Hlas, který prolomil ticho

Luisu jsem oslovil během studia druhého ročníku FAMU, aby ztvárnila hlavní roli v mém hraném školním cvičení. Chtěl jsem zpracovat příběh aktivistky, která se spolu s dalšími přilepila nahá do výlohy obchodu Zara, zakryta jen cedulemi s nápisem “radši budu nahá.” Tento způsob protestu proti nemorálnosti rychlé módy mě zasáhl svou prostou a odvážnou myšlenkou. Vydat se všanc celou svou křehkostí může být někdy jediná účinná cesta, jak prorazit slupku apatie a upozornit druhé na palčivé téma.

Pod tíhou zodpovědnosti

Luisa se s rolí ihned identifikovala, v symbolické rovině se totiž shodovala s tím, o čemž už tou dobu přemítala – se záměrem veřejně vystoupit před ostatní a promluvit o tom, co se jí během studia herectví na DAMU přihodilo. I když jsem v době příprav cvičení tušil, že Luisa cosi “vlastního” rozmýšlí, nevěděl jsem, jakou váhu její příběh nese. Později mi vyprávěla, že role aktivistky byla mimo jiné jedním z podnětů, který ji utvrdil v rozhodnutí svoji iniciativu zveřejnit.

V okamžiku, kdy se Luisa chystala začít svou performance Ne!musíš to vydržet, seděl jsem o pár ulic dál a chystal s kameramanem technický scénář školního cvičení. Ve dnech, kdy jsme společně natáčeli v ateliéru, zažívala Luisa největší smršť reakcí na své vystoupení. V pauzách mezi záběry odepisovala na zprávy a komentáře. Až se zpožděním jsem si uvědomil, že mnohem podstatnější film než mé školní cvičení by vznikl, kdybych reálně sledoval Luisin vlastní zápas. Že pokud bych byl u důležitých momentů a debat, následujících po jejím vystoupení, mohlo vzniknout nebývalé svědectví. Zpětně jsem té promarněné šance litoval, měl jsem však pocit, že už je pozdě se k ní vracet.

Téměř rok od performance jsem se s Luisou opět setkal a viděl, jak ji iniciativa přerostla přes hlavu. Ačkoliv opustila svět herectví, ujala se nečekaně role aktivistky, kterou ale hrála jen sama za sebe a ze které nedokázala vystoupit. Stala se pro ostatní důkazem, o který se šlo při debatách a konferencích opřít, studentským hlasem odhodlaným mluvit. Ona sama nicméně čím dál víc nabývala pocitu, že tuto roli plní už jen pro druhé a začíná zrazovat samu sebe. Neustále musela vysvětlovat a obhajovat své bolestivé zážitky. Pod tíhou zodpovědnosti se chytila do vlastní pasti. Aby se vnitřně očistila a mohla jít dál, potřebovala se vystoupením s druhou, čistě osobní performancí očistit od následků té první. Tato situace se nakonec stala tématem filmu.

Angažovat se sám za sebe

Uvědomil jsem si, že jsem nepromarnil nic – jakkoliv jsou případy odhalování sexuálních obtěžování a zneužívání moci na vysokých školách aktuální, málokdo už se zabývá tím, jak se oběti cítí a čemu musí čelit po tom, co promluví. Z širší perspektivy Luisin příběh také ukazuje, jaké důsledky vstoupí do života lidem, kteří tlakem “zdola” podnítí společenskou změnu. Často vůbec nečekají, jakou daň si jejich aktivita v osobním životě vybere. Jak potvrzují hlasy těch, kteří na základě aktivismu došli k vyhoření, člověk se na prvním místě musí vždy angažovat sám za sebe.

Začali jsme točit spontánně, bez štábu, jen my dva. Netušil jsem, co nás čeká, ale dospěl jsem k názoru, že vytříbenost filmového díla nemá přednost před silou výpovědi, jež může být zásadní. Navíc Luisa do mně vložila naprostou důvěru, což na poměry dokumentárního filmu znamenalo nebývalou svobodu. Obvykle bývá natáčení z etického hlediska náročné: opravdu si protagonista uvědomuje, jaké následky pro něj natáčení může znamenat, zvlášť pokud před námi otevírá své nitro? A obráceně: opravdu vždy chceme, aby si to během “dobré scény” zcela uvědomoval? Jako herečka Luisa dobře věděla, co vznik filmu obnáší, a přesto nikdy necouvla.

Pro někoho může být snadné dívat se na Luisu jako na přecitlivělého představitele “generace sněhových vloček”. Duševní diagnózy a těžké psychické stavy ve světě neustále přibývají, lidé se s nimi v narůstající míře ztotožňují. Z toho bychom mohli usuzovat, že společnost slábne a vnitřně se hroutí. Domnívám se, že naopak začínáme v plné šíří doceňovat, jak významný je vliv psychického rozpoložení na náš každodenní život a jak snadné je vnést do nitra hluboké šrámy. Byť jen pouhými slovy, pokud spolu nejednáme dostatečně citlivě a s respektem.

Luisinu odvahu uznat a otevřeně sdílet své pocity vnímám jako veliký projev síly. Snad díky jejímu svědectví budeme vědět zase o něco lépe, jak na sebe vzájemně brát ohledy.