Leeson: Nechtěl jsem diváky s pocitem bezmoci

S novinářem, filmařem a nadšeným surfařem Craigem Leesonem jsme se potkali na festivalu AFO v Olomouci. Byl trochu unavený, ale nadšený z festivalové atmosféry i z pohostinnosti hanácké metropole. Jeho film Oceán z plastu spustil celosvětové hnutí, které volá po redukci jednorázového plastu v našich životech. Kdo je jeho největší filmařský vzor? Jak se jemu samotnému daří žít bez plastu?

Říkáte o sobě, že jste čtvrtou generací novinář. Také o sobě mluvíte jako o „průzkumníkovi oceánů“. Ale vzhledem k vašemu filmu Oceán z plastu by jeden řekl, že jste ze všeho nejvíc aktivista a ekolog. Jak vy sám sebe vnímáte?
Dnes se věnuji hlavně natáčení dokumentárních filmů. Novinářské zkušenosti mi daly pro dokumentaristiku skvělý základ. Nedělá mi problém udělat analytickou rešerši či sepsat scénář. Médiím se vlastně pořád trochu věnuji – přispívám čas od času do televizního zpravodajství Al Jazeera. To mě moc baví.

Kdo je vaším filmařským vzorem?
Od malička je mým největším vzorem rozhodně David Attenborough. Jsem nadšený, že se zapojil do našeho filmu. Jedná se o první ekologicko-aktivistický snímek, na kterém se David podílel! Jako přírodovědec rád ukazuje ty krásné stránky života na zemi a kritickým tématům se doposud vyhýbal. Ale problematika plastového znečištění mu přišla natolik důležitá, že se rozhodl přispět i svým vlastním poselstvím. Téma plastu v oceánech navíc poté reflektoval i ve svém populárním snímku Modrá planeta 2, což obrovsky posílilo celkový dopad a významně rozšířilo povědomí o celém problému.

Jak dlouho trvalo film Oceán z plastu natočit a sestříhat?
Celý projekt trval osm let. Čtyři roky jsme natáčeli ve 20 různých lokacích po celém světě. Další rok zabralo film sestříhat. Když jsme dokončili první verzi střihu, narativ filmu byl dost depresivní. Nechtěl jsem, aby diváci odcházeli z kina s bezmocným pocitem, že čelíme obrovské katastrofě, která nemá řešení. Rozhodli jsme se tedy celý scénář upravit. Nabrali jsme další materiál a film sestříhali tak, aby na závěr divákům dal i naději. Chtěl jsem, aby každý, kdo film uvidí, věděl, co může pro zlepšení celé situace udělat. Celá ta problematika s plasty totiž začíná a končí v domácnosti každého z nás.

Jaká je pak role státu nebo korporací? Neměl by stát prostřednictvím regulací či tlaku na velké firmy cíleně omezovat nadměrnou výrobu plastových obalů?
Budování povědomí o problematice musí nutně začít odspoda, od jednotlivců. Obecně platí, že stát nebo vláda bývá v řešení celospolečenských otázek reaktivní, jen málokdy proaktivní. Výjimkou je třeba Německo, jak ukazujeme ve filmu. Problematice tak musí nejdřív porozumět občan, jednotlivec, jakožto základní stavební kámen státu. Až poté můžeme začít ovlivňovat politiky, aby se začaly dít i legislativní změny na vyšších úrovních.

Co byla během celého natáčení největší překážka?
Rozhodně zajištění financování. Začínali jsme před osmi lety a chtěli jsme zachytit problematiku, o které v té době ještě nikdo nic nevěděl. Plastový odpad nebyl ani zdaleka celospolečenským tématem. Bylo těžké někoho přesvědčit, že plasty jsou opravdu velký problém. Říkali jsme lidem, že materiál, který každodenně využívají, do kterého si balí jídlo a ze kterého dávají pít svým dětem, způsobuje ekologickou katastrofu, která v důsledku ovlivňuje i jejich vlastní zdraví. Většina lidí na nás době zírala jak na blázny. Došlo nám, že musíme nejprve natočit hrubý materiál, kterým dokážeme, že si nevymýšlíme.

Nakonec se stalo, že váš film odstartoval docela velké hnutí. Jak to vnímáte vy sám?
Oceán z plastu jsme natočili hlavně jako nástroj pro budování povědomí široké veřejnosti po celém světě. Chtěli jsme šířit osvětu i do zemí, které nemají moře, třeba jako Česká republika. A to se nám zatím daří! Film je rok v distribuci a já jsem s ním už procestoval 60 zemí. Byl přeložen do více než 20 jazyků, vyhrál 15 různých festivalových cen. Každý den dostávám stovky emailů. Děti mi posílají obrázky plastových lahví, píšou mi bankéři, podnikatelé, lodní přepravci. Měli jsme projekci na Valném shromáždění OSN,  o filmu jsme diskutovali na významných amerických univerzitách jako Harvard, Yale, Princeton. Připravili jsme také lektorskou hodinu pro základní a střední školy. Těm divákům, kteří chtějí film promítat ve svém kině, volnočasovém centru, ve škole nebo třeba v baru na pláži jednoduše poskytneme licenci k veřejné projekci – stačí se nám jen ozvat.

Film jste začali připravovat před osmi lety, tedy v roce 2010. Zaznamenal jste od té doby nějaký posun ve vnímání plastové problematiky?
Jak už jsem říkal, tenkrát o problematice plastových odpadů nikdo téměř nic nevěděl. Dnes se plast konečně dostává více do veřejného diskurzu. Vznikají další dokumentární filmy, téma pokrývá BBC i SkyNews. Veřejnost začíná tlačit na supermarkety, aby změnily způsob, jakým balí a distribuují svoje zboží. Na druhou stranu problém sám se od roku 2010 rapidně zhoršil. Vidím stále více pláží, které jsou zaneseny plastovým odpadem, řeky znečištěné obaly. Během posledních deseti let jsme vyprodukovali více plastu než za celé minulé století. Osm milionů tun plastového odpadu ročně končí v oceánech. To je příšerné číslo! Plasty vyplavené na pobřeží jsou jen zlomek toho, co bychom našli na dně oceánů – 70 % veškerého odpadu klesne ke dnu. Dno oceánů představuje obrovský problém. Jednoduše se k němu nemůžeme dostat a od nánosu odpadků je vyčistit. Tím, že do hloubky nedosáhnou sluneční paprsky ani kyslík, stávají se plasty usazené na dně prakticky nerozložitelnými. Plast je nejtrvanlivější materiál, jaký lidstvo doposud vytvořilo. Základní vědecká teorie říká, že PET lahev se rozloží za 500–1000 let v závislosti na vnějších podmínkách. Ale jedná se jen o velmi hrubý odhad. Plastové sloučeniny existují příliš krátkou dobu na to, aby jejich rozpad někdo empiricky ozkoušel.

Jak vy osobně žijete? Odstranil jste plast kompletně ze svého života?
Daří se mi nepoužívat většinu jednorázových plastových obalů. Jsou však chvíle, kdy to bohužel nejde – velký problém je třeba létání. Letové společnosti vám servírují jídlo v plastovém obalu na plastovém tácu, s plastovým příborem. Vodu dostanete v PET lahvi, pijete ji z plastového kelímku. Dostávám se tak do velkého střetu zájmů. S filmem potřebuji cestovat po světě, ale zároveň nechci podporovat spotřebu plastových obalů. A i když si vozím svoje vlastní jídlo a vodu v lahvi, je mi jasné, že tu moji porci plastů letecká společnost stejně vyhodí. Film se však podařilo promítat i důležitým lidem v několika leteckých společnostech. Snažíme se je přesvědčit, že omezení jednorázového nádobí umožní firmě ušetřit na nákladech. Poprvé se mi tak při cestě do Hongkongu stalo, že v celém letadle k jídlu podávali klasické kovové příbory. Byl to však jen jeden let z mnoha.
 

Více o projektu Oceán z plastu se dozvíte na www.plasticoceanproject.org