Každá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačí

První, co mě napadne, když si znovu prohlížím oficiální záznamy z návštěvy Karla Vachka v Jamagatě, je, jak nesmírně rozumně, politicky korektně a spořádaně na nich působí. Tento moudře vypadající postarší muž s bílými vousy, pocházející ze země Bedřicha Smetany, jehož symfonickou skladbu Vltava z cyklu Má vlast umí i dnes zpaměti zanotovat každý Japonec, který prošel základním vzděláním v osmdesátých letech (a to je fakt!), svraštil při pohledu do hlediště čelo. Na pódiu stál se svým oddaným synem, který ho doprovodil až do Japonska, aby mu tady překládal (taková úcta k otci se jen tak nevidí!). Jeho film je opravdu dlouhý, ale prý je ostrou kritikou české společnosti po roce 1989 (jeho autor je hrdina legendárního pražského jara?!)…

Pravdou je, že když zahájení festivalu narušilo varování před tajfunem, řítícím se přímo na Jamagatu, všechny spoje expresu šinkansen byly zrušeny a festivalovým dobrovolníkům, kteří běhali po letišti i vlakových nádražích, se ztratilo téměř sto hostů, již přijížděli ze zahraničí. I pan Vachek a jeho syn (bezpochyby vyčerpaní po patnáctihodinovém letu) zůstali zcela bez pomoci stát se svými zavazadly v davu lidí, kteří vůbec netušili, kam jít. Byla jsem tehdy ředitelkou festivalu a první zpráva, kterou jsem o předsedovi poroty tohoto ročníku obdržela, zněla: „Pan Vachek se odmítá festivalu zúčastnit a prohlásil, že právě prožil nejhorší den svého života.“

Pochopitelně s ním naprosto soucítím a je mi jasné, že určitě nestál o to, aby bylo jeho první setkání s Japonskem tak hrozivě chaotické. Pro náš festivalový katalog napsal: „Jedním z hlavních zdrojů inspirace pro mou práci je učení zen buddhismu (tedy to, že dosáhnout jednoty s vesmírem můžeme i při našich každodenních činnostech, jako je například mytí nádobí). Když jsem v šedesátých letech studoval kinematografii, náhodou jsem narazil na český překlad poezie haiku od Macuoa Bašóa. Pravda je taková, že i mým osobním tématem je sjednocení našeho duchovního a reálného já. (Každá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačí, a totéž ze srdce přeji tomuto festivalu!)“

Nakonec se do Jamagaty dostal zpožděným vlakem, který sem jede tři hodiny, a když si v noci konečně odpočinul (mám za to, že svou účast na zahájení festivalu zrušil), změnil názor a zúčastnil se snídaně s ostatními členy poroty, kterými byli Nurith Avivová, Garin Nugroho, Wu Wenguang a Gózó Jošimasu.

Nebyla prolita ani kapka krve

Nurith je vůbec první ženou, která se ve Francii stala kameramankou, pracovala například s Agnès Vardovou nebo Jacquesem Doillonem. Garin je přední indonéský filmový tvůrce (Opera Jawa, 2006), který se ve svých dílech zaměřuje na spletitost své země. Průlomová tvorba Wu Wenguanga v oblasti dokumentu otevřela dveře čínskému nezávislému filmu a pan Jošimasu je slavný a uznávaný japonský básník, jenž se už od šedesátých let minulého století věnuje nejen filmu, ale také fotografii a performanci. Jinak řečeno, byla to zkrátka skupinka tvrdošíjných umělců samouků a každý z nich vkročil ve své zemi na neprozkoumanou půdu kreativy. Pramálo však tušili, co nastane, když se rozhodli zvolit za svého předsedu mrzutého Karla Vachka, a učinili tak především z úcty k jeho věku. (Zjistila jsem nicméně, že pan Jošimasu se narodil v roce 1939, tedy o rok dříve než pan Vachek… Jak se to mohlo stát?)

Tato vskutku neobyčejná skupinka osobitých jedinců se znovu sešla po pěti dnech a patnácti zhlédnutých filmech mezinárodní soutěže. Na cenách se nakonec přeci jen dokázali dohodnout, předcházel tomu však sedmihodinový maraton, během kterého se překládalo do čínštiny, indonéštiny a češtiny a vedlo se bezpočet debat nad cigaretou, z nichž některé zaváněly zákulisními intrikami, a v němž okamžiky vzrušených gestikulací střídaly chvíle napjatého ticha a nechyběly zdlouhavé řečnické promluvy a nejspíš ani pár nervózních pousmání.

Na galavečeru udílení cen přečetl pan Vachek na pódiu své vyjádření: „Členové této mezinárodní poroty pocházejí z různých zemí i prostředí a pracovali jsme také s velmi pestrou škálou filmů. Naše debata nad cenami trvala sedm hodin. Nebyla prolita ani kapka krve. Očekáváme, že stejně tak tomu bude v budoucnu i ve světě.“

Cenu Roberta a Frances Flahertyových (Velkou cenu) získal film V pasti neoliberalismu (L’ encerclement – La démocratie dans les rets du néolibéralisme) Richarda Brouilletteho. Jde o prostý stošedesátiminutový černobílý snímek, který analyzuje a kritizuje teorie a instituce vyznávající neoliberalismus. Celý tento film se skládá výlučně z rozvláčných rozhovorů s různými intelektuály a mysliteli, je natočen s minimem „vizuálního maziva“ a nepracuje s „rychlým střihem, který by mu dodával umělou dynamiku; snímek má díky tomu zdání objektivity a nevyhýbá se komplikovaným tématům“ (řečeno slovy režiséra). Všichni tehdy po vyhlášení vítěze jen zalapali po dechu.

Haiku v horách a umění štěpování

V mé oblíbené historce s panem Vachkem hraje hlavní roli jeho dýmka. Myslím, že se mi nakonec přece jen podařilo si jej navzdory té otřesné počáteční zkušenosti s tajfunem získat. Domluvila jsem mu setkání s předsedou našeho festivalu, panem Okuboem Jošohikoem, který byl takovým nepsaným šéfem umění a kultury v Jamagatě a zároveň elegantním synem jednoho legendárního starosty. Byl velikým fandou dýmek, stejně jako pan Vachek, a věděl tudíž naprosto přesně, kam ho zavést – do obchodu s alkoholem a tabákem, kde si mohl koupit dýmku vyrobenou v Japonsku. Nejspíš to byla právě tahle dýmka, která mu pak visela z úst během diskuze po promítání jeho 242minutového kolosálního filmu Kdo bude hlídat hlídače aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma, jenž diváci zhlédli s japonskými titulky. Pořadatelé mu taktně připomněli, že na pódiu je kouření zakázáno, a nakonec ho dokázali přimět alespoň k tomu, aby si dýmku nezapálil…

Pan Vachek miloval básníka Bašóa ze 17. století a právě to mu vnuklo nápad vzít poslední den své návštěvy do ruky kameru. Porotce, básník Jošimasu, musel tehdy zrušit svoje plány a namísto toho jet s panem Vachkem do malebného horského chrámu Jamadera, kde Bašó složil své haiku o tichu a zpěvu cikád pronikajícím do skály. Vachkův syn mi pak vyprávěl, jak musel otci narychlo sehnat kameru, a ten potom pana Jošimasua požádal, aby si tam klekl na kolena a s pohledem upřeným k nebi recitoval básně. Dodnes je mi velmi líto, že jsem tam tehdy nebyla a nemohla tak být svědkem toho, jak tam spolu ti dva sedmdesátníci, obklopeni jen větrem, půdou a hlasem hor, natáčejí film.

V jednom pozdějším rozhovoru pan Jošimasu řekl: „Po zasedání poroty jsem jel s českým porotcem Karlem Vachkem do Jamadery. Na vlastní kůži jsem tam zažil, jaké je stát před kamerou, když natáčí svůj film. Přirovnal bych to k umění štěpování – když víte, jak na to, a správně zaříznete proutek jednoho stromu a pevně jej svážete s větví jiného stromu, vznikne něco nového, co je však zároveň spojením toho původního. Jsem přesvědčen, že filmový festival Jamagata je kolébkou právě takové moudrosti.“

Nebyl to však filmový festival, co zanechalo v dějinách Jamagaty nesmazatelnou stopu. Byl to samorost Karel Vachek a jeho nekonvenční jinakost.

Překlad Petra Ocelková