Krišna, rodina, mateřství

První natáčení, první nahrávka. Štěpán mi vysvětluje, proč se mnou nemůže být v jedné místnosti o samotě. Přivedl s sebou tedy svého druha. Bude po celou dobu natáčení sedět vedle nás a číst si knihu.

Střih. Štěkají psi. Vtom zazní dunění. Dětské hlásky vzrušeně křičí. Kotě jim zapadlo za stará kamna. Vydávají se na misi jej zachránit. Oslovují se podivnými jmény, které zní indicky.

Střih. Štěpán mi přivádí představit svou snoubenku. Je velmi málomluvná. Na všechny mé otázky odpovídá plachým „da“. Prší.

Střih. Ach jo, tady to už je asi šestá verze toho stejného zpěvu. Haré Kršna Haré Kršna Kršna Kršna Haré Haré Haré Ráma Haré Ráma Ráma Ráma Haré Haré. Po chvíli tu mantru nemůžu dostat z hlavy. Už jsem se onehdá nachytala při tom, že si ji zpívám při umývání nádobí.

Přeposlouchávám záznamy sesbírané za poslední rok a půl. Většinu z nich jsem natočila na farmě Nava Gókula, někdejším JZD, které odkoupili příslušníci hnutí známého jako Haré Krišna. Budují tam komunitu žijící na principech ekologické udržitelnosti, podle učení zakladatele hnutí Šríly Prabhupády.

Škoda, že sdělovací prostředky komunikují převážně obrazem a zvukem, a nikoliv vůní a chutí. Kdybych mohla odsud natočit chuťovou reportáž, hádám, že by se ke Krišnovi obrátila většina posluchačů. Ze zdejších vegetariánských hostin jsem v mrákotách ještě dlouho poté. Nevím, zda je to Krišnovo požehnání jídlu, nebo fakt, že vaří ze zemědělských produktů v bio kvalitě, které si sami na statku pěstují, ale cokoliv jsem tu ochutnala, bylo nadmíru výtečné. 

Dilema matky-dokumentaristky

Chystám se na poslední natáčení. Přemýšlím, jak to asi vyjde. Hlavní události, které potřebuji zachytit, se odehrávají v době, kdy má jednadvacetiměsíční dcera spí. Teď má období, kdy odmítá usnout jinak než u mne v nosítku. Představa, že s ní v nosítku natáčím ve velmi rušném prostředí, mi přijde neuskutečnitelná. Bude-li se mnou nespící, bude těžké se soustředit na natáčení a získat materiál bez jejích průpovídek a důrazných vyjádření aktuální vůle. Nechám-li ji s otcem, bude frustrovaný z toho, že u něj pláče a chce mámu. Všechny varianty se zdají být špatně.

Vždycky jsem si sama sebe představovala jako pracující matku. Částečně proto, že práce je mým největším koníčkem. Částečně proto, že jsem si možná chtěla dokázat, že to zvládnu. A tak od porodu neustále něco natáčím, píšu nebo moderuji. A jsem tak v procesu neustálého hledání work-life-balance, když si zas a znova kladu otázku, zda mi ten stres z náročné logistiky a z toho, jak se mi vlivem nepředvídatelnosti dětského režimu neustále hroutí veškeré mé plánování, v momentální životní fázi stojí za to.

Věnovat se jako hlavní pečovatelka a matka dokumentární tvorbě je ze všech mých profesních poloh zdaleka nejnáročnější. Fakt, že je na mě fyzicky závislý bezbranný tvor, vše komplikuje. Chci-li tu tedy být pro dceru, když mě potřebuje, stává se, že holt musím zrušit natáčení. Kvůli nemoci (a že malé děti dovedou být nemocné fakt často!) mi uniklo zachycení okamžiku v životě mých protagonistů, který už se nevrátí. Jindy jsem vzala na plac nemocnou dceru s sebou. Ale v nosítku mi neustále naříkala a bylo těžké vystříhat cokoli, kde chvíli nezní její pláč. Delší cestování za dobrými záběry je komplikované, protože beze mne dcerka buď tak dlouho ještě nevydrží, anebo když ji vezmu s sebou, bude to peklo pro ni i pro zbytek rodiny, protože nemá ráda cestování a dává to dost výrazně najevo. Nádhera. Ale já už z ničeho nemůžu couvnout a deadline se blíží.

Zcela jinou výzvou je pak soustředit se na střih a následné skládání materiálu do smysluplného celku, když jsem chronicky nevyspalá a delší časový blok na koncentraci lepím z nejrůznějších rodinných příslušníků-hlídačů.

Vzpomínám na knihu Ženy o ženách, kde mnohé dokumentaristky líčí, jakou mezeru v profesní dráze pro ně mateřství představuje. Přemýšlím, o kolik těžší to musí mít dokumentaristky pracující i s kamerou, když každý natáčecí den znamená vynaložení spousty peněz na techniku, štáb i případnou byrokracii s respondenty. Dá se to jen tak zrušit, protože má dítě horečku?

Ale ne. Cítím se vlastně privilegovaná, že pracovat na svých vysněných projektech můžu i teď. Protože chci, ne protože musím. A protože mám podporu rodiny. A tak se v myšlenkách znovu nořím do svého tématu…

Jak respektovat jinakost

Představte si, že vám partnera určí numerologové na základě data vašeho narození. Že žije tisíce kilometrů od vás. Nemluví vaším jazykem, ani jiným, který byste ovládali vy sami. A že vaše případné setkání nejdřív hatí celosvětová pandemie, a pak válka, kterou jeho země rozpoutá v sousední zemi.

Sleduji příběh Štěpána a jeho sbližování s družkou z Ruska. Pro člověka mimo komunitu příslušníků Krišny poněkud kuriózní způsob námluv ale není to, co mě ke Štěpánovi přivedlo. Byla to snaha poznat jej a jeho původní rodinu. Především pak to, jak se rodina sžívá s tím, jakou životní cestu si vybral. Věří v některé pro ně nepochopitelné až nepřijatelné axiomy, žije životním stylem, který jej v mnohém z pohledu většinové společnosti omezuje, je součástí něčeho, co mnozí vnímají jako sektu, která vymývá mozky. Jak se jim daří zachovat si láskyplné rodinné vazby?

Láskyplné vztahy i při sdílení naprosto odlišných vizí světa. To je téma, které mě trápí. Hledám zdroje inspirace pro to, jak se sama vypořádat s tím, jak rozdílné interpretace pandemie i války na Ukrajině rozdělily rodiny, přátele a sousedy i v mém bezprostředním okolí.

A zajímá mě to taky kvůli dceři. Abych byla schopná přijímat ji celý život takovou, jaká je, s tím, co ona potřebuje a po čem touží ona, ne já. Byť mi třeba zrovna teď kazí záběry. Byť mě nutí rušit natáčení. Byť možná jednoho dne přijme náboženství, s kterým se neztotožňuji.

Tenhle dokument pro mě není jen zábava a práce. Je to i proces, kterým se učím respektu k jinakosti. Protože ať už si o sobě myslím, jak jsem kdovíjak tolerantní, zvoní mi v uších, co říká jeden z mých hrdinů.

Střih. Tady to je. Respekt není hotový stav, ale proces, na němž se musí neustále pracovat.