Jak vznikala kniha o Michalu Hýbkovi

Při psaní úvodu ke knize Václav Havel a film v roce 2016 jsem narazil na informaci, že Michal Hýbek, který byl autorem prvního dokumentu o Havlovi Dopisy Olze (1986), natočil také adaptaci jeho aktovky Vernisáž. Zkoušel jsem ji nalézt dle rad přátel z Hýbkova okruhu nejprve u režiséra Miloše Zábranského, který s ním hodně spolupracoval, pak u Hýbkovy dcery Lucie Javůrkové. Ta mne odkázala na babičku, paní Blanku Hýbkovou. U ní ve sklepě činžovního domu byly pečlivě uloženy filmy, videokazety nejrozličnějších formátů, fotografie, negativy, diapozitivy, magnetofonové pásky či audiokazety. Kromě toho měla doma i některé písemné materiály a řadu VHS kazet, na něž si Michal stáčel své převážně kameramanské práce pro televizi v době porevoluční, ale i z dob práce pro Originální videojournal. Některé filmové materiály byly ovšem uloženy i u její dcery Daniely a bylo nutné dát dohromady 16mm cívky, které k sobě patřily, a udělat jejich seznam. Hledání jednoho filmu tak vyústilo v klasický případ nalezeného archivu.

Hlavním problémem bylo zjistit, co je co. Některé krabice s filmem byly popsané, některé  materiály jsem si měl možnost pustit v projekci FAMU, či na montážním stole na katedře střihu. Obrazové a zvukové pásy první verze Dopisů Olze se díky radě od Anny Freimanové podařilo nalézt v archivu Národního muzea v tak zvaném terezínském archivu, kde jsou uloženy materiály z Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury Viléma Prečana v Scheinfeldu. Tam byla také nalezena kazeta s vysíláním filmu ve švédské televizi, kterou patrně nahrál František Janouch. Hýbkův a Bártův amatérský film Snídaně nalezl ve svém archivu Martin Čihák, který mi také pomohl s úpravou a synchronizací filmů pro přepis. Díky základní finanční podpoře z fondu výzkumu FAMU bylo možné některé filmy a videokazety nechat zdigitalizovat. Magnetofonové pásky s Hýbkovými záznamy vystoupení zpěváků a skupin přepsalo zvukové oddělení Studia FAMU, audiokazety jsem si s technickou pomocí Ladislava Greinera z katedry zvukové tvorby FAMU přepsal doma sám, stejně jako kazety VHS. Naskenoval jsem si i výběr z fotografií. Diapozitivy mi výběrově naskenoval a upravil fotograf Pavel Mára. Fotografie z natáčení Vernisáže mi poskytl jejich autor Jiří Švec, producentka Věra Dvořáková a herečka Lída Michalová. Jiné fotografie mi laskavě poskytli další Hýbkovi přátelé, především fotografové Aleš Mynář a Bohdan Holomíček. Při identifikaci fotografií a filmových materiálů mi nejvíce pomohli Zdeněk Novák, Vladislav Burda, Ondřej Němec, Jiří Mergl, Ota Ryšavý či Petr Oslzlý. Odkaz na Hýbkovy filmy, natáčené pro galerii Zlevněné zboží v Brně, mi poskytl Aleš Záboj z JAMU. Seznam Hýbkových televizních prací mi poskytl archiv České televize, kde jsem v badatelně také mohl zhlédnout některé Hýbkovy televizní práce a především vzácné a zcela neznámé hrubé materiály jeho prací pro Originální videojournal na sběrných pásech.
 

Původně jsem zamýšlel o Hýbkově tvorbě napsat jen delší studii pro Iluminaci, kde také zkrácená část o Dopisech Olze a Vernisáži vyjde ve třetím letošním čísle. Když ovšem text přesáhl třicet stran, bylo jasné, že se do časopisu nevejde a bude nutné ho vydat jako knihu. Ta vyjde v NAMU na jaře roku 2020. V mezifázi měl Pavel Kačírek nápad udělat o Hýbkovi dokument pro Českou televizi, ale i přes pozitivní snahu kreativní producentky Aleny Müllerové televize námět odmítla jako divácky nezajímavý. Už na začátku psaní bylo ovšem jasné, že se neobejdu bez informací, které mohli poskytnout pouze pamětníci. Písemných materiálů bylo jen málo, nejdůležitější byly svazky z Archivu bezpečnostních složek, které na Hýbka a jeho udavače Jima Čerta vedla Státní bezpečnost. Postupně jsem tedy udělal více než třicet rozhovorů s Hýbkovými přáteli a spolupracovníky i s jeho rodinnými příslušníky, během nichž se podařilo objasnit původ a okolnosti vzniku většiny dochovaných audiovizuálních a fotografických materiálů. Někteří z nich mi poskytli i další zdroje, které bych bez nich neobjevil. Často hrála roli náhoda. Například Jiří Zítka, kterého jsem navštívil v jeho samotářském útulku v Lysé nad Labem, mi poskytl dvd s jinak nedostupným filmem o přeletu Beringovy úžiny na rogalu, který s Hýbkem natočil, a můj kamarád Jan Bauer mne v Liberci seznámil s dalším účastníkem akce Jiřím Černým, který mi poskytl Hýbkovo interview v Playboyi i knížku o tomto přeletu. Nedocenitelnou pomoc při identifikaci Hýbkových záznamů z cest na Kanárské ostrovy a do Vladivostoku mi poskytl investigativní novinář Martin Mrnka.
 

Největším badatelským problémem asi byla identifikace kazet s rozhovory s představiteli domácí opozice, s Alexanderem Dubčekem a s reprezentanty demokratických sil v Pobaltí, které se vztahovaly k jakési tajemné Hýbkově cestě do SSSR a na Kamčatku již v roce 1989. Zásadní obrat nastal, když jsem část z nich při rozhovoru o záznamu Folkové Lipnice 1988 ukázal Vladimíru Hanzelovi, jenž v reportérovi poznal svého bratra Jaroslava, který ovšem s rodinou neudržoval žádné styky a mně také nakonec rozhovor odmítl. Shodou okolností v té době obdržel osvědčení o své účasti ve třetím odboji a z jeho materiálů pro Etickou komisi vlády ČR bylo naštěstí možné zjistit pozoruhodné okolnosti o jeho, Hýbkově a Merglově účasti na této zcela neznámé části české historie, vedoucí nakonec k oficiální Gorbačovově omluvě za srpnovou okupaci.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě letos uvedl dva programy Hýbkových filmů, čímž výrazně přispěl k připomenutí jeho významného dokumentaristického a kameramanského díla, jímž se podílel na činnosti i propagaci disentu a na pozoruhodných televizních programech až do své smrti v pouhých čtyřiceti šesti letech v roce 2003.