Filmař v rozvolnění – 4. díl

29. srpna: Jsme první

Poprvé v životě objednávám nákup potravin přes internet. Do poznámky píšu, že jsme pozitivní. Nákupy nám v následujících dnech podle hlasu milí dopravci vždycky vyskládají za branku, zavolají na mobil a čekají v autě. Očima hlídají, dokud si tašky nevezmeme. V roušce a gumových rukavicích procházím domem a doufám, že nepotkám sousedy, abych je nevyděsil. Píšu mail předsedovi SVJ s dotazem, zda nemám všem sousedům dát vědět, že máme covid-19. Shodujeme se, že není třeba je více stresovat, když dodržujeme bezpečnostní opatření.

Většina přátel říká, že jsme první lidé s covidem-19, které osobně znají. Doposud to pro nás všechny byla virtuální pandemie, která tak mocně omezila naše každodenní životy, ale o tom, co přesně znamená, jsme se dozvídali z médií. Virtuální pro mne nikdy neznamenalo neexistující. Přiznám se ale, že mi zprávy ze zahraničí, u kterých jsem brečel před půl rokem, v kombinaci s letním varováním vědců v čele s mým oblíbeným Jaroslavem Flegrem zcela stačily k tomu, abych bral situaci vážně.

Do preventivní karantény jsme „poslali“ i větší část mých příbuzných, protože jsme se před týdnem potkali na oslavě narozenin mého bratra. Naštěstí jsou testy všech negativní, což je skvělá zpráva hlavně kvůli mé sedmaosmdesátileté mamince.

30. srpna: Chytrá karanténa

Paní z hygieny alias chytré karantény volá o víkendu ještě několikrát. Má unavený hlas, je milá a snaží se působit uklidňujícím dojmem, i když je v hlase cítit spíše rezignace až zoufalství. Měli jsme asi štěstí, dovolali jsme se jejím kolegyním sami už v týdnu, takže nám daly instrukce a potvrdily správnost zavedených opatření a postaraly se o naše „kontakty“ po celé republice, kterým především poradily, koho poslat do karantény. Například manželka se dopoledne zúčastnila porady padesátičlenného učitelského sboru na základní škole, kde učí. Odpoledne se u ní projevily příznaky. Chvíli to vypadalo, že škola příští týden vůbec neotevře, ale dle instrukcí hygieny směřuje do karantény jen asi pět učitelek, které seděly nejblíže. Objednává mi mobilní odběr testovacího vzorku, prý nemám raději nikam jezdit. Ačkoliv mám od pátku příznaky, první test byl překvapivě negativní. Na rozdíl od dětí, které – ač příznaky nemají žádné – jsou všechny pozitivní.

31. srpna: Pozitivní

Odpoledne přijíždí sanitka s „kosmonauty“, čekám před domem, sedám si na zídku a během chvíle je odebráno. Tentokrát už je výsledek pozitivní. Hlas, co mi to sděluje, je věcný, ale velmi empatický, vyjádří účast. Na druhou stranu se opět stane, že se to dozvídám podruhé. Volají, i když už to vím od jejich kolegů, kterým jsem se dovolal sám o den dříve. To nevypovídá o přílišné efektivitě systému. Raději si nechci představovat, jaký je systém registrace jednotlivých případů a jak spolu pracovníci call center komunikují.

1. září: Příznaky

Následující dny se snažím přesvědčit sám sebe, že jsem v podstatě v pořádku a můžu normálně pracovat. Příští pondělí je uzávěrka na slovenském Audiovizuálním fondu a já tam předkládám dvě žádosti současně. Je to samozřejmě hlavně práce pro mé slovenské koproducenty, kteří v podstatě adaptují na místní podmínky už existující materiály, přesto je stále co doplňovat, obtelefonovávat a podepisovat. Vždycky třeba hodinu pracuju a hodinu odpočívám. Ženě se naštěstí mezitím ulevilo, takže je na nohou a může se více starat o domácnost. Děti jsou prakticky bez příznaků, a tak je nic netrápí a vesele si užívají prodloužených prázdnin. Ponorka přichází, ale jen velmi pozvolna. Zvýšené teploty, kašel, sopel a průjem mám jen krátce, asi třetí den ale nastupují křeče do nohou. Takové silné mravenčení zadních svalů, které mi v noci nedovolují usnout. Poté, co nad ránem zhlédnu celý záznam ženského golfového turnaje, začnu užívat prášky na bolest, které mě křečí vždycky na čas zbavují.

4. září: Pošetilost výhodou

Absolvuji plánovaný online pohovor v rámci výběru na mezinárodní producentský workshop ACE. „Moderátorka“ je skvěle připravená, má mě nastudovaného. Pobavil jsem ji prý svými texty, a tak je záhy atmosféra dost uvolněná. Tedy aspoň ze mě padá nervozita. Tón debatě udává šestihodinová esej Karla Vachka Komunismus a síť, která je nejvýše v mé filmografii a s puncem selekce na festival v Rotterdamu zřejmě působí relevantně i na ty, kteří o Vachkovi nikdy neslyšeli. Vše vyznívá tak, že jsem takový sympaticky pošetilý, ale „posvěcený“ blázen. Tohle jsem si vždycky přál. Zdá se, že mezi producenty mohu být snáze za bohéma, než mezi režiséry. Člen výběrové komise, jenž mě zná z Dramaturgického inkubátoru, se ptá, proč dělám i komerci. (Zná odtamtud akční sci-fi komedii Černé slunce, kterou vyvíjím s Janem Haluzou.) Vysvětluji, že v lokálních českých podmínkách nikdy nepůjde o komerci, rozvíjí u nás neobvyklé žánrové vyprávění a je to v podstatě další menšinový projekt, jen jiného druhu než Vachkův Komunismus. Dělám to ale taky proto, že to obohacuje mě. Žánrová tvorba dlouhodobě patří k oblastem, o kterých se chci dozvědět víc. A jako producent si můžu dovolit ten luxus, že objevuji nové světy skrze práci, kterou dělám. Tohle všechno jim postupně řeknu a oni mě přijmou. Ale zda jsem v nich vzbudil důvěru, že utáhnu finančně větší mezinárodní koprodukci, to netuším. Neprozradím, že mám covid-19, nechci v nich vzbuzovat lítost a odvádět pozornost.

7. září: Příliv mozků

Poslední dobou sleduji stále častěji, na kolika důležitých pozicích v českých filmových institucích jsou Slováci, tedy přesněji Slovenky. Naposledy na dnešním zasedání Rady Národního filmového archivu (NFA), kterého se musím kvůli izolaci účastnit online. Zjišťuji, že další ředitelské místo NFA obsadila žena, a k tomu Slovenka. Při pohledu na obrazovku je zřejmé, že ženy mají na jednání optickou převahu, a to v Radě i ve vedení NFA. Možná jsou ale jen muži méně odolní a víc jich onemocnělo. Statisticky to podchycené nemám. Nicméně tohle je nefalšovaný a sympatický příliv mozků a vzestup „minorit“. Škoda, že to takto nejde i v politice. Jsou tam moc velké příjmy, nebo nedostatek rozumu, který brání většímu zastoupení žen?

8. září: Virus kontra virus

Buď má ten virus smysl pro humor nebo je naopak hodně ješitný a nedůtklivý. Skladatel filmové hudby k mnoha našim animovaným filmům Zbyněk Matějů zkomponoval, inspirován pandemií, skladbu Virus. Včera měla mít premiéru, ale Symfonický orchestr Českého rozhlasu skončil v karanténě…

12. září: Bílý filmový „úředník“

Na Facebooku odpovídám kritikovi Kamilu Filovi, hájícímu nejnovější opatření pořadatelů Oscara, která mají pomoci menšinám. Na mne to působí tak, že bílý americký filmový „úředník“ středního věku se poučil a vypouští clonu, aby mohlo dál zůstat vše při starém... Zažil jsem to už v Číně, kde jsme z moci úředního, majoritně mužského stranického aparátu měli zaměstnávat nejrůznější menšiny... A taky jsem zažil, jak v Evropě kritizují různí zástupci fondů špatné ideové vyznění postavy, která sice nese aktuální téma, ale autorská perspektiva není ta „správná“...

Žena našla při skládání gauče, ze kterého jsme si udělili na dobu izolace hlediště domácího kina, moje brýle, které mi tam zapadly při probdělé noci s křečemi v nohách a s ženským golfem. Je to symbolická tečka za nemocí. Už opět vidím svět v ostřejších konturách.

Za těch deset dní se situace naprosto obrátila a lidí s covidem-19 je najednou všude plno. Lidé začínají rušit schůzky, více a více věcí přechází do online světa. Jeden kolega říká, že je v „karanténě“, i když je nemocný. Nechce prý říkat v „izolaci“, aby lidi neděsil.

13. září: Konec izolace

Poprvé vyrážím mezi lidi. Nejdříve v parku na Židovských pecích moudře pohovořím o Karlu Vachkovi do střiháku, který Michael Jiřinec a Katka Dudová vyrábějí jako doplněk k Vachkovu rozhovoru v Artzóně České televize. Posléze na zahrádce kina Aero diskutujeme o scénáři, který za jarního nouzového stavu napsal a chce režírovat herec Igor Chmela.

14. září: Zlatá motorovka

Nečekaně bodujeme s naším Prvním akčním hrdinou na žánrovém Trash Film Festu v chorvatském Varaždinu. Mezinárodní premiéra a hned vyhráváme Zlatou motorovou pilu pro nejlepší sci-fi a vybírají nás na Galicia Freaky Film Fest. Popravdě jsem o těchto festivalech v životě neslyšel, ale třeba ten druhý bude zahajovat nový krátký film Yorgose Lanthimose Nmic, takže úplně mimo asi nebudou.

15. září: Valná hromada s rozestupy

Valná hromada Asociace producentů v audiovizi se nese v duchu sociálního distancingu, polovina účastníků sedí na dvorku, máme velké rozestupy, ale kromě toho třeba taky poprvé netiskneme výroční zprávy a další podklady, vše členové dostali pouze mailem. Krize jako šance ke změně. A i tady si všimnu zvýšené přítomnosti Slováků. Několik se jich uchází o členství, další se za ně zaručují, což je tradiční přijímací rituál. (Aby vás přijali do APA, musíte mít doporučení tří stávajících členů.)

Večer je tradiční prezentace dokončovaných českých dokumentárních filmů, kde režisér Tomáš Kratochvíl představuje naše Pongo Story. Vše se z Ponrepa vysílá online, doporučili mi tam ani nechodit. Později se od Tomáše dozvídám, že většina ostatních producentů dorazila. Jsem asi pořád příliš ostýchavý a poslušný příkazů. Na úvod dostává od pořádajícího Institutu dokumentárního filmu cenu za celoživotní dílo filmový básník a vlivný učitel Karel Vachek. Je odměněn sochou od Pavla Karouse a distribucí od KineDoku, který uvádí filmy v netradičních prostorách mimo klasická kina. Šest vybraných projektů je téměř symbolickým odrazem současné dokumentární scény u nás. Zaujmou mne autorky i ukázky dvou budoucích „artovek“: Vachkovy žákyně Lucie Králová s dokumentární operou o zapomenutém skladateli Kapr a Hana Nováková s ekologickou „bajkou“ o sobech a lidech Amoosed. Zejména vystoupení Hanky je podařeným filozofickým „stand-upem“ na téma natáčení v době pandemie, která proměňuje veškerá paradigmata. Helena Třeštíková bude s prostitutkou Anny, jež svým tělem vydělává na vánoční dárky vnoučatům, zřejmě opět fascinovat především trpělivostí a Petr Jančárek pak v Tady Havel, slyšíte mě? exkluzivním přístupem k charismatické postavě. Ukázky z ani jednoho budoucího „blockbusteru“ rozhodně nevzbuzují očekávání, že budou nějak filmařsky suverénní. Dlouhodobě tady chybí dobře udělaný střední proud, dobře vystavěné příběhy, které by naléhavě a zručně promlouvaly k širšímu publiku. Mojí neskromnou ambicí je, abychom se o to s Pongo Story aspoň pokusili.

Letos osmdesátiletý režisér Karel Vachek získal v září další „vzdorocenu“, tentokrát od Institutu dokumentárního filmu, který spoluzaložili a dodnes vedou jeho bývalí studenti. Vymezili se tím vůči oficiálním institucím jako je Ministerstvo kultury ČR nebo Česká filmová a televizní akademie, ve kterých návrhy na ocenění Vachka narazily na odpor jeho kritiků.  

17. září: „To není pouhý dokument, to je umění.“

Na zasedání kulturní komise smíchovské radnice obhajuji navrhovaný příspěvek na natáčení přírodopisného filmu Planeta Praha. Potěší mě, že dva zastupitelé film znají, a překvapí mě, že se o něm oba dozvěděli od svých dětí, které ho viděly v rámci školní výuky. V Aerofilms evidentně odvedli dobrou práci. Příliš zpychnout mi nicméně nedovolí upřímně míněná věta jednoho z nich: „To není pouhý dokument, to je umění.“ Spolknu pohotovou odpověď, že dokumentární film je již z definice uměleckou disciplínou.

22. září: Pochvala od Bělohradského

Kvůli pandemii nezvu tentokrát na oběd já Václava Bělohradského do restaurace, ale on mě k sobě domů. Nevaří, ale objedná skvělé lasagne. A chválí mě za víno, které jsem doma na poslední chvíli popadl mezi zásobou lahví z Lidlu. Asi stárnu, téhle drobnosti si najednou velmi vážím. Přidá historku o tom, jak francouzský sociolog Pierre Bourdieu objevil svůj pojem sociální kapitál u berberských žen, které vyvíjely různé strategie, aby si zajistily dostatek tanečních partnerů. Domlouvám si s ním detaily plánovaného dialogického zamyšlení na téma, kam se posunul český dokument, zda se stále věnuje podstatným věcem.  Před časem se v jednom eseji pozastavil nad tím, že žádný český tvůrce netočí o tak naléhavém tématu jako je osud Juliana Assange. Inspirovalo mě to k přemýšlení, jak se za posledních dvacet let proměnila Generace Jihlava, jejímž představitelům je dnes vesměs čtyřicet plus a jsou to otcové a matky od rodin. Co když je třeba Klusákův „vývoj“ od Českého snu k V síti esencí obecnějšího posunu, který vede nikoliv k nevýznamnosti, ale k jinému typu naléhavosti ovlivněné mimo jiné také věkem a proměnou sociálního statutu? Z neklidných mladíků se stali otcové od rodin, avantgarda se dočkala „posvěcení“. Nestali se konformisty, jen je zkrátka zajímají jiné věci.

24. září: Strnad for EFA

Klíčová věc, na kterou tak často zapomínáme. Abychom se úspěšně zapojili do mezinárodního dění, potřebujeme nejen dobré filmy, ale i aktivní zastoupení v mezinárodních institucích. A producent Pavel Strnad se teď rozhodl kandidovat do předsednictva Evropské filmové akademie (EFA). Lobuji za něj u polské členky předsednictva EFA Joanny Szymańské, se kterou jsem se seznámil na workshopu ACE.

A ještě jedno „personální“ překvapení… Herečka Zuzana Stivínová je pro letošek mojí studentkou. S nebývalou energií se s lidmi o generaci mladšími pustila do jednoročního produkčního kurzu, který nabízíme na FAMU International. Tajně doufám, že bude ochotná svým spolužákům pomoci nejen organizovat natáčení, ale přidá i svou hlavní profesi. Tak skvělou herečku jim pro jejich krátké filmy příliš často nedokážeme zajistit.

26. září: O dvou sokolech, kteří by se nikdy nepotkali

„Sjíždím“ nejrůznější referenční filmy kvůli všem svým projektům, včetně wildlife filmů ze světových metropolí. Rakouský koproducent Miki Schlamberger mě upozorňuje na Paris, A Wild Story, rámovaný rozvíjením stereotypu Paříže jako města zamilovaných. Když vidím v traileru všechny ty lidské i zvířecí „hrdličky“, říkám si, že by po „romance“ a „bromance“ mohli zavést nový subžánr „animance“. Zvláště ti sokoli sedící bok po boku na Eiffelovce už jsou hodně za hranou, podle kolegů, se kterými se o filmu bavím, by se nikdy takto nemohli potkat. Je to čirá inscenace a fikce. Zvykl jsem si, že jsou jí wildlife filmy plné, ale přece jen mi přijde, že lze inscenovat věci, které jsou z odborného hlediska věrohodné. Že by se tak, jak je natáčíme, mohly stát.

28. září: Kvetou kaštany

Jdeme se dívat na naše děti, které jedou tradiční vodácký závod skautských pramic Prahou přes 3 jezy. Na Střeleckém ostrově kvetou kaštany. Nevím, co si o tom mám myslet…

29. září: Hispánci českého filmu

Každoroční prezentace Státního fondu kinematografie je letos rovněž online. Předsedkyně Rady Fondu Helena Bendová popisuje změny v pravidlech a struktuře výzev. Jsou sice jen kosmetické, ale přijde mi, že nejvíce změn si vyjednali animátoři. Dosáhli třeba rovnou opakování letošní pilotní výzvy na vývoj seriálu, u hraného se prý bude čekat na evaluaci. Je jich málo, ale je neuvěřitelné, jak aktivní a efektivní jsou při lobbování u Rady. Připadá mi, že jsou to takoví „hispánci“ českého filmu. Kdo chce být zvolen do Rady Fondu, hledá podporu ledaskde, ale jen animátoři si dotyčného rovnou pozvou na pohovor, aby zjistili, jaký je jeho vztah k animaci. Pamatuji si, jak mi kdysi režisérka Michaela Pavlátová říkala, že animátoři závidí dokumentaristům jejich aktivitu při vytváření a posilování vlastních institucí jako je Institut dokumentárního filmu. Zdá se, že se karta poněkud obrací a animátoři momentálně vedou, alespoň ve vztahu k Fondu. Třeba vývoj dokumentárních sérií Fond letos nevypsal vůbec a budeme rádi, když ho prosadíme příští rok.

Zaplatil jsem si rychlejší stahování na uložto… Je to venku. Coming out. Léta jsem se bránil, děti přede mnou tajily, když si odtamtud něco stáhly, a nejdříve se poctivě snažily prověřit legální platformy. Teď mě vybrali na workshop ACE a musím rychle nakoukat slušnou porci starších filmů. Některé prostě nejsou k mání… Uložto má vše a ještě s českým dabingem. Přemýšlím, pod jakým jménem a heslem se registrovat. Pravidelně jim vyplňuji ty jejich šikanózní formuláře žádostí o vymazání mých filmů. Mám se registrovat se stejným mailem? Spárují si to? Vysmějí se mi veřejně nebo jen interně?

30. září: Bratislava…

Letošní bratislavský Febiofest měl začínat v půli března, dva dny po vyhlášení nouzového stavu. Na programu byly dva mé filmy – Efekt Vašulka a Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Zrušili ho den před začátkem a přesunuli na přelom září a října. Napodruhé už měl na programu jen Vašulku a zrušili ho rovněž den před zahájením. Nakonec se ale ve středu večer dozvídám, že zítřejší projekce, která je navíc slovenskou distribuční premiérou, proběhne jako součást „Ozvěn“ Febiofestu a s přísným limitem počtu diváků. S rouškou na obličeji cestuji druhý den dopoledne v prázdném kupé do Bratislavy a večer se v poloprázdném kině utěšuji, že přišlo tak málo diváků jen kvůli koronaviru, že jinak bychom určitě měli plno. Ale hlavně je tímto oficiálně zahájena kinodistribuce! Moji skvělí distributoři Matěj Sotník a Adam Straka z Film Expanded se o film starají úžasně profesionálně. Už teď mají nasmlouvaných více projekcí, než jsem já jako  distributor dokázal zajistit v Česku. Jsem z nich nadšený. A poslední dobou si víc než dřív považuji zájmu z Bratislavy. Už zdaleka to neberu jako samozřejmost. Je to zvláštní mix pocitů. Žádal jsem letos podporu na své filmy ve třech různých zemích, snažím se být mezinárodní jako nikdy dřív, a možná právě proto si cením toho, že když přijedu do Bratislavy na slyšení Audiovizuálního fondu, tak radní na rozdíl od těch ostatních zemí vědí, koho poslouchají.

1. října: Proč?

V Bratislavě jsou ode dneška roušky povinné i na ulicích, když se potkávají lidé na vzdálenost menší než metr. Kličkuji k nádraží středně zaplněnými ulicemi bez roušky, nicméně  Febiofest má v tradiční festivalové tašce velmi pohodlnou roušku, v níž se mi cesta zpátky, kdy už v kupé nejsem úplně sám, snáší podstatně líp. Nově nakažených koronavirem je za dnešek v Česku tři a půl tisíce, ještě předevčírem to byla polovina. Covid-19 je nemoc, jejíž šíření jde poměrně přesně spočítat a docela bezbolestně se před ní lze bránit. Proč to muselo dojít až sem?