Hypnagogia: Jak zobrazit nezobrazitelné

Hypnagogia je krátký film zobrazující a ve voice-overu i popisující různé hypnagogické vize. Zajímavé je, že váš film funguje odlišně v různém kontextu. Letos v dubnu jsem ho viděla na AFO v Olomouci a nyní je v pásmu anidoků na Anifilmu, kde byl vloni také v české soutěži. Zatímco před rokem jsem vnímala spíše tok krásných abstraktních obrazů, v kontextu festivalu populárně-vědeckých filmů AFO a nyní v kontextu žánru anidoku jsem se intuitivně při sledování zaměřila na samotné téma hypnagogie, na výpovědi protagonistů a možné přesahy filmu. Vnímáte to jako autorka podobně?

Sama jsem byla překvapená, že dramaturgové AFO vybrali můj film letos do soutěže. Hypnagogia se promítala i v New Yorku na Science Film Festivalu, a i to mě překvapilo. Hypnagogii považuji za něco mezi dokumentem a poezií. Snaží se totiž zobrazit nezobrazitelné.

Proč jste chtěla zobrazit nezobrazitelné?

Lákalo mě to. Nápad se zrodil v hospodě, kde mi kamarádka vyprávěla o svých hypnagogických vizích. Zrovna jsem o tom četla knihu a napadlo mě to zpracovat ve filmu. Také jsem tou dobou trpěla nespavostí, takže jsem ve fázi „usínání“ trávila spoustu času.  Nejprve jsem měla touhu dostat se lidem do hlavy, vést s nimi rozhovory a zkusit s nimi na vizuální stránce více spolupracovat. Když jsem se však do toho pustila, zjistila jsem, že takové vize jsou nepřenosné, a když je vytvořím já, nebudou nikdy opravdu „jejich“. V tu chvíli moje imaginace převzala otěže a začala jsem si film obrazově dělat spíš podle sebe.

Promítala jste do jeho obrazů i své vlastní vize a sny?

Sny a hypnagogické halucinace jsou odlišné věci. Má to podobný základ – snový automatismus, ale zatímco sen je výpravný příběh, tak hypnagogické vidiny jsou hodně optické, mohou být i zvukové nebo jazykové. Je to matení smyslů. Hypnagogia pojednává o vizích, které míváme ve stavu mezi bděním a spánkem, prostě těsně před usnutím. Termín hypnagogie pochází z řeckých slov pro “spánek” a “průvodce”, a je to tedy to, co člověka vede do spánku. Hraniční stav, ani spánek ani vědomí. Ale abych odpověděla na otázku – do filmu promítám hlavně svou zkušenost se spánkem, respektive s nespavostí. To je ta těkavost. Vizuální podoba, imaginární krajiny jsou převzaté z těch nejhezčích snů, jaké jsem kdy měla.

Snažila jste se přiblížit obrazy tomu, jak své vize popisovali lidé ve voice-overu?

Zpočátku ano, ale postupně mě to během práce na animaci strhlo a vedlo vlastním směrem. Na hypnagogických vidinách mi přijde ale zajímavé, že podobné vize jsou každému blízké, kdesi v podvědomí je máme zasuté, jde o funkci lidského oka a nevědomí.

Animovaný dokument neboli anidok je dnes oblíbeným žánrem a prosazuje se i v Česku. V čem vidíte potenciál toho žánru?

Anidok je silný ve chvílích, kdy popisnost může být zavádějící či příliš úzká pro dané téma. Dokáže zobrazit víc, než dokument, jde totiž až za hranici reality, směrem k imaginaci, a to mě na tom láká. Vždy ale záleží, o čem film je – anidok se myslím hodí pro intimní témata. Zároveň ale ta výtvarná složka musí zůstat k respondentům pokorná, v tom je úskalí i výzva. 

Hypnagogia působí podobně jak nový anidok Diany Cam Van Nguyen Spolu sami, který je v obrazech také často abstraktní a ve voice-overu vypovídají jednotliví protagonisté o ztrátě blízké osoby, čili o podobně obtížně zobrazitelném tématu. Na Spolu sami jste spolupracovala. Ovlivnilo vás to?

Ano, ve filmu Spolu sami jsem animovala právě abstraktní pasáže – pokoušela jsem se doprovodit výpovědi lidí, které jsou tak emocionální, že se těžce ilustrují – v tom to bylo podobné. A inspirativní.

Zajímá vás vědecký rozměr tématu hypnagogie?

Zajímá mě to téma, spánek a to co je za ním. Když jsem dělala hypnagogii, ovlivnila mě například kniha Olivera Sackse Halucinace a také jsem se bavila s psychology z centra pro hlubinnou psychologii Psychopompos. Jinak ale Hypnagogia byl můj absolventský film na pražské UMPRUM a v té době jsem hledala svůj styl, výrazové prostředky i téma, byla to pro mě hlavně velká zkušebna věcí.
 

Nejprve jste natáčela s lidmi o jejich hypnagogických vizích, pak jste vytvářela obrazy. Jak jste výsledný materiál strukturovala?

Snažila jsem se každou výpověď vždy uvést a oddělit tmou na způsob otevření a zavření očí, poté začínají hypnagogické vize, což je to invertované, tedy světlý podklad a tmavé tvary, které posléze končí rozbitím, jsou distortované počítačově a nakonec se obraz opět přelije do tmy.

O jakou techniku jde – vznikaly animace pouze v počítači?

Ne, je to koláž – akvarely a počítač. Začíná to konkrétními akvarelovými skvrnami, které jsem animovala pod kamerou, ty pak usychaly a staly se z nich suché skvrny, které jsem pak naskenovala do počítače a přeměnila jsem je v černobílé a posléze v bitmapu, čímž jsem obrazům dodala povahu otisku, protože hypnagogické představy a vize jsou otiskem: realita dne se otiskne do sítnice, a pak se stává snem. Rastr tento proces reflektuje. Obraz jsem pak zase rozbila. To byl základní koncept, ale pak jsem ho začala intuitivně rozvíjet po svém.

Obrazově by váš film mohl fungovat jako experimentální animace. Co vás na této formě kinematografie zajímá?

Experimentální animaci považuji za druh meditace, kdy se člověk zaujme strukturou a rytmem. Mám moc ráda filmy Borise Labbého – fascinuje mě jeho zasvěcení detailu a zároveň celku. Když se na Hypnagogii podívám teď s odstupem dvou let, tak v ní postrádám víc klidu a zamyšlení. Osobně si myslím, že dělám spíš symbolistní než čistě abstraktní věci. Ale začínala jsem narativními animovanými filmy, můj bakalářský film na UMPRUM se zabýval mytologickými příběhy. Teď si z odstupu myslím, že spojitost s Hypnagogií také má, dlouhodobě mě zajímá téma nevědomí i univerzálních příběhů a hypnagogické představy i sny jsou hodně archetypální. Je na nich krásné, že jsou všem na nějaké rovině důvěrně známé.

Svůj vyjadřovací jazyk jsem hledala dlouho a poslední dobou čím dál raději animuji pod kamerou. Hodně mě také posunula animace na celovečerním filmu Přes hranici francouzské režisérky Florence Miailhe, který vzniká zčásti v českém studiu MAUR film technikou malby na sklo. Naučila jsem se díky tomu materiálu víc věřit. Práce na počítači je sice skvělá, protože člověk má velké pole působnosti, vždy se může vracet, něco upravovat a možné kombinace jsou nekonečné. Pod kamerou člověka ale intuice vede mnohem přímočařeji. Když se necháte vést animací, je práce klidnější a koncentrovanější.

Na čem nyní pracujete?

V tuto chvíli nepracuji na žádném filmu. Spánkem jako tématem se však zabývám pořád, spolupracuji s kamarádkou na něčem, co nazýváme „spací divadlo“. Jde o akci, při níž budou lidé společně přespávat na jednom místě a uvědomovat si různé vjemy, vlastní tělo, čas a nakonec i spánek. Půjde o komunitní, site specific a asi jen lehce divadelní záležitost. Jsem na to sama zvědavá. Zároveň se věnuji volné tvorbě. Uvidíme, co z toho časem vznikne.