Filmař v roušce – 1. díl

10. března: Naivita… 

První týden v březnu oznámili organizátoři největšího dokumentárního trhu ve střední a východní Evropě, pražské East Doc Platform, že se akce navzdory situaci uskuteční. Ve stejné době naše kolegyně Tereza Šimíková, která vede další z nejdůležitějších evropských marketů na kodaňském festivalu CPH:DOX, nadšeně na sociálních sítích oznamovala, že v Dánsku vládne zdravý rozum a jejich akce, termínově navazující na tu pražskou, rovněž proběhne podle plánu. Desátého března se rozjela nejdůležitější část pražského marketu: individuální schůzky profesionálů z Evropy i ze zámoří zaplnily Instituto Cervantes v Praze… Česká vláda ve stejný den nařídila uzavřít školy a zakázala akce nad 100 lidí, takže festival Jeden svět, jehož je platforma součástí, zrušil kompletní veřejnou část festivalu… Ještě večer jsem na večeři tzv. decision makerů (tj. lidí z televizí, fondů či festivalů; prodejců, zkrátka našich klíčových partnerů) při úvodním přípitku vtipkoval, že tentokrát jsem poprvé rád, že nás není na této akci víc než sto.

Den nato jsem si na záchodě poprvé vydezinfikoval ruce… Od té doby, asi jako řada dalších lidí, nejvíc přemýšlím právě nad tím, jak jsme mohli být tak naivní. Zlehčovat, dělat vtípky, bojovat za zdravý rozum…

Později večer dorazila na zmíněnou večeři unavená Diana Tabakov z VoD portálu DAFilms. Právě se vrátila od programového ředitele festivalu Ondřeje Moravce, kterému navrhla, že přehlídku přesunou na internet. O dva dny později oznamovaly noviny, že se Jeden svět stěhuje na web, a to včetně světových premiér, které měly proběhnout na červených kobercích, s přípitky a potlesky plných sálů. Uplynuly další dva dny a programový ředitel kodaňského CPH:DOX Niklas Engstrøm sděloval světu, že právě končí nejšílenější týden jeho života. Za 70 hodin dokázal se svými kolegy festival rovněž přesunout na sociální sítě, Dánové tak mohli sledovat kompletní program přehlídky, čítající několik stovek filmů, ze svých domovů.

12. března: Angažovat se!  

Pracuju z domova. Není to pro mne naprosto nic nového. Většinou pracuju online a různá setkání v reálném světě mne spíše vyrušují od soustředěného řešení úkolů. Mám sice kancelář, tam ale chodím hlavně proto, abych rozdělil čas na pracovní a domácí, nerušil telefonováním rodinu a mohl se tam setkávat s kolegy. A taky kouřit.

O víkendu jsem se chystal do Bratislavy na Febiofest, kde mi měli promítat dva filmy. Místo toho se v neděli s rodinou přesouvám na chalupu v Pošumaví. Manželka je učitelka, takže naší izolaci nic nebrání. Když zrovna nepřemýšlím nad tím, proč jsem byl ještě před pár dny tak naivní, nebo nečtu analýzy toho, jak se liší smrtnost a úmrtnost, přemýšlím nad tím, jak se angažovat. Můj bratr je doktor na záchrance a už jsme tu debatu vedli dávno: já mu závidím, že má jeho práce smysl, on mně prý to, že je možné ten smysl hledat a není tak prvoplánový jako u něj. Oslovím několik známých, které mám mezi pražskými lékaři, zda nechtějí poslat svoje děti k nám na chalupu. Většinou už to mají vyřešené nebo se bojí, že vláda zakáže vycházení a oni se později k dětem nedostanou. Doptávám se v sušické nemocnici, zda není třeba darovat krev. Nikdo mi na mail neodpovídá… Píšu místostarostovi naší vesnice, že jsme připraveni pomoci. Oslovuju se stejnou nabídkou taky producenta Petra Oukropce, který trvale bydlí nedaleko. Vysvětluje mi, že na vesnici o sobě lidé vědí a o staré a nemocné se dokážou přirozeně postarat. Sílu komunity, kterou Petr spoluvytváří divadelními inscenacemi ve své stodole, jsem měl možnost poznat na vlastní kůži. Teď se to dobře hodí a společenství kolem zdá se dobře funguje.

Rozčílí mne jen aktivita radnice z rovněž nedalekého Nepomuku, která žádá vládu, aby nepouštěla Pražáky na venkov, že můžou šířit nákazu. Prý si uklízejí zahrady a vyvážejí odpad do sběrných dvorů. Ano, všude okolo je vidět, že „lufťáci“ zaplnili svá víkendová sídla, ale rozhodně zbytečně nevycházejí a často byli první, kdo se tady vydával na nákupy v rouškách, ještě dříve než to vláda nařídila všem. Skladatel Zbyněk Matějů je rovněž na Šumavě a při mailovém vyřizování smlouvy se mne ptá, zda se nás taky místní bojí. Nemám ten pocit, ale jezdíme sem už tak dlouho, že nás třeba už považují za vlastní.

Samozřejmě mne ale nejvíc zajímá, jak pomoci vlastním řemeslem. Je jasné a přirozené, že je třeba to točit! Režisér Vít Klusák ohlašuje na sociálních sítích natáčení filmu o koronaviru, posílám mu zprávu, že jsem připravený jakkoliv pomoci. Neozývá se, tak mu alespoň posílám své tipy na zajímavé příběhy, o kterých se nějak dozvím. Režisér Jan Látal, expert na tzv. sociální reklamu, přichází s videem, kde různí doktoři přes Skype prosí diváky o dodržování hygienických nařízení, o klid a rozvahu. Klip má záhy statisíce přehrání, takže určitě plní účel. Náš společný, téměř osmdesátiletý, bývalý učitel Karel Vachek se od minulého týdne  izoluje od světa a čeká ho menší operace srdečních cév. Nepřekvapí mne, když i on mi hned po jejím úspěšném zvládnutí do telefonu říká, že je třeba hlavně to točit. Říkám mu o Klusákovi, ale sám zatím na nic konkrétního nepřicházím… Jen „své“ režiséry se snažím podnítit k tomu, aby pandemii „pustili“ do filmů, na kterých společně děláme. Tomáši Kratochvílovi přeposílám video našeho hlavního hrdiny Pišty Ponga, který vyzývá britského premiéra, aby začal bojovat s pandemií. Pišta je český Rom, který už před 15 lety odešel i s rodinou do Manchesteru. Teď ho slyším snad poprvé kritizovat britské úřady, ale zároveň o nich mluvit jako o „jeho“ úřadech a o Borisi Johnsonovi jako o „jeho“ premiérovi. Režisérovi Vítu Zapletalovi přeposílám koláž, kde se celý národ klaní svatému oligarchovi Petru Kellnerovi za jeho dar na boj s pandemií. S Vítem chystáme film Čekání na zázrak o tom, jak se v dnešní katolické církvi prokazují zázraky konané mrtvými neboli důkazy jejich svatosti. Tahle výjimečná doba se do jeho filmu určitě vejde. Vždyť nejedna pandemie v minulosti zvýšila počty světců.

17. března: Zrušil jsem projekci filmu o morové epidemii…

Už je to pár dní, co jsme odvolali na dnešek plánovaný pravidelný debutantský Cyklus Citrus. Kino Pilotů, kde jej normálně pořádám, zatím mlčí, když se doptávám na to, zda něco chystají online. Konkurence ze Světozoru, Aera a Bio Oka už rozjíždí akci Spolu doma v kině, kde mohou solidární diváci zaplatit lístek a společně ve stejný čas sledovat stejný film, jako by byli v kině. Rád bych se k něčemu podobnému taky přidal. Můžu nabídnout i tradiční debaty s tvůrci, což by dobře fungovalo jako bonus. Ten právě zrušený film, Pláč svatého Šebestiána (2019), se do dnešní doby hodí dvojnásob – pojednává o morové epidemii.  

Netflix oznamuje, že v Evropě sníží rozlišení vysílaných filmů, aby příliš nezatěžoval sítě. Zároveň oznámil rozsáhlé investice do filmové produkce jako pomoc v krizi. Netflix je v naší branži něco mezi Otesánkem, zlatým teletem a Beránkem-otřes-se. Stočí se k němu téměř každá producentská debata. Já jsem s jeho lidmi zatím napřímo nejednal, ale natáčí i u nás, takže minimálně ke kolegům by něco z těch astronomických 100 milionů dolarů mohlo dotéct. Já mu pro začátek tento týden nabídnu práva na jeden nedávno dokončený film.

18. března: Shakespeare napsal v karanténě Krále Leara…            

Se svými studenty na FAMU jsem zvyklý komunikovat online celoročně. Tradičně máme společnou facebookovou skupinu. Naposledy jsme konzultovali na dálku v zimním zkouškovém období, takže tady nepřináší situace nic moc nového a napínavého. I když přece: ­Ruggero je z Itálie, takže se rozhoduje vrátit se k rodině a o víkendu se mu podaří odletět jedním z posledních spojů. Naopak Yu-Yuan z Tchaj-wanu zůstává v Praze. Stejně tak Samara z Kyrgyzstánu, jejíž manžel je tady elitním redaktorem Rádia Svoboda. Všem připomínám, že sice není jasné, kdy a zda budou točit svůj ročníkový film, ale jelikož právě teď mají psát scénáře, je to ideální možnost se jim soustředěně věnovat. I je se snažím ponoukat směrem k aktuálním tématům. Je neuvěřitelné, jak jsou Ruggero a Yu-Yuan svým původem blízko k epicentrům současných událostí, a tak by toho podle mne mohli využít. Času máme dost. Připomínám jim, že Shakespeare napsal v morové karanténě Krále Leara…

19. března: Kadrnka přerušil natáčení 

Další den ráno se schází po internetu většina členů předsednictva Asociace producentů v audiovizi (APA). Poslouchám se zájmem, co všechno působí nová situace kolegům. Přizvaný právník Rudolf Leška říká, že viděl řadu pojistných smluv, kde je pandemie vyloučena z pojistného plnění. Na druhou stranu opakovaně připomíná, že vláda nese zodpovědnost za mimořádná opatření. Zdá se, že jedním z nejničivějších bude dlouhodobé uzavření hranic. Hlavní je teď monitorovat konkrétní důsledky a snažit se vysvětlit, že kreativní průmysl a živé umění jsou jedněmi z nejohroženějších průmyslových a kulturních odvětví. Situaci nepomůže prezident Zeman, který stejný den večer v televizi zesměšňuje herce. Ale mám pocit, že ho v téhle pohnuté době ani nikdo neposlouchá… Pražská radní pro kulturu a producentka Hanka Třeštíková ho příští den vyzve k omluvě hercům, kteří vesměs sedí v zavřených divadlech a šijí žalostně chybějící roušky.

Píše mi režisér Václav Kadrnka, že musel zastavit natáčení Zprávy o záchraně mrtvého. Hlavním důvodem je, že se nedostane přes hranice slovenská herečka Zuzana Mauréry. Známého francouzského kameramana Raphaëla O’Byrnea zase zavření hranic uvěznilo v bytě Kadrnkových rodičů ve Zlíně. Lokace, kde natáčejí, se má letos bourat a Vašek netuší, zda po konci mimořádných opatření dokáže znovu dostat před kameru vytíženou hlavní hvězdu filmu Vojtěcha Dyka. Propojuju ho s redaktorem Tomášem Stejskalem a další den už na Aktuálně.cz otevírá jeho příběh článek o důsledcích pandemie na filmaře.

Tyhle situace mě poprvé přinutí více o všem přemýšlet taky z pracovního hlediska. Osobně nejsem v úplně tragické situaci, protože řadu projektů teprve vyvíjím, takže práce může pokračovat. Jedno větší natáčení jsme stihli v lednu, menší, dokumentární může běžet víceméně dál. Stejně tak i animované projekty. Ale jak dlouho?

Najednou jsem mentálně více producentem, tak píšu svým stálým spolupracovníkům, snažím se je uklidnit, že vše zatím poběží více méně podle plánu a že máme nyní šanci stihnout i různé resty. Já jsem si třeba konečně přečetl jeden zajímavý scénář, který jsem dostal už v lednu.

20. března: Ordinovat živobytí    

Naštve mne režisér Ivo Bystřičan, který na Facebooku nejapně žertuje o tom, že přerušení produkce seriálů Ulice a Ordinace v růžové zahradě může být pozitivním efektem karantény. Dobře ho znám, vím, že to nemyslí nijak zle. Já už jsem asi definitivně víc producent, protože si při informacích o přerušení výroby těchto nekonečných seriálů představím drobné živnostníky – maskéry, osvětlovače, zvukaře, produkční –, kterým ze dne na den vypadnou příjmy. A online ho na to upozorňuju. Záhy se ozve i scenáristka Madla Bittnerová, která přidává, jak se dlouhodobě společně s dalšími autory Ordinace snaží propašovat do seriálu různá důležitá témata, jako je boj proti homofobii nebo rasovým předsudkům, aby tak podnítili debatu v úplně jiných sociálních kontextech. Ivo se omlouvá, že seriál už dlouhá léta neviděl a že to rád slyší. „Sociolog českého dokumentu“, jak ho tuhle nazval Petr Fischer, má další materiál ke svým filmovým analýzám.