Kdo bude hlídat hlídače?

Debata o veřejnoprávních médiích, jejich kontrole, poslání a fungování je dílčím výsekem z širší diskuze o tom, má-li se politický život odehrávat výlučně v palácích Malé Strany a okolí, nebo i za jejich zdmi. Tedy, jestli je pro vyjádření tužeb společnosti dostačující pouhý výsledek z klání politických stran, či nikoliv. Na této názorové ose slyšíme hlasy volající po zestátnění médií veřejné služby až po sny o utopicky dokonalé instituci s vlastními řídícími mechanismy, fungující toliko pro blaho země a jejích občanů. Téma svobodných médií nabývá v našem koutu Evropy na popularitě s nástupem agresivní politiky bez přívlastku, tento nástup bohužel neobešel ani Českou republiku. Zůstane neodpustitelným proviněním předchozích politických reprezentací – nabízí se tu přímo vláda Bohuslava Sobotky, kterou lze označit za poslední liberální – že do systému nenamontovaly pojistky, jež lze sice odstranit, ale jsou podstatnou překážkou, a to se vždy počítá. 

Ačkoliv oprávněné obavy máme především o Českou televizi (ČT), červené světlo s nápisem „normalizace“ se zatím rozsvítilo v Českém rozhlase (ČRo). O důvodech se lze jen dohadovat. Správní lidé ochotní udělat cokoliv na důležitých místech, nebo jen cvičiště pro postup směr Kavčí Hory? To uvidíme. 

Česká televize je stále v dobré kondici. Můžeme ji kritizovat za ledacos a jistě je i ona součástí balíčku příčin dnešních problémů politické kultury, protože anonymní, ale ve volbách dominantní „Česko B“ ji považuje, jedno nakolik právem, za hlásnou troubu těch, kteří se na ně vykašlali (a seriálem Most! si to u těchto diváků zřejmě nevyžehlí). Byl by to nepatřičný sentiment vzpomínat na ČT v devadesátých letech, kdy se v ní dalo provozovat cokoliv a její stavidla vstřícnosti byla otevřena na maximu, to už se ale jen tak nevrátí.

Nerozmazlujme se. Buďme rádi, že je Česká televize, jaká je, v sousedních zemích veřejnoprávní média dávno fungují mnohem hůř. V Maďarsku existuje národní vysílatel, který otevřeně hájí zájmy státu a „velkého Maďarska“, kterému všichni ubližují. Program polské TVP se nejraději noří ke kořenům slavných okamžiků dějin, ve zpravodajství si nijak nezadá s mečiarovskou STV z devadesátých let. A na Slovensku to zkoušeli s generálním ředitelem Václavem Míkou, který kdysi řídil komerční Markízu (obdoba české Novy) a který vedl sloučený rozhlas a televizi podobným způsobem jako náš Petr Dvořák, než to vládu přestalo bavit a uvědomila si, že liberální intelektuály vlastně k ničemu nepotřebuje, a dosadila do čela Jaroslava Rezníka (generálního ředitele volí přímo parlament). Pod ním se značka RTVS změnila v mediální službu těch, kteří jsou právě u moci. Není to zdaleka tak hrozné jako v Polsku nebo Maďarsku, ale o dost horší, než v České televizi. 

Zmiňovanou pojistkou, která má zaručovat základní svobodu, nezbytnou pro fungování médií veřejné služby, jsou u nás mediální rady. Kromě té tak zvaně velké jsou to především Rada České televize, Rada Českého rozhlasu a Rada České tiskové kanceláře (ČTK). Jejich členy může nominovat prakticky kdokoliv, kdo má dost sil k založení nějakého spolku či sdružení. Členy rad vybírají a volí poslanci parlamentu. Vedle toho je samozřejmě další důležitou podmínkou pro hladké fungování médií veřejné služby koncesionářský poplatek pro rozhlas a televizi (ČTK se uživí obchodní činností), který nesmí být nástrojem – řečeno s Milošem Zemanem – k vyhladovění té či oné instituce. Nastavení pravidelného zvyšování poplatku o inflační koeficient je první krok k normálnosti. 

Český systém televizních rad, výběr a volba jejich členů není v zásadě o nic horší než ve zbytku Evropy. Skoro se zdá, že na systému, jak se vybírají a nominují členové, až tak nezáleží, protože kvalita a nezávislost jednotlivých veřejnoprávních médií v Evropě není odvislá od způsobu výběru členů mediálních rad. Mnohem více zde hrají roli faktory jako tradice politického systému, zvyklosti či etika.

Jen telegraficky. Britská správní rada BBC je odvozena od vůle parlamentu, jinak je tomu v případě tzv. Diváckých rad, ale ty mají méně významný poradní hlas.  Závislá na politice je i rada finské veřejnoprávní televize Yle, kterou bychom klidně mohli považovat (stejně jako další skandinávské televize a rádia) za vzor hodný následování. V zásadě politiky řízený je systém kontroly u sousední rakouské ORF. Ve všech zmiňovaných zemích nejsou podezření ze zásadního ovlivňování ze strany politiků, ačkoliv existují možnosti, jak by vládní moc mohla televizi a rozhlas zneužívat ve svůj prospěch. Neděje se tak a nám nezbývá než konstatovat, že to není kvalitou zákona, ale dodržováním pravidel slušného ústavního chování.  

Opačně je tomu v Polsku, Maďarsku či na Slovensku, přestože Polsko bylo na začátku transformace zemí, která po francouzském způsobu měla jeden z nejtransparentnějších systémů fungování médií veřejné služby, což se ale s nástupem bratrů Kaczyńských změnilo. 

Za dobrý příklad uspořádání vztahů mezi politikou a občanskou společností ve věci kontroly médií a nominací členů do rad je u nás často dáváno sousední Německo. A právem. Vliv občanského sektoru a autorit (církve, justice, vysoké školy) a politiků je v symbióze, která se zdá být vskutku funkční. Jde však o model, který nejde jednoduše překlopit k nám. Německo je federace, rad je tam několik a zřizují je spolkové země s různými pravidly i počty…

Ale zpět domů. V Česku může nominovat prakticky kdokoliv kohokoliv, což se i děje. A poslanci to mají rádi. Jeden z autorů české ústavy Vojtěch Cepl při volbě do Rady České televize dostal od zákonodárců jeden hlas, diskařka Helena Fibingerová kolem stovky. Do mediálních rad nebyli zvoleni novinářka Petra Procházková, divadelník Petr Oslzlý, duchovní Miloš Rejchrt, ale štěstí ve hře měl bývalý příslušník SNB a nešťastný ředitel brněnského studia ČT Vladimír Karmazín, herec a expolitik Vítězslav Jandák či bojovník proti penisům na stanici Vltava Tomáš Kňourek. 

Lepší než dokonale propracovaný systém kontrolních orgánů veřejnoprávních médií by byla soudnost poslanců, která by jim neumožnila volit do rad nekompetentní až tragikomické postavy, ale na to nelze spoléhat. Česká republika není Finsko ani Velká Británie  a politická kultura je tu buď pro smích, nebo luxus, který si můžeme koupit, až budeme velcí a bohatí. 

S koncem posledního volebního období byl obecně hodně diskutovaný návrh nominace členů mediálních rad, který prosazovala Hana Marvanová a kol. Byl inspirován Bavorskem a počítal s tím, že radní budou do rad posílat přímo konkrétní spolky, profesní organizace, politické strany, církve… Neprošlo to a je to škoda. Model to samozřejmě také nebyl samospasitelný – v našem prostředí hrozí, že do kterékoliv ctihodné neziskové organizace vstoupí predátor a zkorumpuje ji snadněji a levněji než poslaneckou většinu.  

Nezávislá veřejnoprávní média nutně potřebujeme, varování už slyšíme z rozhlasu. Čekat na postupné dozrávání politické kultury, že to u nás jednou bude jako ve Skandinávii, nemůžeme, to je příliš dlouhý běh pro mnoho generací. Cestou je vybalancovat nezávislost televize, rozhlasu a tiskové kanceláře (a do budoucna pochopitelně přemýšlet i o nových médiích) skrze mediální rady s nezávislostí po vzoru justice.  

V mých neuskutečnitelných snech by členové nebyli vybíráni ani voleni, ale jejich místo v té které radě by bylo automaticky odvislé od pozice v občanské společnosti. O médiích by tak mohli rozhodovat lidé, kteří dosáhli respektu ve svých oborech a nejsou přímo spojeni se soutěží politických stran. Kdyby místo člena takové rady bylo automaticky spojeno s funkcí rektora univerzity, předsedy ekumenické rady církví, předsedy odborového svazu nebo i vítěze nějaké umělecké ceny, pak by se nedalo předpokládat, že jsou „kontroloři“ médií někým nastrčeni, aby hájili jeho zájmy. Takových členů by pochopitelně muselo být víc. K úvaze je i možnost mít – podle zahraničních příkladů – více rad pro jedno médium (například správní radu a dozorčí radu).

Mají-li mít média veřejné služby smysl, potom musejí společnosti přinášet nejen obsah, ale aktivně se podílet na její kultivaci. S velkou nadsázkou řečeno za Jaromíra Soukupa na TV Barrandov může Česká televize, protože nenašla cestu k „soukupovým“ divákům. Česká televize není odpovědná jen za své vysílání, ale minimálně za celý televizní trh, který má tvořit. Buďme na veřejnoprávní média přísní, ale dejme jim maximální svobodu, nenuťme je žebrat o poplatky ve sněmovně a poslouchat pologramotné radní. Že se to nepodaří prosadit a bude hůř, to je jiná věc.