Hip Hop Dreams

Režisér třídílné dokusérie jeen-yuhs Coodie Simmons na začátku první části říká, že chtěl natočit něco jako hiphopový ekvivalent slavného basketbalového dokumentu Hoop Dreams z roku 1994. Za námět svého filmu si na přelomu devadesátých a nultých let zvolil tehdy poměrně zavedeného hudebního producenta a aspirujícího hiphopera Kanyeho Westa. Materiál, který v rozmezí několika let ve Westově bezprostřední blízkosti natočil, se nicméně dostal na veřejnost až o dvě dekády později ve formě prazvláštního tvaru rozděleného na tři celovečerní části a dohromady trvajícího o hodinu a půl déle než tříhodinové Hoop Dreams.

Přestože jeen-yuhs se asi sotva stane takovou dokumentární klasikou jako devadesátkový basketbalový snímek, je srovnání obou filmů pozoruhodné. Už proto, že nás nutí vrátit se k filmu Hoop Dreams, který vznikal pod záštitou americké veřejnoprávní televize a ve své době se stal nepravděpodobným komerčním hitem a pro mnohé Američany je dodnes zásadní formativní diváckou zkušeností. Snímek zachycuje v rozmezí několika let životní dráhu dvou afroamerických teenagerů, kteří se dostanou na prestižní střední školu především díky svým basketbalovým dovednostem. Ve své době byl oslavovaný jako ztělesnění amerického snu, příběh o překonávání překážek na cestě za realizováním předsevzatého cíle. Dnes, s odstupem a větší obecnou obeznámeností s afroamerickými dějinami, by k němu snad řada diváků mohla mít rezervovanější postoj, jenž by více odpovídal kritickému eseji, který o filmu chvíli po premiéře napsala americká spisovatelka a aktivistka bell hooks. Hoop Dreams jsou sice strhující a do značné míry motivační sportovní podívanou, ale poměrně problematicky, až přehlíživě se staví k zásadnímu tématu, totiž k otázce rasy. Film na jednu stranu ukazuje nuzné poměry, v nichž protagonisté žijí, a mašinérii školského a sportovního byznysu, který při tréninku budoucích basketbalových hvězd velmi nelítostně „odděluje zrno od plev“, na druhou stranu ale tyhle motivy nerozvíjí a místo toho je zastřešuje pozitivním vyprávěním o soutěživosti a oslavování vítězů, tedy o tradičních amerických hodnotách, zvýhodňujících privilegované společenské vrstvy. Ve výsledku jsou Hoop Dreams podle bell hooks v jádru konzervativním snímkem, který přehlíží hlubší důvody, proč se chudí afroameričtí teenageři s takovou vervou pouští do sportovních kariér.

Samoúčelná touha po slávě

Snímek jeen-yuhs na rozdíl od Hoop Dreams vytvořili autoři, kteří jsou sami Afroameričané a prostředí, o němž točí, znají velmi dobře a zevnitř. Rozhodně tu nelze mluvit o tom, že by příběh frustrované a znevýhodněné afroamerické menšiny byl překryt narativem oslavujícím bělošskou dominanci. Přesto se režisérské duo Coodie & Chike vztahuje k Westovi a jeho personě podobně selektivně a nekriticky. Coodie evidentně Hoop Dreams obdivuje a Westa správně vidí jako naprosto modelový, respektive až patologický příklad mentality „amerického snu“. Ve filmu opakovaně slyšíme Westa, jak mluví o svém vlastním pocitu výjimečnosti, o tom, že „není možné být sebevědomý přehnaně“, nebo jak řeší otázku, jestli člověk sám o sobě může prohlašovat, že je génius, nebo dokonce bůh. Celá jeho hvězdná osobnost je založená na vyhraněném individualismu a samoúčelné touze po slávě. Pokud bychom chtěli jít „za“ film samotný, jako to dělá bell hooks s Hoop Dreams, mohli bychom dojít k tomu, že snaha Afroameričanů excelovat v hudbě je velmi podobná jejich ambicím excelovat ve sportu. V obou odvětvích je totiž i pro znevýhodněnou menšinu možné vymanit se z ponížené pozice a stát se nedotknutelnou celebritou – pokud se dostatečně extrémně snažíte a pokud máte štěstí. V tomhle kontextu je jeen-yuhs vlastně mnohem paradoxnější, surreálnější a tragičtější příběh amerického snu než Hoop Dreams. Tím spíš, že minisérie zachycuje naprosté počátky Westovy hiphopové kariéry, a pak skočí rovnou do současnosti, kdy je West na vrcholu slávy a má auru nevyzpytatelného excentrika, který si může dovolit prakticky cokoli. Rozdíl mezi oběma fázemi, na něž se film soustředí, je závratný a šokující.

Hlavním problémem jeen-yuhse je ale to, že je poměrně bezradný v tom, jak zorganizovat hromadu materiálu, který tvůrci s Westem natočili, zejména v počátcích jeho kariéry. Zatímco Hoop Dreams byli precizně vystavěnou, dynamickou podívanou, film o Westovi působí chaoticky a rozbředle – jeho hlavní předností zůstává právě exkluzivita záběrů ukazujících budoucí hvězdu na cestě ke slávě. Coodie Simmons, hlavní tvůrce dokumentu, jako by sám podléhal okouzlení z toho, jak blízko se tak ohromné celebritě dostal. Namísto odstupu a smysluplné syntézy se snaží sám vstoupit do Westova příběhu – ukazuje nám vlastní život, vlastní rodinu a zdůrazňuje, jak blízko a jak daleko si s rapperem v různých fází života byli. Jeen-yuhs nakonec jako by nebyl příběhem Westa, ale vlastně spíš samotného Coodieho – vyprávěním o možnosti přihlížet tomu, jak někdo jiný realizuje svůj americký sen.