Jak se dívat do ohně

Když zahalil měsíc v roce 1961 v tehdejší Jugoslávii slunce, vyvolalo to velké nadšení. Školáci byli poučeni, jak mají tuto nebeskou událost sledovat, aby si nepoškodili zrak. Taková příležitost se naskytne jen jednou za několik desetiletí, není tedy divu, že si vysloužila obrovskou pozornost. Toto zatmění inspirovalo i srbskou režisérku Natašu Urban k natočení jejího prvního celovečerního filmu se stejným názvem, ve kterém sama vystupuje, pokládá otázky a sbírá vzpomínky na nevinnější časy, kdy se ještě dějiny Jugoslávie považovaly za něco, čeho stojí za to být součástí a co si zasluhuje zůstat v paměti. To však bylo ještě před zničující válkou v devadesátých letech minulého století, na niž se obyvatelé zoufale snaží zapomenout. Je přece jen obtížné nahlížet na toto temné období s otevřeností a dokázat zpracovat onu kognitivní disonanci, že součástí země, kterou člověk miluje a která jej utvářela, jsou i takové hrůzy. Snímek Zatmění po zásluze letos získal hlavní cenu DOX:AWARD na kodaňském CPH:DOX a promítal se i na Dokufestu v Kosovu a Filmovém festivale v Sarajevu. Nataša Urban v něm sesbírala zážitky, jež si vybavují členové její širší rodiny, a pokouší se tak vyrovnat se ztrátou paměti, které tato část světa záměrně podlehla.

Malý a vysoko nad hlavou

Zatmění začíná pomalým černobílým snímáním měsíce, jenž působí klidně a nadpozemsky, jako by se jej každodenní shon na Zemi nijak netýkal. Poté je divák přenesen do barevné krajiny a měsíc je nyní malý a vysoko nad hlavou – připomíná nám, že věci vždy vidíme bez ohledu na to, jak vzdálené se nám mohou zdát, z určitého místa a v určitém čase.

„Jo, vím o tom. Ale abych řekl pravdu, už jsem na to zapomněl,“ odpovídá Natašin otec Borislav na její otázku, zda ví o 83 tělech kosovských Albánců, která byla v roce 1999 objevena v mrazírně masokombinátu bez poznávacích značek. Auto se cestou do masového hrobu v Srbsku potopilo na dno Dunaje. Srbské jednotky tyto oběti zabily během etnických čistek, přičemž byla tato zvěrstva před světem skryta pod rouškou státního tajemství a vyšla najevo až jako součást svědectví na trestním tribunálu válečných zločinů v Haagu. Téma rozhovorů Zatmění se často točí kolem hrůzných zážitků a vzpomínky jsou tak mnohdy zamlženy zapomenutím. Prázdná místa v paměti jsou známkou toho, že některé věci si mysl zkrátka odmítne zapamatovat. Nejde o snahu zlehčovat vinu či omlouvat ty, kteří ji nesou. Důvodem je neschopnost plně čelit takové morální prázdnotě a potřeba chránit sám sebe.

Nataša odešla ze Srbska před mnoha lety. V roce 1996 začala studovat v Bukurešti fotografii (její zájem o materiální možnosti filmu coby prostředku k uchování vzpomínek i prostoru k analogovým experimentům je všudypřítomný v bohaté, vizuálně evokativní směsici formátů, jež používá). V současné době žije v Oslu. Rozhodla se, že se nebude ohlížet za bouřlivými válečnými časy. Později však našla otcův deník, do něhož si zaznamenával své toulky po horách a který si schovával přes třicet let. Svou vášeň pro turistiku naplňoval v pohoří Fruška gora poblíž města Novi Sad v dnešním Srbsku a snažil se tak zachovat střípky normálního života v době, kdy všude kolem zuřila válka. Jeho zápisky ve filmu slyšíme prostřednictvím mluveného komentáře, který doprovází záběry, na nichž znovu navštěvuje místa, kudy chodil. Vše se prolíná s texty, jež popisují, co se ve stejné dny odehrávalo ve válce.

Chronologie zvěrstev

Historická chronologie zvěrstev je zaznamenána proto, aby nebyly ony hrůzy zapomenuty a také aby se dostaly do širšího povědomí. Zároveň souvisí s historií samotné rodiny. Ve filmu nechybějí genocidní zločiny chorvatských ultranacionalistických Ustašovců (objeví se záběr na pohřebiště obětí z vesnice Prebilovci, kde bylo roku 1941 zavražděno zhruba 600 žen a dětí), srbských vojsk a četníků, příslušníků polovojenských sborů (připomenuto je vyvraždění téměř 8000 bosňáckých muslimských mužů a chlapců, ke kterému došlo v roce 1995 ve městě Srebrenica na příkaz Ratko Mladiće). Film se nesnaží stanovit míru viny, jde mu spíše o vykreslení psychologického portrétu toho, jak dějiny a paměť fungují i selhávají v životě jednotlivých lidí, kteří se setkají s tak extrémním zhroucením veškeré etiky. „Mlátí mě obě strany,“ říká muž z města Vukovar (dříve bylo vyzdvihováno za vysoký počet smíšených manželství), kterého pronásledovali Srbové, protože je Chorvat, a Chorvaté, protože má za ženu Srbku.

Nijak nepřikrášlená fakta jsou v celé své síle nekompromisně vypálena do filmových políček. Emoční sílu pak filmu dodává podnětná přesvědčivost detailů, které se dostávají na povrch skrze vyprávění mnohých Natašiných přátel a členů její rodiny. Teta Branislava potvrdí Nataši její dojem, který měla ze svého dědečka pokaždé, když zabíjel prase. V jeho očích se zrcadlil skutečný sadismus a teta nevyvrátí ani Natašin úsudek, že tento děsivý, nepochopitelný pud sehrál coby součást lidské povahy ve válce svou roli. Inspektorka svědomitě zalévá ibišek ve čtvrtém patře budovy Svazové výkonné rady v Bělehradě bez ohledu na evakuaci před bombami Severoatlantické aliance. Vleče ze sklepa kbelíky s vodou a cítí povinnost udržet zdání péče a rutiny navzdory všudypřítomnému zmatku (nebo spíše kvůli němu). I Nataša v devadesátých letech fotografovala ve Vukovaru zničené byty a kočárek ve sněhu i přesto, že tam byly dosud nevybuchlé nášlapné miny. Cestu do tohoto města ve svých vzpomínkách zcela potlačila, „jako by se jí vymazala z paměti“. Zatmění je pak její film o tom, jak paměť funguje a vrací se, a snaží se v něm vyrovnat s bolestí, jež nelze oddělit od toho, co vidíme a vnímáme.