La Reine. Nechci odhalovat, co by mělo zůstat skryté
Portrét nonkonformní komunity kolem staré francouzské levandulárny, natočený na kameru Super 16, byl na loňské Ji.hlavě oceněn Cenou studentské poroty. O tom, jak se k látce i protagonistům dostal a jak postupně odlupoval jednotlivé vrstvy, píše režisér snímku La Reine Nikola Klinger.
Víc než deset let jsem jezdil s kamarády na jih Francie sbírat víno, ve volném čase jsme objevovali nádherné oblasti jako Var nebo Ardeche. Při cestování vždy hledám specifická místa, artefakty, samorostlé existence. Zhruba před dvanácti lety jsme objevili starou levandulárnu a Iana, který se nechal slyšet, že na místě squatuje. Ian nás zaujal svým rozhledem - rozuměl politice, historii, mluvil o cestách po světě, o různých typech lodí. Na místě se objevovali i jiní lidé, často také sezónní dělníci. Vraceli jsme se zpět každý rok a nacházeli na levandulárně pokaždé jinou skupinu.
Mozaika protikladů
Později jsem zjistil, že tu došlo k několika násilným rozchodům. Ian o tom moc nemluvil, asi chtěl udržovat představu o jakési ideální komunitě pod širým nebem. Tenkrát jsem se tím příliš nezabýval, ale zpětně je jasné, že se na levandulárně objevovali psychicky nestabilní lidé, kteří před něčím utíkali a nezvládli dodržovat těch pár pravidel, co tu bylo. Ian si dobře uvědomoval, že ho místní policie nechá na pokoji, jen pokud s místem nebudou problémy.
Točit film jsem na místě chtěl od začátku, ale není možné jen tak někam přijet a začít natáčet, navíc Ian byl proti tomu. Dramaturgicky začal nápad dávat smysl až ve chvíli, kdy jsem na místě potkal Huiba. Seznámil mě se svým konspiračním pohledem na komunitu kolem levandulárny, některé jeho názory byly absurdní až paranoidní. Nicméně s jeho názorem, že věci, které na levandulárně vidíme, mají různé temné vrstvy, jsem nakonec souhlasil. Právě od něho jsem také poprvé zjistil, že tam jsou drogy. Možná jsem předtím nebyl dost pozorný, možná jde o věc, kterou člověk nevidí, pokud ji nezná.
“Jih Francie je plný reliktů zašlých lepších časů.”
Tyto věci poskládaly jakousi mozaiku protikladů a najednou jsem si film dokázal představit. V tu chvíli už jsem se s Ianem znal natolik dobře, že souhlasil s natáčením. Místo jsem tou dobou navštěvoval už deset let. Ianův přístup k natáčení byl takový, že se rozhodně nenechá obtěžovat, celé mu to přišlo zbytečné, podobě jako mít řidičák nebo si schovávat fotografie. Myslím, že souhlasil hlavně proto, že byl rád, že na místě trávím čas. Možná v tom bylo i trochu ješitnosti. Pravděpodobně si uvědomoval, že mu zbývá opravdu málo času. Byl na tom zdravotně dost špatně a myslím, že kdybych ho v určitý moment neodvezl do nemocnice, mohlo to být ještě mnohem horší.
Štěstí a obsese
Z hlediska natáčení jsem měl štěstí - trefil jsem se do období, kdy se na levandulárně vyskytoval Huib. Vzpamatovával se zrovna z rozchodu, byl velmi otevřený a hodně pil. Strávili jsme spolu skvělý čas, ale zároveň byl nevyzpytatelný a měl různé manýry. Dalším štěstím bylo, že se mi podařilo film udělat tak, jak jsem chtěl. To není vůbec samozřejmost. Ve stejné oblasti jsem například několik let jsem navštěvoval bývalého rally závodníka, slavného v šedesátých letech, teď už starého pána. Měl velikou zahradu plnou chátrajících závodních aut a neustále čelil útokům různých zlodějů z Východu. Byl z toho silně paranoidní. Když jsem s ním chtěl začít natáčet, zemřel. Mám dojem, že jih Francie je plný reliktů nějakých zašlých lepších minulých časů. Tyto momenty mě dál fascinují. Levanduláren je v oblasti množství, ale už se nepoužívají, celý průmysl odešel někam pryč, celý kraj vysychá a sužují ho požáry.
La Reine je pro mě výsledkem experimentu, který spočíval v mém předsevzetí. Předsevzetí, že bych chtěl být schopný přetavit svou odvěkou obsesi záznamem v něco konstruktivního. Že z chaosu těch útržkovitých záznamů vystoupí vrstva, kterou běžně nevnímáme. Že nechci exhibovat, ani nic inscenovat a hlavně bych se nechtěl přistihnout při tom, že odhaluji něco, co by mělo zůstat skryté. V tomhle ohledu to vlastně možná ani není dokumentární film.
---
Nikola Klinger (1987) absolvoval Ateliér fotografie v Ústí nad Labem a rovněž audiovizuální studia na FAMU. Věnuje se fotografii, dokumentárnímu i hranému filmu. Zajímají ho odloučené komunity a okrajová témata. MFDF Ji.hlava uvedl v roce 2020 jeho krátký snímek Paní Šťastná. La Reine je jeho celovečerním debutem.