Jaké jsou možnosti vesnice?

Nápad vydat se po stopách současné architektury v českých vesnicích vznikl někdy v roce 2019. Už dříve jsme při práci na předcházející knize 20 000: O místech a lidech, která se věnuje architektuře na malých městech, naráželi na zajímavé příběhy proměny českého venkova. Co se týče skutečně kvalitní architektury v České republice, rodí se nám tu takový hezký paradox. V Praze se toho dobrého za posledních dvacet let povedlo postavit pomálu, spíše tu bouráme, zatímco na venkově se staví a rekonstruuje jedna radost. V malém měřítku bývají věci jednodušší, alespoň tedy dokud nepřišel nový stavební zákon, který všem šikovným starostům vzal vítr z plachet a zavřel ho do šuplíku centralizovaného úřadu. No, ale zpátky ke vzniku knihy.

Práce na publikaci probíhaly po celý rok 2020, tedy uprostřed pandemie, s nejistými vyhlídkami. Venkov se ukázal jako dokonalé místo, kam se takzvaně schovat. Rozhovory se starosty, které jsou důležitým stavebním kamenem knihy, byly místy smutnější a zastíněné náhlou situací, i tak z jejich hlasu však byla znát naděje. Svědomitý starosta hezké vesnice je totiž obdivuhodný tvor. Je pokorný, ale cílevědomý a vypadá to, jako když vás někdo pozve k sobě domů na návštěvu.

První kapitola nové knihy je vždycky výzvou. Nejistá, neprobádaná, trochu tápete, ale nakonec tak nějak všechno dává smysl. A takové bylo také focení a natáčení rozhovoru v malebné vesničce Poříčí u Litomyšle. Uvítají vás tu gigantické hortenzie a palčivá vůně levandule. O vesnici jsem toho příliš předem neslyšela, jen jsem na ni dostala doporučení od skvělé krajinářské architektky Jany Peškové. Je to jedna z těch obcí, jejíž realizace nezdobí stránky lesklých lifestylových a architektonických časopisů. Naštěstí. Obec v roce 2018 vyhrála soutěž Entente Florale, jednoduše řečeno takového vesnického zeleného Oscara pro obce, které se hezky starají o svou zeleň. Starosta František Bartoš nás přivítal s podezíravém výrazem, ale srdečně. Popsal nám slasti a strasti obce a především snahu motivovat obyvatele prostřednictvím podivných soutěžních klání jako je soutěž o nejhezčí balkon nebo o nejhezčí zahrádku. Ráda na tenhle začátek práce na knize vzpomínám. Dodnes vnímám jeho energii táborového vedoucího, která se člověku hodí nejen na vesnici, ale kdekoliv. I v životě samotném. Věci se dít musí, nehledě na překážky. Když si to udělá hezké jeden, třeba ho budou ostatní následovat. Změna probíhá postupně, po malých krocích. Především není nikdy možné zapomínat na odpovědnost každého z nás za to, jaké vytváříme prostředí kolem sebe.

Zdaleka ne všechny vesnice, kam jsme se vydali, byly malebné. Právě v tom spočívá jejich úžasná různorodost a bohatost příběhů. Jedna z kapitol se odehrává třeba v Bratčicích u Brna, které jsou sevřené skládkou a hned dvěma bioplynovými stanicemi. Vesnice to občas mají hodně těžké. Na starosty padá obrovské množství administrativy moderní doby, dohadují se se státem i developery o prodeji a nákupu pozemků, mnohdy bojují s extrémní dopravní zátěží, která ale spadá do gesce kraje. Jsou sevřeni v byrokratickém kolečku, ale na druhou stranu řeší problémy na nejnižší každodenní úrovni – zničený chodník, ubouraný kus domů, zaběhlý sousedův pes nebo dokonce splašený kůň. O to zajímavější je sledovat ty, kteří se rozhodli investovat do kvalitní současné architektury jako do nástroje identity a spokojeného života svých obyvatel. Ono se to totiž vyplatí. Dobrá obecní hospoda, knihovna nebo hasičárna je srdcem sebevědomé vesnice.