristce Janě Ševčíkové. V roce 1988 jsem s ním jel, když vezl několik účastníků Letní filmové školy z Trutnova Havlovým autem k němu na Hrádeček. Později jsem ho již příliš nevídal, asi jen na Hrádečku na srpnových Zahradních slavnostech nebo na Letních filmových školách. K současnému historickému exkursu mne přivedlo složitější pátrání po jeho filmové adaptaci Havlovy Vernisáže v souvislosti s psaním úvodního textu ke knize Václav Havel a film¹⁾ v roce 2015.
 

Tento stručný a dostupností materiálů omezený pohled na Hýbkův život a tvorbu je jednou z možností vhledu do audiovizuální tvorby disentu, jejího vzniku, zázemí a dalších osudů tvůrců po roce 1990.²⁾ Je výsledkem výzkumu jeho osudů i tvůrčí činnosti, rozkládající se na pomezí autorské amatérské tvorby, „zájmové“ reportážní tvorby disidentské a poloprofesionální i profesionální tvorby kameramanské, převážně dokumentaristické a reportážní. Pro nedostatek písemných archivních zdrojů (mimo ABS, textů k těmto pramenům se vztahujícím, materiálů Etické komise vlády, týkající se Jaroslava Hanzela a několika reportážních či vzpomínkových textů cestovatelů v knihách a časopisech) je knížka založena převážně na orální historii (více než čtyřicet rozhovorů s pamětníky) a na audiovizuálních a fotografických záznamech, dochovaných v archivech Hýbkovy matky a sestry a v tzv. Prečanově terezínském archivu Národního muzea. Významnou pomoc při digitálním přepisu většiny z nich mi poskytli Jordí Niubo se svou společností i/o post s.r.o., pracovníci zvukového oddělení Studia FAMU (Martin Kebrdle) a katedra zvukové tvorby FAMU (Ladislav Greiner, Martin Stýblo, Daniela Vaníčková). Finančně pak přepisy většiny filmů a videokazet zajistil fond vědecko-výzkumné činnosti FAMU. Možnost zhlédnutí většiny 16mm materiálů mi poskytla FAMU, zejména katedra střihové skladby, kde je Martin Čihák s Terezou Kozákovou také dali dohromady a synchronizovali. Skeny diapozitivů obětavě vyrobil Pavel Mára. Přístup k Hýbkově televizní filmografii a k některým televizním dílům mi umožnily badatelna a archiv České televize. Cennou pomoc při identifikaci fotografií mi poskytli Ondřej Němec, Vladislav Burda, Anna Freimanová a další. Za to jim všem děkuji, stejně jako Hýbkovým spolupracovníkům, přátelům a rodině, kteří mi laskavě poskytli rozhovory a již zmíněné materiály. Děkuji také své rodině za trpělivost a možnost v klidu dva roky na textu pracovat.

NORMALIZACE (díl první)

I. Studia a vězení 

Hýbek nejprve chodil na Základní devítiletou školu na náměstí Curieových v Praze 1 a poté,  v letech 1972–1976, na čtyřleté gymnázium na Leninově třídě (dnešní Evropské) v Dejvicích.³⁾ Z této doby pocházela i jeho zranění rukou, která po celý život, zejména jako kameraman a řidič, překonával. Dokonce hrál na kytaru. Údajně v první třídě na škole v přírodě v jižních Čechách ho jiný chlapec zasáhl rozbitou lahví a Michal přišel o dva články na prostředníčku. Na gymnáziu posílila jeho vášeň pro chemii, která se již na ZDŠ projevila výrobou elementárních výbušnin. Jeho matka Blanka Hýbková o tom dále říká:

Když na gymnasiu paní učitelka vykládala chemii, tak se na něj vždycky dívala, co na to říká on. A když se Michal nijak nezatvářil, tak pokračovala. [...] On si kupoval chemikálie. To vždycky přišel balík z Brna a já přišla domů a říkám si: Co to tady je? Slzela jsem a to on dělal nějaký pokus. Nebo měli ty umělohmotné medvídky od medu a do toho dal prášek a vyletělo to nahoru. 

Šestého října 1974 přišel o články tří prstů na druhé ruce. Sestra Daniela Michalovu činnost popisuje: 

To byly takové... ale jinak se dal i prášek z peroxydu, ten se dával do bouchacích kuliček. Když to bylo mokré, tak to nic nedělalo a když se to vysušilo a křuslo se to o sebe, tak to vybuchovalo. My jsme tím vyhazovali do povětří doubky, kterých jsme měli za úkol se zbavit. A on to vždycky dal do trubky od Dymogamu, dal to pod ten doubek, odpálil to, doubek vyskočil a my jsme to jenom sebrali a měli jsme uděláno. A pak se rozhodli, že vyhodí do vzduchu také kus betonu, který tam byl. Něco se stalo a vybuchlo to ještě dřív, než to tam stačili dát.⁴⁾

Obě události líčí trochu jinak Hýbkův spolužák Petr Nikolaev:

V těchhle věcech on měl opravdu smůlu. Na škole, to nám bylo takových deset až jedenáct let, on přišel o dva články prstu a já jsem u toho byl a viděl jsem, jak dva kluci – s Jirkou Hračovským – rozbíjeli flašky o šutr. A v ten moment, jak on tam strkal ruku, tak přilítla flaška a urazila mu dva články. A to jsem viděl, jak se mu houpal ten prst na kůžičce. Takže to byla první takováhle věc a druhá byla, když jsem šel na gymnasiu do školy a ještě jsem měl pro něj plakát Pink Floyd, který jsem mu chtěl prodat a on nepřišel. Pak jsme se dozvěděli, že byl ten průšvih s komínem, který spadl někde – nevím, jestli u nich na chalupě, nebo někde -  co ho sfoukl vítr a Michal, místo aby ho roztloukali palicí, tak že ho prostě rozmetá. A nějak to nevyšlo. Takže on tímhle způsobem nadvakrát přišel o prsty. Byl to šok.⁵⁾

Bylo tedy více-méně přirozené, že po gymnasiu Hýbek šel studovat organickou chemii na přírodovědecké fakultě University Karlovy (1976–1981).
 

Od počátku roku 1980 začal spolupracovat s Františkem Stárkem (Čuňasem) na výrobě undergroundového samizdatového časopisu Vokno. Disent měl takříkajíc v krvi – jeho otec Karel, který jako inženýr pracoval v ústavu termomechaniky ČSAV, se ocitl v koncentračním táboře Sachsenhausen díky účasti na studentských demonstracích v roce 1939 a bratr jeho matky byl vyhozen ze školy za účast při demonstraci na strahovských kolejích koncem roku 1967. Hýbek se zajímal o fotografii, film, na magnetofon natáčel koncerty folkařů, a když se díky svému zájmu o alternativní kulturu seznámil s Františkem Stárkem a s Ivanem Jirousem (Magorem), zapojil se do spolupráce na výrobě o rok dříve vzniklého časopisu.⁶⁾ Podle své výpovědi před soudem v Chomutově zhotovil fotografie, které byly použity na titulních stranách č. 4 a 5.⁷⁾ Pro tato čísla na Stárkovu žádost také vyrobil koláž o Johnu Lennonovi, publikoval fotografii rumunského dítěte⁸⁾ z cesty s Janou Ševčíkovou do Banátu (viz níže) a pro č. 4 napsal článek ke Stárkově koláži z happeningového koncertu skupiny La Period.⁹⁾ Pro šesté číslo se chystal napsat článek o chemických účincích drog. Svůj článek podepsal pseudonymem Uriáš.¹⁰⁾ Stárek na jejich seznámení vzpomíná:

Seznámil jsem se s Michalem v souvislosti s kapelou, o které psal do Vokna. A společně jsme připravovali do Vokna tenhle článek. Padli jsme si do oka a on pak spolupracoval na Voknu mnohem šířeji, třeba jako fotograf. A když jsme pak vydávali číslo, které se týkalo filmu a fotografie, tak tam má fotku. A to už na Vokně pracoval jako redakčně, bych řekl. Ne že by se účastnil redakčních rad, ale byl blízko redakci.¹¹⁾

Kapela, o níž psali Stárek s Hýbkem do Vokna, byla skupina Antiteze, založená keramikem Vladislavem (Barínem) Burdou a jeho přítelem Alexejem (Lexou) Guhou. Burda na setkání s Hýbkem vzpomíná: 

V roce 1976 jsem maturoval, tak to musí být kolem roku 1976. My jako keramici jsme jezdili do Jizerských hor  (Horní Maxov) k Mileně Škampové, což byla dcera toho Milana Škampy ze Smetanova kvarteta a tam jsme dělali mejdany. A jednoho dne jsme šli do hospody a tam seděli takový nešťastníci, který neměli kde bydlet, tak jsme je na tu chalupu vzali a od té doby Michala znám. Pak se těch Silvestrů zúčastňoval.¹²⁾

Hýbkovým kamarádem byl také Otakar Ryšavý¹³⁾, jehož rodiče měli chalupu rovněž v Horním Maxově. Ten vzpomíná, že jim tam Burda pouštěl Mahavishnu Orchestra a atmosféru v Maxově popisuje následovně:

Škampovi tam měli honosnou vilu a dvě dcery. Za tou jednou já jsem brousil, takže jsem na chalupě pořád pobýval a tam jsme se sešli. Byl tam Martin Motloch, který studoval s Burdou v Bechyni a sešla se tam všelijaká „verbež“. Obvykle se to řešilo tak, že si každý přinesl nějaký chlast, pak se to nalilo do kbelíku, přidal se kousek citronu a naběračka. A tam se Burda seznámil s Michalem, kterého jsem tam dotáhl já.¹⁴⁾
 

Od roku 1979 v souvislosti se sledováním aktivit Plastic People of Universe a signatářů Charty 77 se po oslavách Silvestra 1978 v rámci komuny v Nové Vísce u Chomutova začala Státní bezpečnost zajímat o soustružníka Františka Horáčka (Jimmy, později Jim Čert¹⁵⁾) z Hrochova Týnce u Chrudimi, který v Nové Vísce hrál na harmoniku a promítal filmy. Protože projevil ochotu spolupracovat, připravila pro něj otázky, v nichž ji zajímaly především osoby zpěváka Karla (Charlieho) Soukupa (jednak pro jeho písňové texty, jednak proto, že byl členem kolektivu mluvčích Charty 77) a Františka Stárka (sledovaného v letech 1976-79 v rámci akce „Podzemí“ a od listopadu 1981 v rámci akce „Satan“, zaměřené na vydávání a rozšiřování písemných materiálů undergroundového hnutí).¹⁶⁾ Horáček 19. března 1979 poskytl obsáhlou výpověď o všech jemu známých osobnostech alternativní kultury a 21. června téhož roku podepsal na StB v Hradci Králové vázací akt tajné spolupráce (TS), při němž mu bylo přiděleno krycí jméno Akord.¹⁷⁾ V rámci této spolupráce další rok podal informaci o své návštěvě u Michala Hýbka v Praze (Klimentská ulice č. p. 30)¹⁸⁾ dne 10. listopadu 1980 a o jeho podílu na přípravě šestého čísla časopisu Vokno, ochotě postarat se o rozmnožení čísla a o jeho setkání s Františkem Stárkem téhož dne.¹⁹⁾ Stárek na to vzpomíná:

Já jsem byl u něj a dělali jsme nějaké fotky pro Vokno a těsně po mně – nevím, jestli to bylo vyprovokované StB, nebo jestli to byla náhoda – přišel Horáček a on to ještě neměl uklizené, nicméně vzal ho nahoru a všechno mu to ukázal, řekl mu, pro co to dělá a Horáček nemeškal a celé to hned kvalitně udal. Na základě toho oni vytvořili na Michala svazek a rok ho rozpracovávali. U Svazarmu mu zařídili, že musel přestat se střílením, musel vrátit tu pistoli nebo pušku, co měl. Pak u něj našli nějakou vzduchovou pistoli, která byla provrtaná na poplašné patronky a dávala se tam diabolka a poplašná patronka, takže to sice vystřelilo brok, ale s podstatně větší razanci. To u něj našli.²⁰⁾

Hýbek říká, že k Čertovi „neměl žádnou nedůvěru“, byl k němu „naprosto otevřený“ a na vztahy s ním vzpomíná: 

Spíš jsme se potkávali na různých akcích, které tehdy pořádali lidé třeba s vlastním barákem, zvali tam na víkend známé a většinou nějakou kapelu, sešlo se nás tak třeba sto padesát z celých Čech. Postupně jsem se s Jimem celkem skamarádil, ale omezovalo se to víceméně na ty akce – nebyl to zkrátka člověk, s kterým bych chodil každý den na pivo.²¹⁾