Jak to bylo s Pongo Calling

Na začátku bylo referendum o Brexitu v roce 2016. Potkal jsem kamaráda, a ten povídá: „To je hustý, ten Brexit. To vyžene spoustu českejch Romů, který nemaj britský papíry, zpátky do Čech.“ Společně jsme se zasnili, že půjde o návrat elit a že romskou komunitu v Česku to pozvedne. Já jsem se potom snažil dopátrat nějakých dat, kolik vlastně českých Romů ve Velké Británii žije a jaká je jejich situace. Zjistil jsem, že data nejsou. Je velkým paradoxem, jakému mediálnímu zájmu se romská migrace na Západ těšila před rokem 2004 a jak povědomí o tomhle tématu vyprchalo od chvíle, kdy jsme vstoupili do EU a následně do Schengenu.

Kde je velký paradox a málo informací, tam to zavání slibným tématem. Na jihlavském festivalu jsme se seznámili s producentem Radimem Procházkou a já mu vylíčil svůj nápad. Přišlo mu to zajímavé a plácli jsme si. V roce 2017 nás Státní fond kinematografie podpořil penězmi na vývoj. Koupil jsem si za ně dobrý foťák a mikrofon a začal pravidelně lítat na různá místa ve Velké Británii na obhlídky. Využíval jsem kontaktů z minulosti, a protože jsem v romské komunitě známá firma, bylo možně se na doporučení vetřít do komunit a rodin v Cardiffu, Birminghamu, Manchesteru i jinde.

Potkal jsem desítky lidí s různými osudy, ale několik jevů se opakovalo tak často, že si dovolím generalizovat. Zjistil jsem, že pro Romy v Británii nehraje rozdělení Česka a Slovenska na dva státy žádnou roli. Nelze rozlišit české Romy a slovenské Romy, oni jsou prostě svými kořeny Čechoslováci. Z toho plyne, že rozsah migrace po pádu železné opony od nás do Británie a obecně na Západ byl mnohem rozsáhlejší, než jsem si představoval. Jsou to skutečně tisíce, spíš ale desítky tisíc rodin. Jedná se podle mého názoru (a nikdo mi to zatím nevyvrátil) o největší současnou československou komunitu v zahraničí. Nezmapovanou, nepokrytou mediálně, ani sociologicky. 

Další opakující se jev byl kladný vztah k absenci projevů rasismu ve Velké Británii. Častokrát jsem slyšel věty jako: „Tady si nikdo nedovolí soudit tě podle barvy kůže, tady koukaj, jak makáš a jak se chováš.“ Slýchal jsem chválu na britský vzdělávací systém pro jeho inkluzivnost. Naopak zdravotnictví bylo terčem časté kritiky. Mnoho lidí, se kterými jsem se bavil, vzpomínalo nostalgicky na Česko nebo Slovensko, protože v Británii postrádali komunitní život, pobývání ve veřejném prostoru, volný čas. To samé ale slýchám i od mnoha „bílých“ Čechů a Slováků žijících na ostrovech.

Překvapilo mě, že migrace Romů není ukončeným jevem. Na Západ stále odjíždí celé rodiny, mnoho jednotlivců žije střídavě u příbuzných tam nebo u nás. Časté jsou i případy opačného směru cesty – lidé si na Západě vydělají peníze, a pak se vrátí domů.

Českoslovenští Romové v Británii netvoří žádný celek. Jsou tu rodiny, které podnikají a jejichž děti studují vysoké školy, integrují se a stávají se Brity. Velkou část tvoří příslušníci klasické working class – manuální dělnické profese, kteří bydlí v typických řadovkách, ale i jejich děti směřují vzděláním vzhůru. Samozřejmě existují i rodiny s problémy, závislé na podpoře. Nikde jsem však nebyl svědkem takového zmaru, jaký znám z některých vyloučených lokalit v České republice. Myslím, že je to způsobeno několika faktory: ve Velké Británii není tolik rozšířený pervitin. Neřádí zde systémové exekuční mafie. Prostředí je nastaveno transparentně, přehledně a férově, i když přísně. Člověk si může slušně vydělat na živobytí například mytím aut nebo rozvozem jídla. Výplaty přicházejí na účet jednou týdně. Energie se platí dobíjením kreditu. A hlavně – nikdo Romy neponižuje proto, že jsou Romové. Antidiskriminační zákon je vymáhán velmi tvrdě.

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem stál před rozhodnutím, vybrat si postavy svého budoucího filmu a prezentovat je před komisí fondu s cílem získat peníze na realizaci. Společně s Vítem Klusákem, dramaturgem projektu, jsme procházeli fotky a videa jednotlivých adeptů. Živě si pamatuju, jakou jsem měl chuť vybrat si nějakého „průseráře“ a natočit pouliční portrét sígra, kterému britský systém dává šanci. Nakonec však převážil fakt důvěry a otevřenosti. Vybral jsem si postavu, kterou jsem měl celou dobu nejblíž. 

Štefan Pongo se mi ozval sám ještě před tím, než mi přišlo na mysl natáčet film v Británii. Viděl jeden můj předchozí film a napsal mi přes messenger, že jsem kdykoli vítán u nich v Manchesteru. Pozvání jsem využil. Přespal jsem u nich v obýváku na gauči a seznámil se s celou rodinou – s jeho ženou Ivetou, syny Davidem a Markem a s dcerou Ivetkou. Cítil jsem se u nich jako doma. Přespával jsem tam při každé výpravě na ostrovy. Podporovali mě v mojí snaze najít postavy budoucího filmu. A já je dlouho považoval za své průvodce, než mi došlo, že oni jsou těmi postavami.

Moje váhání bylo způsobeno tím, že Pongovi vedou vlastně dost nudný život. Šmahem by se dali označit za workoholiky. Jejich temperament, vtip a živost se projevují pouze ve vzácných chvílích, kdy se doma sejdou mezi směnami. Oproti jiným adeptům však měli jednu důležitou vlastnost: absolutní a bezvýhradnou otevřenost. Nad mírou ignorace toho, že je natáčím, jsem nikdy nepřestal žasnout. A to rozhodlo. Řekl jsem si (a Klusákovi): „Když je budu sledovat pár let, tak se přece něco stane.“

No a stalo se. Bylo to neuvěřitelné štěstí, ale Štefan se krátce po začátku natáčení stal známým vloggerem a aktivistou. Že v tom jeho rozhodnutí mohla hrát nějakou roli moje občasná dokumentaristická přítomnost v jeho životě, je možné. Nezeptal jsem se ho na to. Druhým důležitým a pro mé záměry šťastným momentem bylo, když se Štefanova manželka Iveta rozhodla jeho aktivismus svérázným způsobem korigovat. Do toho mi bylo Davidem, Markem a Ivetou umožněno sledovat jejich každodennost obsahující trojí identitu: romskou, českou a britskou.

Celá práce na filmu Pongo Calling trvala pět let. Nebyla by možná bez podpory několika institucí, osvícených a trpělivých producentů a příznivého nastavení filmového průmyslu. Štefan Pongo těsně po skončení natáčení podlehl náhlé těžké nemoci. Film se právě teď vydává na cestu k divákům a já uzavírám jednu kapitolu svého života a jsem o kus bohatší.