Je nalezena tím, koho hledá

Na střední nás s kamarády v kině a televizi často překvapovalo jméno Anna Kareninová. Říkali jsme si, že tak se přece nikdo jmenovat nemůže, že to musí být vtip. Vtip překladatelů. Anebo jsme si to možná neříkali a jenom jsme to od někoho slyšeli, protože tenhle mýtus o jméně za titulky slýchám dodnes. Před nedávnem zazněl od kolegy, se kterým pracuji na jednom podcastu, a před několika měsíci zase od spisovatele, který mi postavil kolo…

Pro mě ten mýtus přestal existovat, když jsem v jedné kavárně vytáhl časopis, a v něm byl rozhovor s Annou Kareninovou a její fotografie. Najednou jsem viděl konkrétního člověka a četl jeho myšlenky. A ty byly fascinující. V cestách do Francie a Itálie za pochopením jejích autorů se setkávala touha po porozumění s osobním nasazením. V hlavě se mi rodily zárodky filmu…

Lucie Králová, která tehdy na FAMU nastoupila jako vedoucí dramaturgického semináře, mi na seminářích položila konkrétní otázky: „Jaké obrazy vidíš? Jak je chceš natočit a proč?“ Neodpovídalo se mi snadno. Objevit pro kameru práci překladatele a přiblížit se Anně znamenalo vydat se mimo svět pouhé observace, protože v každodenní práci překladatele se toho vlastně až tolik neděje. Představoval jsem si nejprve, že bychom mohli znovu podniknout cestu do Bretaně (a ta myšlenka byla v nějaké podobě ve hře celou dobu vzniku filmu). Ale rozhodnutí, že film bude o vztahu Anny a Petra Kabeše a o vyrovnávání se s jeho ztrátou, padlo až v momentě, kdy mi Anna ukázala svou pracovnu. Pochopil jsem, že Petr není přítomný jen ve slovech a vzpomínkách v našich rozhovorech, ale že má i svou konkrétní fyzickou podobu v knihách a textech, kterými se Anna obklopuje, a že mezi nimi panuje neustálý dialog. A najednou se divoké bretaňské pobřeží zdálo být jen obrazově vděčnou myšlenkou. Tehdy jsem přišel s návrhem, že když už nemůžeme jít po stopách Célina a Pounda, mohli bychom jít společně po stopách Petra až na vrchol Milešovky, na které kdysi pracoval a která se propsala do jeho tvorby.

Byla to v něčem nakonec vzájemná shoda: Anna našla klid a jistotu a mohla zůstat sama sebou, ve službě všem těm, které má ráda. A my jsme se je tak pokusili do filmu dostat všechny, ale nakonec jsme jim věnovali jen tolik místa, nakolik se v nich zrcadlila Anna. Ve filmu se sice tu a tam dozvíme něco o Célinovi, Poundovi a Kabešovi, ale na portrét ani jednoho z nich by to rozhodně nestačilo a je to tak dobře. Společně nám dokážou říct nebo alespoň naznačit, kdo je Anna Kareninová. Mýtus za titulky.