Filmař v rozvolnění – 1. díl

25. května: Cena pro hudebníka, který nevytváří zvuky

Pedagogický úspěch! Talentovaný rakouský režisér René Kmet vloni v mojí dílně na FAMU International natočil vtipný portrét japonského dirigenta Chuhei Iwasakiho Dirigent (2019). A nyní s ním vyhrál FAMUFEST! Moje domovská, neprávem podceňovaná mezinárodní katedra, může být právem pyšná. Snad to bude pro studenty a pedagogy „české“ FAMU další důkaz, že k nám ze zahraničí jezdí studovat mnoho výborných filmařů, které stojí za to sledovat.

Portrét Dirigent si pohrává s paralelami mezi režírováním a dirigováním. „Dirigenti jsou jediní hudebníci na pódiu, kteří nevytvářejí žádný zvuk. Tímto způsobem se velmi liší od režisérů, kteří naopak nedělají nic jiného, ​​než že celý den mluví, aby uskutečnili svou vizi,“ říká režisér v komentáři.

26. května: Předprodej za časů korony

V červnu se s debutantským Cyklem Citrus vracíme do Kina Pilotů. Dnes jsme zahájili předprodej dle bezpečnostních omezení a printscreen kinosálu vypadá trochu jako výstup ze sociálně angažovaného konceptu Kateřiny Šedé. Myslíme na páry i singl diváky... Před prázdninami uzavřeme už třetí ročník cyklu. V průběhu prvních dvou let to v hledišti často vypadalo ještě „pandemičtěji“ než na obrázku. U početnějších tvůrčích delegací jsem se obával, že budou v přesile. Letos se klub konečně začíná plnit, několikrát jsme měli vyprodáno. Snad nás ta nucená tříměsíční přestávka nesrazí zpátky.

28. května: FAMU ve stylu Bauhaus

Nejvyšší čas, že sněmovna poslala do České televize na kontrolu Xavera a ostatní národnostně uvědomělé pravicové myslitele. Na dnešní den, kdy se FAMU ujímá nová děkanka Andrea Slováková, naprogramovali „židobolševici“ na ČT Art motivační film o revoluci v uměleckém školství jménem Bauhaus… Až potud je to jen můj zoufale jízlivý bonmot z Facebooku, ale ty paralely nabízejí trochu hlubší prozkoumání. Často mě fascinuje, jak problémy, které řešil Bauhaus, jsou i po sto letech stále aktuální. A v poslední době možná ještě víc. Maloměšťáci pořád volají po řemesle a vysmívají se uměleckému hledačství a ženy stále hlavně „tkají gobelíny“. Snad jen „cizáků“, Židů a homosexuálů se umělecká scéna bojí o něco méně než tenkrát, i když „neomarxisty“ se straší skoro stejně. Děkanka Ajka (možná to zní familiárně, ale všichni jí tak říkají) je součástí myšlenkového proudu, který FAMU před dvaceti lety proměnil k nepoznání. Věřme, že dokáže navázat na svá studentská léta a nastartuje nový „Bauhaus“. Zato ČT Art je spíš kanál o umění než umělecký kanál. Pokud se tam objeví avantgarda, tak osvědčený a stoletý Bauhaus. V tomto smyslu nemusí mít Xaver žádné obavy. A jeho kolegyně Hana Lipovská brzy zjistí, že nejen večerníček, ale i vysílání, které po něm na stejném kanále následuje, neohrožuje nikoho z mocných, kteří ji do Rady ČT dosadili.

5. června: Psaní do Karlových Varů   

S lotyšsko-litevsko-českým filmem režiséra Davise Simanise Rok před válkou jsme se nedostali na důležitý pitching Work in Progress pořádaný (letos online) karlovarským festivalem. Napsal jsem jim: „Jako častokrát předtím vám moc nerozumím, ale respektuji to… A jako vždy to beru jako výzvu snažit se dosáhnout ještě vyšších met... Vaše vysvětlení je bohužel zcela obecné (chápu, takto se to píše) a váš postoj v rámci společné národní kinematografie nepříliš solidární. Nechci žádnou protekci, ale opravdu by mne zajímalo a poučilo pro příští projekty, kolik mezinárodně zajímavějších českých artových minorit s českým hercem v hlavní roli, českými tématy v příběhu a českými lokacemi, které vznikají v koprodukci třech evropských zemí, ve výběru máte… Mrzelo mne, že jste o nás vůbec nevěděli ani v předvýběru. Ale to beru na sebe. Měl jsem se více a dříve snažit… Nicméně pohybujeme se v prostředí, kde je podobných projektů pár a není takový problém je uhlídat například prostřednictvím výsledků výzev Státního fondu kinematografie…“ Mé psaní zatím zůstává bez odpovědi.

8. června: Logo potlesku

Česká centra, oázy naší kultury v zahraničí, nabízejí ve spolupráci s portálem DAFilms Dokumentární pondělky online. Diváci dostanou na 24 hodin šanci zhlédnout vybraný film a ve stanovenou dobu se mohou zúčastnit diskuze s tvůrci. Dnes promítají film Pavla Jurdy Jmenuji se Hladový Bizon (2016), portrét slepého moravského Indiána Honzy Pavlíčka na cestě k navažskému léčiteli Černému koni. Zapojilo se čtrnáct center po celém světě. Diskuzi Pavel nechal na mně. Nový zážitek! Poprvé zoomuji veřejně, a ne v rámci práce nebo školy. Na lidi nevidím, mají vypnuté mikrofony a otázky posílají písemně, aby nebylo spojení přetížené. Ze začátku jsem hodně nervózní. Divák Steve se ptá na balanc humoru a vážnosti v našem filmu. A já odpovídám, že by se jejich speciální směs měla patentovat jako „trademark“ českého filmu. Ve Steveově okýnku se objevují dlaně symbolizující potlesk. Uvolňuji se, tahle netradiční zpětná vazba mi hodně pomohla. Přímo na Zoomu bylo jen pár lidí, ale přes sociální sítě diskuzi zhlédlo celkem asi 600 diváků.

15. června: Dvě utopie  

Vyjednali jsme s Asociací producentů v audiovizi mimořádnou uzávěrku Státního fondu kinematografie podporující projekty ve vývoji, zasažené pandemií. Úvaha byla prostá, když nejde točit, bude možné aspoň psát. Nakonec obsazuji dvě ze tří „disciplín“. Kromě jedné debutantské věci, která snad umožní přitáhnout k filmu výrazného divadelního autora Braňo Holička, se poprvé pouštím na tenký led seriálové produkce. Stojí to za to. Česká televize je ochotná se mnou spojit síly na vývoji seriálu Utopie Baťa, který s trpělivostí a precizností sobě vlastní už pět let připravuje Jan Bušta se svouženou Magdou Bittnerovou. S velkou chutí čtu zatím hotové texty. Uvědomuji si, jak se opět po čase ztotožňuji s postavami, o kterých čtu. Zažívám dětské vzrušení. Momentálně jsem něco mezi Baťou a Moravskými bratry¹⁾. Mají hodně společného. Jdou za utopií…

Večer volá režisérka Lucie Králová. Chce vědět podrobnosti o nynějších úspěších Karla Vachka, protože se ho zítra opět po roce pokusí jako členka komise prosadit na Cenu Ministerstva kultury. Nominací má víc než vloni, opět nejvíc ze všech, k tomu nový film premiérovaný na festivalu v Rotterdamu a ještě blížící se osmdesátiny. Tohle je třaskavá směs, které musí podlehnout každý. Přeposílám jí podpůrné maily Agnieszky Holland, Karla Smyczka a dalších… Nic nepomůže, nazítří opět Vachek neprojde. Zaujalo mne, jak Lucie zcela přirozeně a samozřejmě dělí scénu na avantgardu a mainstream. Lichotí mi, že se i spoluprací s osmdesátiletým profesorem akademie mohu cítit na té správně straně… Loni prý mimo jiné argumentovali tím, že Vachkovo dílo neznají. Zdá se, že ho za poslední rok opět nestihli nastudovat.

16. června: Pandemie blbosti

Poprvé od začátku pandemie jdu do České televize a rovnou na Programovou radu. I když odcházíme jako vítězové a náš přírodopisný film Planeta Praha získává předjednanou podporu, nouzový stav je cítit na každém kroku. Polovina televizního managementu sleduje jednání z bezpečnostních důvodů online. Koronavirová pandemie doznívá také ve větších rozestupech a menších filmových delegacích. Pandemii virů ale stále více vytlačuje pandemie blbosti a mocenského nátlaku, exponenciálně rozšířená nedávným zvolením nových radních. Už zase nám větší nebezpečí hrozí od lidí než od virů. Věci se bohužel vracejí k normálu. Nebo jdou ještě dál. Škrtá se snad úplně všude, systém v tom není, musí to být plošné… Přitom většina výroby je podfinancovaná dlouhé roky a televizní poplatky snížila inflace už před lety rychlostí čínského rychlovlaku maglev.

Večer v Kině Pilotů  se koná první „postkorona“ Cyklus Citrus tentokrát s filmem Pláč svatého Šebestiána (2019). Úřady mezitím zrušily povinné odstupy, takže máme k dispozici celou kapacitu sálu. Před každou touhle projekcí jsem nervózní a neustále sleduji stav předprodejů. Chci potěšit pozvané tvůrce a nezklamat velkorysé provozovatele kina, manžele Alžbětu a Honzu Macolovy. A přiznám se, že i mě to před plným sálem daleko více motivuje. Dlouho se předprodej nehýbe, ale nakonec máme skoro vyprodáno. Cítím radost a úlevu. Oceňuji v úvodu odvahu tvůrců, kteří za 600 tisíc korun natočili film, který by v profesionálních podmínkách stál 50 milionů. A navíc se jim hodně povedl. Zejména kvalitní scénář, který přilákal slavné herce Matouše Rumla či Ondřeje Malého.

Do kina se přišli podívat i kolega producent Mikuláš Novotný a režisér Tomek Mielnik, kteří chystají „středověkého“ Vyvoleného. Trefil jsem to skoro přesně, jejich rozpočet je 48 milionů, směje se později na pivu Mikuláš. Ptám se ho, jak dopadl avizovaný společný virtuální oběd na prestižní canneské akci Producers on the Move, kam byl letos vybraný za Českou republiku, ale kvůli pandemii se setkání uskutečnilo online. Tentokrát se bavím já. Mikuláš poněkud doplatil na svou puntičkářskou profesionalitu… Poslední den kolem poledne se začali jednotliví účastníci před zapnutými kamerami svých počítačů postupně zvedat a kamsi mizet, do toho Mikulášovi volalo neznámé číslo. Nechtěl být nezdvořilý vůči partnerům, a tak jej opakovaně zavěšoval. Až když už měla víc jak polovina lidí před sebou pizzu, došlo mu to… Zavolal zpět a dovolal se naštvanému poslíčkovi, který měl za úkol mu v pravé poledne doručit jeho oblíbenou parmazánovou až domů. Tenhle logistický „dvacetiboj“ organizovaný napříč Evropou musel být docela výzva… A udělalo to dojem i na jinak skeptického Mikuláše.

19. června: Pořád chudý příbuzný

Červen je měsíc uzávěrek… Jako skoro každý měsíc filmového producenta. Tentokrát ACE. Organizátoři asi nejprestižnějšího producentského workshopu v Evropě se ptají mimo jiné na to, proč žádám slevu z drahého kurzovného. A moje vysvětlení má myslím obecnější platnost, a tak ho dám i sem: V minimální i průměrné mzdě patří Česká republika na chvost Evropy. Ani jedna z těchto statistických položek se mne sice naštěstí netýká, přesto moje ekonomická síla zrcadlí v porovnání se západoevropskými kolegy stejné proporce. Průměrný rozpočet českého hraného filmu se určitě vejde do milionu eur, u debutů je to nejčastěji 400.000 Eur. Dokumentární filmy u nás stojí průměrně 100.000 Eur. Praha naopak patří k jedněm z nejdražších měst z hlediska cen bydlení či potravin. Paradoxně ani filmové servisní služby, které využívám, pro mne nejsou snadno dostupné. Ceny drží nahoře množství komerčních zakázek, které přicházejí ze zahraničí. Konkurujeme třeba Berlínu. Asi jsem se minul povoláním a měl jsem produkovat zahraniční zakázky, která se k nám nyní díky zavedení pobídek vracejí. Já jsem se ale upsal filmovému umění. A když už z něj chci poněkud poodstoupit směrem k žánrové tvorbě, stává se mi, že lidé mé projekty opět označí za „art house“. Naposledy dětský rodinný loutkový film Babu v nočním městě scenáristy a režiséra Petra Vodičky. Od expertů jsem se vloni při pitchingu na Anifilmu v Třeboni dozvěděl, že je to ve skutečnosti dětská „artovka“. Ani jsem netušil, že takový žánr existuje. Zkrátka si nemůžu pomoci: jednou na okraji, stále na okraji, alespoň co se týče výdělků.

Ke svému životopisu přidávám selektorům ACE i své „memegraphy“. Jde o speciální subžánr internetových memů, který jsem „vyvinul“ před pár lety, když jsem „pitchoval“ svoji tvorbu na obdobném workshopu Emerging Producers pořádaném rámci MFDF Ji.hlava.