Moje identita

Je 2. 5. 2020. Dneska nás potkala už druhá průtrž mračen a naše městské tenisky se boří do písku na lesní cestě mezi skalami v Českém ráji. Jdeme s Tomášem, mým kamarádem a zároveň kameramanem, zpět k autu z naší procházky a já mu zrovna povídám o nápadu na svůj bakalářský film. ,,Mohla by to být vlastně taková autorská reportáž (to je prvácké cvičení na katedře dokumentu, kde je asynchronní obraz a zvuk). Mohli bychom jít od zrnka křemičitého písku přes výrobu mikročipu až po robota, který mluví s lidmi nebo nahrazuje lidi v práci.” Oba totiž milujeme sci-fi, robotiku a tak vůbec. Tomáš chvilku nic neříká, ale pak spustí: ,,To je vlastně dobrý. My bychom mohli vyprávět nejen příběh zrození stroje a přeměnu hmoty na ducha, ale taky vývoj filmu. Půjdeme od té nejhrubší struktury, jako je černobílá šestnáctka (která krásně zrní), přes to nejčistší, jako je anamorf a 35mm film, až po digitál ve 4K.“ Poté se shodneme na formě zvuku. Napadlo nás, že proti sobě postavíme názory lidí, kteří se zabývají umělou inteligencí. Zbytek cesty domů se bavíme o tom, jak to všechno uděláme. Jedno víme jistě, že chceme točit ve fabrice, kde se vyrábějí čipy.

Covid nás nezastavil

Zjistil jsem, že jediná továrna na počítačové čipy je poblíž Drážďan. Zkoušíme si domluvit natáčení, avšak nabídnou nám jen DVD, kde jsou propagační záběry, které můžeme využít. Podaří se mi však najít firmu v Rožnově pod Radhoštěm, která vyrábí přesně to, co potřebujeme, a dokonce nám dovolí točit, a tak si zamluvíme v Panavision techniku, půjčíme si dodávku, abychom to odvezli, a když nám zbývá už jen pár hodin do odjezdu, tak nám volá paní: ,,Nemůžete přijet jindy, třeba v září? My tady máme covid.” Naštěstí se nám povedlo paní přemluvit, nabíráme techniku a vyrážíme na cestu.

V Rožnově už čeká pán, který nás má na starost. Nejdříve nás vezme do tavírny – do haly, kde se ve vysokých teplotách taví křemík a dělají z něj monokrystal. Ten se následně rozřeže na několik dílů a na ty laser vypálí čipy.

Prostor je náročný na čistotu, takže máme na sobě návleky, pláště, brýle a roušky. Parádní věc na to s sebou tahat padesátikilovou kameru Panavison a k tomu stativ, který váží tak dvacet kilo. Opravdu super. Vytočíme asi 9,5 minuty filmu z celých 18 minut, které máme k dispozici. Když se přesouváme do druhého provozu, dostaneme vynadáno, že na nás už paní čeká a je pěkně naštvaná.

Vejdeme do velké šatny, kde visí zvláštní mundúry, které vypadají jako ty, které měli zdravotníci na podzim při první vlně covidu. V šatně sedí pět žen, které už jsou oblečené, a jedna má modrý oblek. Ta se k nám hned otočí a říká: ,,Hoši, tak převlíkat“. Mám pocit, že se oblékám do skafandru, natahuju na sebe takový neprodyšný overal, srandovní boty a přes hlavu si přetahuji kuklu s rouškou. Ještě musíme dezinfikovat stativ a kameru, abychom nekontaminovali výrobu várky čipů. Pak vstupujeme do haly, kde se vyrábí čipy. Je to několik místností, kde zakuklení lidé provádí různé úkony. Nejdříve si to celé projdeme a podíváme se, kde se co dělá, a rozmyslíme si, co budeme točit. S Tomášem je nám líto, že jsme vytočili tolik materiálu v předchozí hale. Teď musíme počítat každý metr, aby nám to stačilo. Pracujeme a kolem nás jako duchové stále krouží bílé postavy, které přenáší disky s čipy nebo zapínají a vypínají různé stroje. V momentě, kdy točíme jednoho z robotů, který překlápí a zasouvá křemíkové disky s čipy do kazety, se ozve rachot a poslední políčko filmu projede kamerou. Tady jsme dotočili. Dnes nás čeká už jen cesta domů.

Když balíme techniku, tak nám modrá paní ještě říká: ,,A pozdravujte v Praze, my jsme tam byly s holkama na výletě o víkendu a bylo to skvělé“.

Pusa a název z klobouku

Sedím se střihačkou Lilkou ve střižně a nakoukáváme vyvolaný materiál. Prohlížíme si záběry, které jsme se štábem natočili při těžbě křemičitého písku. Na monitoru se za sebou objevují stěny lomu, bagr, který nakládá písek do Tatrovky, stopy aut otisknuté do písku a jiné věci. Před další cívkou šestnáctky si dáme pauzu a kávu. Materiál mezitím necháme zastavený v místě, kam jsme dojeli. Chvilku si ještě povídáme a pak Lilka svou slovenštinou řekne: „Podívej, to vypadá jako ústa.“ Koukám do monitoru a je to tak. Chyba, která vznikne osvětlením části filmu, když se zakládá do kamery, opravdu vypadá jako pusa, kdybyste ji přetočili na bok. Okamžitě mě napadne, že toho musíme využít třeba pro můj voice-over. Beru iPhone a nahraji do něj provizorní komentář. Potom společně s Lilkou po pár okénkách vytvoříme z chyby mluvící ústa a ono to opravdu funguje. Tento motiv mluvící pusy použijeme jako páteř našeho filmu.

Ve střižně jsme také vymýšleli název našeho filmu. Původně se film jmenoval Animus, což latinsky znamená duše. Avšak když jsme film dodělali, tak nám to přišlo zavádějící, protože to přesně nevystihovalo to, co se ve filmu řeší. Změnit název nám navrhovala i moje vedoucí dílny na FAMU. Takže si jedno letní odpoledne místo slunění venku lámeme hlavu s vymýšlením nového názvu filmu. Nakonec se otočím na Lilku a zeptám se: „Máš tady klobouk?“

Lilka se na mě nechápavě dívá, tak jí vysvětlím svůj nápad. Pustíme si film společně ještě jednou, každý bude mít papír a tužku. Všechna slova, která uslyšíme, napíšeme na papír. Ten potom rozstřiháme a hodíme do klobouku. Z toho pak vylosujeme název. Taháme první slova a vycházejí nám samé nesmysly. Takže všechna slova, která jsme vytáhli z klobouku, dáme na stolek a postupně vyřazujeme různé varianty, až nám na stole zůstane Moje identita, úvaha o propojení vědomí. Podívám se na Lilku a říkám: „Hele, to je dobrý. Svou identitu tam řeším kvůli tomu, že jsem dostal novou ledvinu. Zajímá mě, jestli jsem dostal i část duše někoho jiného. A pokud ano, je možné vědomí převést do něčeho tak neorganického jako je stroj? Jen bych ten název upravil na Moje identita aneb Úvaha o propojení vědomí.“ Lilka na mě kouká a pak jen řekne: „Můžeme to tak nechat.“