Kronika šťastného dětství. Kolektivní dokumentární rodičovství

Kreativní práce s archivem
Kateřina Kořínková Sobotková

Tvůrčí práci (v kontextu České televize přiléhavěji výrobní proces) Kroniky šťastného dětství bych nazvala překotným porodem, který jsme díky kolektivnímu rodičovství zvládli úspěšně. Cesta od schválení námětu po odevzdání výsledku byla pouhých sedm měsíců. 
 
Na začátku stálo téma, které jsem považovala za zajímavé pro vícegenerační publikum a jehož absenci jsem jako autorka, ale i matka vnímala. Dětství a výchova. Během bádání v televizním archivu, které jsem podnikla při tvorbě doku-série Kronika orgasmu, jsem v útulné badatelně České televize narazila na několik dokumentárně-publicistických děl věnovaných právě dětem a rodičovství. A kladla jsem si otázku, proč takový typ díla na českých obrazovkách chybí. Jako potenciálně atraktivní téma jsem ho představila kreativní producentce Veronice Slámové. Asi týden nato vyhlásila ČT opencall na nové doku-okno pro víkendové podvečery, a já jsem tak napsala námět – „dětství a rodičovství 20. století na českém území“. Protože jsem si během tvorby Kroniky orgasmu ověřila, že je práce s archivem funkční, pro mě osobně velmi naplňující, a navíc divácky atraktivní, rozhodla jsem se přistoupit k tomuto námětu analogicky. Tak vznikl i název Kronika šťastného dětství. Stejně jako u sexu směřujeme k orgasmu, u rodičovství očekáváme, že výsledkem našeho společného úsilí budou šťastné děti.

Svoji metodu jsem soukromě nazvala „kreativní práce s archivem“. Pro mne již použitá díla nepředstavují „jen“ historický doklad doby a děje, ale také možnost vytvořit atmosféru či svébytný komentář. Ráda dávám „na jednu hromadu“ nejrůznější formáty archivu, ať už jde o zpravodajství, publicistiku či drama. Z té hromady poté svobodně vybírám úseky, které se mi při budování dramatického oblouku/komentáře ve vyprávění hodí.

Klíčová je pro mě při tvorbě audiovizuálního díla také hudební složka. Jsem velmi vděčná, že se v rozpočtu „malého televizního dokumentu“ našlo místo pro autorskou hudbu Olivera Torra, který při tvorbě rovněž sáhl do hudebního archivu. Společně jsme vybrali ikonické skladby dětského světa 20. století, které Oliver svobodně přepracoval. Vzhledem k délce výsledku (oproti patnáctiminutovým dílům Kroniky orgasmu šlo o dvacet šest minut) jsme se rozhodli využít formou stylizované ankety i osobní vzpomínky pamětníků a pamětnic.
 
Po schválení námětu bylo jasné, že to sama – vzhledem ke krátkému času na odevzdání – nezvládnu. Oslovila jsem proto své bývalé kolegyně Šárku Loukotovou a Adélu Klingohrovou, jejichž práci jsem bezprostředně znala z redakce publicistického magazínu Víkend na TV Nova. Věděla jsem, že jsou v omezeném čase schopné projít velké množství odborné literatury a společně jsme pod dramaturgickým vedením Veroniky Slámové a Petry Fujdlové vystavěly pět robustních scénářů. A taky je mám obě lidsky velmi ráda, což je pro mne při tvorbě klíčové.

Dětství a mateřství minulosti i současnosti
Adéla Klingohrová

Na nabídku Káti Kořínkové spoluúčastnit se vzniku doku-série Kronika šťastného dětství jsem kývla bez rozmýšlení. A nejen proto, že se máme rády a profesně si rozumíme mnoho let – kromě televizní spolupráce v rámci publicistického pořadu Víkend jsme spolupracovaly i na scénářích ke „starší sestře“ Kroniky šťastného dětství, Kronice orgasmu. A co víc, připravovaly jsme společně i sérii Máma maká, zaměřenou na ženy-podnikatelky, které se pro podnikání rozhodly právě na mateřské, a to hlavně z nedostatku jiných pracovních příležitostí. Když k výše zmíněnému připočtu i spoluautorství série Dělníci života, která se zaměřuje na stav porodnictví v České republice, na níž jsem spolupracovala se svým manželem, též dokumentaristou Jakubem Klingohrem (obojí vzniklo po internetovou televizi Mall.tv), je jasné, že dětství a mateřství jsou „mými“ tématy, kolem kterých se ve své tvorbě točím už řadu let.
 
Věděly jsme, že chceme dokumentárně uchopit, jak se vyvíjel postoj rodičů a celé společnosti k dětem v průběhu uplynulého století, zároveň jsme ale nechtěly pouze „historizovat“ a vytvořit milé ohlédnutí za tím, jací jsme jako společnost vůči dětem byli. Chtěly jsme kreativním a trefným způsobem postihnout i současnost. Tuhle aktuální linku jsme se po diskuzích, které jsme vedly společně s naší třetí spoluautorkou Šárkou Loukotovou a kreativní producentkou Veronikou Slámovou, rozhodly ukázat prostřednictvím dotočených situací. Šlo o lehké ukročení z vytyčeného čistě archivně-střihového formátu série, které ale podle našich úvah mělo přinést nejen důležitou informaci o současném vnímání rodičovství a dětství, ale i obrazové osvěžení. Tato linka je přítomná ve všech pěti dílech a je do určité míry jednotící platformou, ze které se odrážíme při líčení a hodnocení minulosti.

„Vlaďka Bartáková uznává, že každý rodič dělá chyby, a podporuje přístup, který je založen na empatii a respektu k dětským emocím.“

I pro udržení jednotnosti jsme chtěly, aby současnost komentovala ve všech dílech jedna a tatáž osoba, která reprezentuje přístup soudobých rodičů k výchově dětí. Zvolili jsme psycholožku a psychoterapeutku Vlaďku Bartákovou, která je nejen uznávanou odbornicí v oblasti rodičovství, její výjimečnost spočívá v kombinaci odborných znalostí, praktických zkušeností a schopnosti srozumitelně komunikovat široké veřejnosti i složitá témata.

Vlaďka Bartáková klade důraz na laskavost, autenticitu a pochopení v rodičovství. Uznává, že každý rodič dělá chyby, a podporuje přístup, který je založen na empatii a respektu k dětským emocím, což je u současných rodičů jeden z nejpopulárnějších přístupů. I proto má Vlaďka Bartáková velice silnou rodičovskou komunitu na sociálních sítích, kde sdílí inspirativní obsah, tisíce rodičů pravidelně odebírají její podcast „Počítám do tří!“ nebo navštěvují její kurzy „Jak vychovávat a nezbláznit se“. Naštěstí jsme ji nemusely dlouho přemlouvat. Díky jejím poznámkám a příspěvkům dalších přizvaných, pečlivě vybíraných odborníků a odbornic, jsme dokázaly během měsíce natočit klíčové rozhovory, které utvořily kostru vyprávění.

Ve střižně s horou materiálu
Šárka Loukotová

Překotný porod naší série vyvrcholil ve střižně. Věděly jsme, že k závěrečné fázi budeme potřebovat zkušenou „porodní babičku“. Jsem vděčná, že jí byla právě Hedvika Hansalová – střihačka, která získala v roce 2023 za film Satan mezi námi ocenění za nejlepší střih na MFDF Ji.hlava, nominaci na Českého lva za snímek Arvéd a v poslední době stříhala například Rok vdovy. Byly jsme zkrátka ve zkušených rukou. Hedvika má navíc výjimečně empatický a laskavý přístup, což se během horkého léta ve střižně víc než hodilo (na jeden díl bylo osm střihových dní).

První po jejím boku usedla Káťa se svou třetí epizodou. Společně daly dílu formu, kterou jsme se pak snažily v ostatních epizodách dodržovat. Společně jsme pečlivě vybíraly z hory materiálů, které jsme do střižny nahrnuly. Občas bylo nutné vyběhnout ze střižny na druhou stranu televizní budovy dohledávat v badatelně další a další záběry, které by se mohly hodit. Ze střižny jsme komunikovaly s animátorem Zdeňkem Durdilem, který pomocí výstřižků z fotografií, novin a archivních učebnic s nadsázkou vykresloval tehdejší dobu.

Stříhaly jsme na přeskáčku – podle toho, jak nám to dovolovalo naše hlavní zaměstnání, protože doku-sérii jsme všechny tři tvořily ve svém volném čase: o víkendech, po večerech a během dovolených. A také podle toho, jak nám stačily síly. Když jsme narazily na frustraci, že jsme se ocitly ve slepé uličce, nebo neměly dost vhodných záběrů, byl čas pustit do střižny čerstvý vítr – a vystřídaly jsme se. Porod to nebyl snadný, ale v momentě, kdy se dílo konečně narodilo, nás zaplavila vlna oxytocinu.

Kronika šťastného dětství je na světě už nějaký ten pátek. A pořád nám dělá radost.