Klaus ztuhnul do monolitu, který ovšem nebudí úctu

Na jihlavském festivalu jste natolik v jednom kole, že ani nestíháte sledovat volby. Zato sledujete filmy o našich bývalých i současných politicích, a dokonce si s nimi můžete popovídat. V jistém smyslu si ovšem při představování toho, jak to na tomto festivalu vypadá, připadám už pár let jako kolovrátek, který jen nabírá na obrátkách.

Zaprvé – získáte tu nezdolný dojem, že čeští dokumentaristé jsou mnohem schopnější, vnímavější a aktuálnější než filmaři věnující se hrané tvorbě. Přesně to, co chybí českým hraným filmům, které se v posledních letech dostaly za hranice koukatelnosti, respektive uvízly v jakémsi neonormalizačním pohodovém bahýnku, kde se předstírá, že sledujeme současnou realitu

České dokumenty svou drzostí a přímostí jdou po tom, co se právě děje, ale přesahují svým náhledem rozměr televizních zpráv. Jdou za pouhou povinnost informovat a zachytit – snaží se i něco vyprovokovat, rozpohybovat podívat se „za oficiální verzi“, donutit aktéry společenského a politického života, aby vystoupili ze svých psychologických bublin.

Zadruhé – festival dokumentárních filmů v Jihlavě se stále více politicky vyhraňuje jako platforma „mladých českých levičáků“, kteří nechtějí mít nic společného s bolševickými pohrobky v dnešní KSČM a zároveň v současné politické nabídce obtížně nalézají identifikační body: kolísají někde mezi liberálním křídlem ČSSD, Zelenými, Změnou a Piráty. A třeba i tajně sní o nějaké nové straně, která by neměla nevýhody těch stávajících. Navenek se to rozhodně neprojevuje nějakým velkým aktivismem, jde to spíše vycítit z odmítání současné nabídky a zálibě v zesměšňování velkých patriarchálních figur uplynulého čtvrtstoletí, tedy Václava Klause a Miloše Zemana.

Soutěž v „dissování Klause“ vyvrcholila na promítání dokumentárního cyklu Ex-Premiéři, kde byly představeny tři díly z devíti. Podle námětu Apoleny Rychlíkové a v produkci Kamily Zlatuškové z ČT vzniklo působivé, zčásti hravé a uvolněné, zčásti superkritické panorama naší vládnoucí garnitury. K vidění byl portrét premiéra první nekomunistické vlády Petra Pitharta od studenta FAMU Jaroslava Kratochvíla, dále portrét Vladimíra Špidly od Jana Látala a na závěr portrét Václava Klause od Petry Nesvačilové.

Příznačné je, že ze všech bývalých devíti premiérů pouze Václava Klause nebylo možné přesvědčit ani k natáčení, ani k tomu, aby poté přišel na diskusi, a vznikl tak film o něj bez něj. Diskuse po společném promítání se pak stočila právě na Klause a jeho naprostou neochotu konfrontovat se s jakýmkoli jiným názorem, než má on sám. Přítomný Petr Pithart jen suše a trochu smutně poznamenal, že toto vyhýbání se diskusi u Klause souvisí i s tím, že „už není ve formě, nejspíš to o sobě ví, a také ví, že už se do formy nikdy nedostane“.

I z letmého pozorování reakcí publika na všechny filmy byla cítit ze vzduchu jakási až radostná škodolibost nad tím, kdykoli se zmínila zpackaná kupónová privatizace, opoziční smlouva, televizní stávka nebo prezidentská volba – Klaus všude figuruje jako negativní figura, ztělesnění všeho špatného na polistopadovém vývoji. Zvláštní ale je, že už nepůsobí démonicky či nesympaticky, ale vyloženě směšně – jako karikatura sebe sama. Každé gesto, pohled i zahájení věty vyvolává ve zdejším publiku salvy smíchu, přesně v tom duchu, jak působí patriarchální figury, které pozbyly moc a autoritu; psychoanalyticky řečeno, ztratily symbolický falus a stávají se čistým falem.

Je potom i poměrně těžké rozlišit, zda za tuto reprezentaci může třeba přímo střihová skladba filmů, neboť směšnou postavičku lze udělat z kohokoli, pokud se náležitě „vytrhává“ z kontextu, nebo zda za to může už jakási obecná nálada a předsudky – a také, kdo tyto předsudky vytváří. Jenomže pátráme-li hluboce v mediální minulosti, zjistíme, že od určité chvíle (od dob tzv. sarajevského atentátu) se už Klausovi nikdy nepovedlo udržet si v médiích důstojný obraz. Nějak to s nimi zkrátka přestal umět, zakopal se ve válečné pozici, ztuhnul do monolitu, který ovšem nebudí úctu.

Cílem tohoto postřehu není hodnotit Václava Klause jako politika s jistými názory a činy, ale jako mediální personu. K porovnání můžou sloužit právě Pithart se Špidlou. Pithart ve svém „medailonu“ cituje z dotazníků, které dal svým poradcům a kde se jich mj. ptá na věci jako „Jak si myslíte, že chci působit na veřejnosti“ a „Jak na lidi podle vás opravdu působím“. Míra jeho sebereflexe je záviděníhodná i v tom, že si dovede přiznat, že jeho touha být „politikem intelektuálního typu“ dostala v očích veřejnosti spíše podobu „slabocha a nerozhodného měkkýše“. Přitom i tento obraz je v rozporu s některými zásadními činy jako byla záchrana české Škodovky díky prodeji německému Volkswagenu (čímž se zabránilo vytunelování firmy při domácí kuponové privatizaci) či zastavení těžby hnědého uhlí na Mostecku a priorita obnovit zdejší krajinu.

Špidlovi pak v jeho půlhodinovém portrétu dělá hned v úvodu tvrdou, až zničující oponenturu komentátor deníku DNES Karel Steigerwald („Slušný člověk s příšernými, nebezpečnými názory, o to nebezpečnějšími, čím slušněji se chová“). Špidla nepůsobí vyloženě trapně, ani když se prochází v romském ghettu, kde se ukáže, že auto s kamerou, jež ho frontálně sleduje při chůzi, tlačí Romové – což by mohlo i naznačovat cosi o falešnosti ideálů sociálního státu. Špidla toto ustojí, respektive ukráčí - a dovede si později argumentačně a bez pocitů zahořklosti obhájit svou politiku i přiznat porážku a nutný odchod z funkce. Zároveň se přitom vymezí vůči nepolitické (nestranické) politice Václava Havla a jasně vysvětlí, jak se názorově rozešel s Milošem Zemanem.

Jak v případě Pitharta, tak Špidly máme co do činění s přiznaně omylnými lidmi, kteří ale věří širší debatě a jsou ochotni slyšet na většinový názor. Pithart prý ve vládě nedával hlasovat o návrzích, ale jednání ukončil, až když cítil, že se víceméně všichni shodují. Špidla zase vyzdvihoval dodržování stranické disciplíny, i když právě stranická nedisciplinovanost při prezidentské volbě ho připravila o autoritu.

U filmu Petry Nesvačinové o Klausovi naproti tomu narážíme neustále na hradbu mlčení a odmítání. Za celý rok nebylo možné domluvit si přes osobního asistenta ani desetiminutovou schůzku – slyšíme jen výmluvy a výmluvy, které po čase, jak se neustále opakují, nevyznívají ani trochu věrohodně. Lidé, kteří pak o Klausovi mluví (Václav Bělohradský, Jiří Pehe, Petr Fischer, Tomáš Ježek, Ivan Pilip, Jan Ruml) pak zase znovu a znovu nezávisle na sobě dokládají hypotézu, že existují minimálně dva Václavové Klausové. Jeden inspirativní politik na počátku 90. let, který nechtěl měnit lidi, ale systém (což bylo pragmaticky prozíravé) - a druhý zahořklý, do sebe uzavřený muž mluvící jen s těmi, kteří mu poklonkují.

Sám přístup Petry Nesvačinové by sice mohl být označen za narcistický, neboť autorka ráda natáčí sama sebe s vědomím své ženské atraktivnosti, která jí samozřejmě snadno otevírá dveře a srdce u všech starších pánů; a stejně tak bychom mohli namítnout, že vyzpovídáním Klausových oponentů těžko získáme vyvážený obraz. Ale i tak její medailon nepřímo dokládá, že vyvážený medailon sestavit nelze, protože nekomunikativní je primárně strana Václava Klause.

A poznání, že hlavními hybateli našich polistopadových dějin byli dva solipsisté, už je natolik smutné, že úsměv tuhne na tváři.