Pátá láska doporučuje z Ji.hlavy

Timon

Letošní ročník Ji.hlavy pro mě bude takovým malým návratem, jelikož jsem se toho předchozího z důvodu studijního výjezdu do zahraničí nemohl zúčastnit. O to více mě těší letošní festivalové zaměření na ženské režisérky, tvůrkyně a filmařky. Už jen tento krok podporuje neustále nutnou a pokračující debatu o rovnosti filmařů*ek nejen na poli dokumentárního filmu, ale v kinematografii obecně.

Velmi mě těší zařazení nejnovějšího filmu Vika! Režisérky Agnieszky Zwiefky, kterou festival uvede v rámci sekce Souhvězdí. Vika! sleduje Virginii Szmyt, polskou DJku, které letos bude 85 let. Citlivý subjektivní portrét vyobrazuje nejen její hudební kariéru, ke které se dostala až v důchodovém věku. Především ale ukazuje, že stárnutí nemusí vždy znamenat synonymum pasivity a útlumu životních funkcí, ale také nové možnosti seberealizace a emancipace.

Nadmíru bohatý je letos program populární domácí sekce Česká radost. Z něj bych rád vyzdvihnul dva snímky. Prvním je nový projekt válečné fotografky, kameramanky a dokumentaristky Jarmily Štukové s názvem Moje nová tvář. Štuková ale svoji válečnou doménu opouští: v novince se věnuje příběhu Martiny, která po útoku kyselinou od svého expřítele skončila téměř slepá. Moje nová tvář láká na přímočarost svědectví protagonistky, které v podobně laděných dokumentech nebývají v českém prostředí tolik časté. 

Pro fanoušky hiphopu bude velkým lákadlem dokument Moje nebe je horší než tvoje peklo, které kromě osudů dvou dalších hrdinů bude sledovat i legendu tuzemského rapu Tylera Durdena.

Julia

Před pár lety nám oscarový fikční snímek Země nomádů představil náhled do nomádského života seniorstva v USA. Jejich autentický prožitek ukáže Sebastian Wielemans v dokumentu Nomádská samota. Náhled do života tří žen po radikální životní změně slibuje velmi silný zážitek.

Ze sekce Česká radost se letos nejvíc těším na uvedení dokumentu O baripen – odkaz Eleny Lackovej o básnířkce, která se po vyrůstání v romské osadě a přežití holokaustu dostala k emancipační práci v období komunistické totality. Její nelehký osud, zaznamnaný již v knize Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, si bezesporu zaslouží mediální vyobrazení. O to více jsem ráda, že to bude v dokumentu mapující životní osudy jak Eleny, tak její pravnučky Alžběty Ferencové, a jsem zvědavá, jaké paralely nám dokumentaristka Vera Lacková mezi životy oběma žen zprostředkuje.

Ji.hlava pro mě vždy znamenala i ponor do krátkometrážní dokumentární tvorby, kterou jinde prakticky není možné spatřit. Ze sekce První světla, která dává prostor vycházejícím tvůrcům*kyním z evropských filmových škol, bych v roce 2023 nevynechala Hrst hlíny, intimní polemiku o poslední cestě hrobníka Andrzeje a jeho matky Haliny, jedné z posledních zpěvaček smutečních písní z východopolského Podlesí.

Stejnou pozornost bych zde ráda věnovala i příběhu Emmy a její matky, jejíž posedlost konkrétním hercem se střetává s projevy sexuálního pudu a jeho naplňováním. Proč moje máma miluje Russela Crowea? vede autorku k nepříjemným, nevysloveným otázkám ve vztahu matka-dcera, kde se potlačená traumata mohou nechtěně přenášet z generace na generaci, aniž by si to kdokoliv přál. „Vidím, že budu pokračovat ve zkoumání hranic uměleckého a dokumentárního filmu. Nechat zaznívat svůj hlas v dnešní společnosti jako filmařka, která je náhodou queer a žena,“ uvedla pro časopis Film Freeway režisérka Emma van der Berg. Zajímá mě, které hranice umění a dokumentu autorka pokoří.

V závěru vyhlížím také projekci dokumentu Připravte se na neúspěch: dokument o Negativland kanadského producenta a textaře Ryana Worlseyho. Snímek mapuje působení kalifornského kolektivu Negativland. Více než o hudební uskupení šlo o sociálně kritické zvukové experimentátory, kteří ve své tvorbě tematizovali kritický vztah médií a moci. Často také zacházeli za hranice právních rámců, a dokonce se soudili s irskou rockovou kapelou U2 o neoprávněné samplování jejich skladby I Still Haven’t Found What I’m Looking For. V podobně neotřelém duchu, v jakém kolektiv tvořil, by měl působit Worsleyho dokument postavený na asambláži zvuků, soukromých videí a momentek z archivu spoluzakladatele kolektivu Davida „The Weathermana“ Willse.