Krajina poslů smrti i taškářů
Dokumentaristka Květa Chaloupková (dříve Přibylová) přibližuje práci na svém krátkém experimentálním snímku Země havrana z archy, který je nyní nominovaný na Cenu Pavla Kouteckého.
„Jistě je nám znám zvláštní midráš k traktátu Sanhedrin (...): havran, kterého vysílá Noe z archy, aby zjistil, zda vody na zemi už opadly, odmítá archu opustit; nechce nechat samici havranici s Noem samotnou. Je vůbec možný svět, kde by konečně vládla spravedlnost? Kdosi v Noemově arše o tom pochybuje.“
Tato pasáž z knihy Emmanuela Lévinase Etika a nekonečno mi utkvěla. V mém filmu není, ale je to jeho prvotní inspirace. Obraz drzého černého ptáka, který se bez servítků dohaduje s kapitánem všeho suchozemského tvorstva i nebeského ptactva. Muže, kterého k jeho záchrannému poslání vyvolil sám Bůh, havran bez cavyků obviní, že mu svádí havranici. Mám slabost pro ptactvo a mám ráda paradoxy. Když vidím, že se obojí setkává, svět se mi rozzáří.
Snad nenajdeme jiného ptáka než havrana (respektive krkavce, protože mytologický havran je téměř vždy do češtiny špatně přeložený krkavec), který by lidskou představivost podněcoval tak protichůdně. Napříč kulturami je havran vyslanec bohů, posel smrti, světlonoš, stvořitel světa a člověka. Avšak ať mají havrani v mýtech jakoukoli roli, pokaždé jsou svého druhu vyděděnci. Často pak taškáři, kteří stojí poťouchle vedle člověka a takříkajíc dělají problémy. A nejde jen o pradávné mýty. Havrani dodnes lidi provokují svojí černotou, chytrostí či krákáním.
Země havrana z archy vznikala oklikou, nepohodlně, zato poučně. Je součástí experimentálního projektu KRASTÍ, který jsme si vymysleli se třemi dalšími režiséry či hudebními skladateli na jaře 2017. Příběh KRASTÍ je zdlouhavý. Podstatné je, že na jeho počátku bylo nadšení a předsevzetí vytvořit dílo na hranici filmové a hudební skladby, které bude pojednávat krajiny – skutečné, snové, vnitřní, všelijaké. Ono dílo pak mělo mít tři možnosti uvedení: koncertní, tedy doprovázené živou hudbou, filmové coby celovečerní film složený z kapitol a konečně čtyři krátké samostatné filmy. Země havrana z archy je jedním z těchto čtyř filmů, či spíše filmových básní.
Mytické krajiny a havrani kálející na hroby
Na začátku natáčení nebyl scénář, ale obrazy a motivy. Skutečně jsem hledala krajinu havrana z archy. Krajinu, která je nezformovaná, krajinu nových začátků po potopě. Když jsem ji našla, našla jsem společně s ní i její protiváhu, sypkou krajinu pouště. Třeba té pouště, v níž havrani krmí proroka Eliáše. Obojí jsme natáčeli na ostrově Amrum v Severním moři. Je to velmi magické místo. Měli jsme na film málo peněz, takže jsme spali ve stanu v kempu. Bylo to ale výborné, jelikož kemp byl přímo v dunách a my neustále slyšeli burácející moře, což jen umocňovalo naladění se na film. Zažili jsme vichřici a písečnou bouři, foukalo tak moc, že jsem se nesměla s kamerou otočit proti větru, aby mi písek nepoškrábal objektivy. Když jsem přijela do Prahy, vysypala jsem z kamery (16mm bolex) čajovou lžičku písku. Čekání na materiál bylo napínavé, naštěstí písek exponovaný film nijak nepoškodil.
Ovšem tyto bledé mytické krajiny, jakkoli vznešeně nádherné, mě samy o sobě neuspokojovaly. Potřebovala jsem do filmu dostat trochu krve, trochu živého světa. A havraní humor. Nevím už, v jaké fázi jsem objevila hřbitov v Chrudimi, u něhož hnízdí kolonie havranů. Černí vetřelci neustále kálejí na hroby, čímž místní přivádějí k zuřivosti. Opravdu je tu přítomna nenávist. Za nikdy neutichajícího krákání chrudimští sisyfovsky omývají své hroby, které však pamatují „jinčí věci“ než déšť havraních bobků. Syrový český venkov ve filmu docela neurvale narazí na mytické krajiny. Přiznám se, že je to moment, který mám ráda. Je to takový havraní móres. Použila jsem ho, přestože tento náraz film vyhazuje z uhlazené estetické jednoty.
Třetí rovinu pak tvoří několik krásných, hlubokých textů ze starých mýtů (konkrétně z Bible, Eddy a legend severoamerických indiánů), které slouží také jako jakési volné ukotvení a členění. Stejně jako celý film krouží texty kolem havranů a živlu vody. Voda do filmu pronikla samovolně a velmi výrazně. Někdo mi dokonce řekl, že je to film mnohem více o vodě než o havranech. Kdo ví. Mě po celou dobu natáčení a střihu vedl paradoxní, mnohovrstevnatý kulturní obraz havrana. Ten je však mnohem více věcí lidské představivosti než havranů samotných. A představivost vypráví o duši, ať už používá obrazy vody, havranů či hřbitova.
