Letošní dokumenty nominované na Oscara jsou osobní i politické

Oscarové nominace v nejsledovanějších kategoriích mají podobnou skladbu jako v předchozích letech. Pár hollywoodských blockbusterů pro zvýšení sledovanosti, několik seriózních dramat a artsploatačních filmů z áčkových festivalů, životopis bílého muže nasazený do kin strategicky těsně před koncem roku… Víc překvapení a možná i kvality najdeme v dokumentárních kategoriích. 

Incident Billa Morrisona

To největší překvapení zůstalo poněkud zastrčené mezi krátkometrážními dokumentárními filmy. Bill Morrison, jeden z předních amerických avantgardních umělců posledních desetiletí získal svou první oscarovou nominaci za půlhodinový Incident. Režisér, jehož tvorbu mohlo české diváctvo prozkoumat před devíti lety na Ji.hlavě, kde měl retrospektivu, nepotřeboval kameru. Stejně jako v případě široce oceňovaných filmů Decasia nebo Dawson City: Frozen Time, i tady coby archeolog umění pracoval s již existujícími materiály. Tentokrát ale ne starými několik dekád a natočenými na filmovou surovinu.

Incident s maximální věcností rekonstruuje jednu událost z roku 2018. A to výlučně tak, jak ji zachytily bezpečnostní a policejní kamery. Vše se odehrálo na ulici Chicaga, kde bílý policista zastřelil černošského kadeřníka Haritha Augustuse, protože nesprávně vyhodnotil, že na něj muž chce vytasit zbraň. Multiperspektivní mozaika zachycuje poslední okamžiky Augustusova života a reakci policistů i svědků, z nichž každý přichází s vlastní interpretací. Do širšího kontextu amerického policejního násilí střelbu zasazují titulky v obraze. 

Záznam masterclass Billa Morrisona na Ji.hlavě 2016

Naléhavá rekonstrukce vraždy za bílého dne je současně dekonstrukcí mechanismů represivního aparátu. Ukazuje se, že všudypřítomné, vše zaznamenávající kamery ve výsledku nezajišťují bezpečí občanů, ale spíš poskytují krytí lidem, kteří přísahali, že budou pomáhat a chránit. Přestože dnes o podobných zločinech existuje mnohem víc důkazů než v minulosti, kdy jedinou oporu často představovaly výpovědi svědků (jako v Rašomonu od Kurosawy, se kterým Incident sdílí některé formální znaky), právě přemíra obrazových a zvukových záznamů – kterými jsme i jako diváci zahlceni, protože nestačíme sledovat až čtyři běžící obrazy naráz – pomáhá odklonit pozornost, odvést ji od toho, co se opravdu stalo. Objektivní pravda se rozplývá ve změti překřikujících se hlasů a překrývajících se hledisek. 

Potvrzením toho, že Morrison upozornil na závažnou chybu systému, se krátce po dokončení filmu, v prosinci 2023, stala nová kolektivní smlouva mezi městem Chicagem a tamějším policejním oddělením. Ta policistům nově umožňuje vypnout své body cams během rozhovorů následujících po incidentu, příp. zaznamenané rozhovory smazat. O to větší význam zpětně získal Morrisonův film, který už by dnes v Chicagu vzniknout nemohl. 

“Nominace v sobě nesou předzvěst faktu, že Spojené státy následující čtyři roky povede odsouzený zločinec a sexuální predátor.“

V kontextu Morrisonovy filmografie, obvykle odkrývající pozůstatky vzdálenější, uzavřené historie, je Incident nezvykle aktuální a politický film. V kontextu ostatních oscarových nominací ale až takovou anomálii nepředstavuje. Hlasování akademiků a akademiček vždy kromě kvalit vybraných filmů a vlivu marketingu odráží také náladu konkrétního dějinného okamžiku. Letošní nominace, a neplatí to jen pro dokumenty, v sobě nesou předzvěst faktu, že Spojené státy následující čtyři roky povede odsouzený zločinec a sexuální predátor. 

Mezi nominovanými filmy najdeme nekompromisní portrét toho, jak se dotyčný muž vydrápal k moci (The Apprentice), pohled do útrob floridské polepšovny nechvalně proslulé týráním černošských chlapců (Nickel Boys), investigativní dokument o kanadských katolických školách, kde docházelo ke zneužívání domorodých dětí (Rezervace Sugarcane) či muzikálový thriller s trans protagonistkou (Emilia Pérez). Převahu napříč kategoriemi mají filmy, v nichž hlavní role náleží ženám, které teď v USA – stejně jako Afroameričany a zástupce různých národnostních nebo sexuálních minorit – čekají těžké roky.

#MeToo po japonsku

Ženskou perspektivu staví do popředí především Black Box Diaries. Pro příběh filmařky a novinářky Šiori Ito, která se snaží domoci spravedlnosti v případě vlastního znásilnění, platí, že osobní je politické. Nejen kvůli strukturální povaze sexuálního násilí na ženách, ale také vzhledem k zapojení vysokých vládních představitelů. V roce 2015 byla Ito, tehdy začínající žurnalistka, zdrogována a znásilněna uznávaným reportérem, který k její smůle navíc udržoval těsné přátelství s tehdejším japonským premiérem Šinzóem Abem. Zřejmě i z toho důvodu policie při vyšetřování postupovala dost laxně. 

Obvinění ze znásilnění pak bylo zamítnuto i kvůli archaickým japonským zákonům, které chrání spíše pachatele než přeživší. Také proto je v Japonsku znásilnění tabu a jen zhruba čtyři procenta obětí incident nahlásí na policii. Ito se tohle mlčení rozhodla prolomit, obnažit fakta skrytá v pomyslné černé skříňce. K traumatizující události se vrátila nejdřív knižně, teď i celovečerním filmem stejného jména. Pečlivě dokumentuje a rekonstruuje, k čemu došlo – chyby policie a soudu, mlčení okolí, vyhýbavost politiků. Její boj s patriarchátem sice probíhá ve stejné době, kdy v Hollywoodu vzniká hnutí #MeToo, ale ukazuje se, že předsudky vůči ženám jsou v Japonsku zakořeněné ještě hlouběji než v Americe. 

“Black Box Diaries ze své protagonistky nedělá oběť, nad kterou bychom se měli dojímat.”

Vtahující participativní dokument je jediným z pětice nominovaných celovečerních dokumentů, který bychom mohli označit za „hluboký lidský příběh“. Oproti jiným podobným filmům ale poukazuje na celospolečenský, ne jen osobní problém, a ze své protagonistky nedělá oběť, nad kterou bychom se měli akorát dojímat. Naopak dává vyniknout odvaze, kterou Ito jako žena i novinářka v průběhu osmi psychicky vyčerpávajících let opakovaně prokázala. Více než dojmy a emoce pak Black Box Diaries předkládají nezvratné důkazy. 

Americká realita

K minulému traumatu se vrací i krátký film Death By Numbers, na kterém se podílela Samantha Fuentes, přeživší masové školní střelby. Její cesta k uzdravení je prokládána soudním procesem se střelcem, který se samopalem vtrhnul do třídy, kde studenti zrovna probírali dějiny holocaustu. Osobní, otevřený a lehce poetický film si všímá souvislostí mezi společenskou netečností, například vůči držení střelných zbraní nebo duševnímu zdraví mládeže, a její opačnou polohou – krajními formami nenávisti vůči skupině osob. 

Samantha sice nachází sílu postavit se střelci, ale snímek vzbuzuje především smutek, protože problém, o němž vypráví a který byl jasně pojmenovaný a mnohokrát zdokumentovaný, zřejmě nebude v dohledné době vyřešen. Pořízení samopalné pušky se za vlády stávajícího prezidenta pravděpodobně stane ještě snazším. Podobně asi nehrozí žádné omezení trestů smrti. O nich vypráví další krátký, opět velmi empatický dokument I Am Ready, Warden. Název vychází z posledních slov vězně odsouzeného k trestu smrti Johna Henryho Ramireze. Film z produkce MTV Documentary Films shrnuje jeho emotivní příběh. 

V roce 2008 byl usvědčen z vraždy a odsouzen k trestu smrti. V cele smrti studoval Bibli, kál se a vyjádřil hlubokou lítost nad svým zločinem. Texaský guvernér nicméně odmítnul zmírnit trest na doživotí. Oproti true crime sériím o neprávem odsouzených lidech, které nabourávají naši důvěru v systém, je I Am Ready, Warden především výzvou k soucitu s člověkem, který zhřešil a prošel nápravou. Dominanci témat spjatých s americkou realitou narušuje z krátkých filmů pouze Instruments of a Beating Heart. Navenek roztomilá observace dítek z tokijské základky, které se připravují na společné hudební vystoupení, je ve druhém plánu jemnou kritikou japonského vzdělávacího systému, který na děti vyvíjí soustavný tlak na dokonalost. 

Včerejší i dnešní války

Oproti předchozím letům je skladba nominovaných dlouhometrážních dokumentů poměrně atypická. Nenajdeme mezi nimi žádný sentimentální kýč o muži, který se zamiloval do chobotnice, syrový videodeník z míst občanské či jiné války ani nekritický medailonek známé osobnosti (pouze mezi krátkými dokumenty je The Only Girl in the Orchestra, portrét Orin O'Brien, první kontrabasistky Newyorské filharmonie). Jde o poměrně vážné, někdy apelativní tituly zabývající se podstatnými, tíživými a stále živými tématy, které dohromady dávají výmluvnou (a pochmurnou) zprávu o stavu světa. Žádný netflixovský populismus. 

K popkultuře se vztahuje pouze jeden z filmů, Soundtrack státního převratu. Ten sice podobně jako různé nedávné oceňované hudební dokumenty, o Beatles, Davidu Bowiem nebo The Velvet Underground, využívá převážně archivních záběrů a zvukových nahrávek, ale zároveň je mnohem političtější a o umění v něm jde až v druhé řadě. Středobodem dynamického a eliptického filmu, který ve svižném jazzovém rytmu skáče tam a zpět v čase, je vzestup a pád Patrice Lumumby, prvního premiéra Demokratické republiky Kongo. 

“Soundtrack k státnímu převratu je mimořádně hutnou lekcí z historie, která nabízí množství podnětných paralel k současným konfliktům.”

Do funkce byl zvolen v květnu 1960, krátce před tím, než se jeho země stala nezávislou na Belgii. Kongo ale dál zůstávalo v centru zájmu západních mocností kvůli svému přírodnímu bohatství, využívanému od 19. století mimo jiné k výrobě zbraní. Režisér Johan Grimonprez paralelně sleduje několik dalších dějových linek týkajících se ambivalentní role černošských hudebníků v boji proti rasismu a kolonialismu. Provázanost některých motivů je – stejně jako promyšlenost celkové struktury – odhalena až v závěru. Film postihující, jak hudba sloužila k přehlučení mocenských her politiků a tajných služeb, vyžaduje kvůli vrstvení mnoha obrazových a zvukových ploch velmi soustředěné publikum. Odmění se mu ale mimořádně hutnou lekcí z historie, která nabízí množství podnětných paralel k současným konfliktům. 

O současných válkách vypráví dva jiné na Oscara nominované dokumenty. Porcelánová válka sleduje, jak lze tvořit umění na okupovaném území. Žádná jiná země si klade otázku, jak na okupovaném území žít. První film se odehrává na Ukrajině a je tvořen převážně záběry pořízenými lidmi, kteří v něm sami vystupují. Ti se rozhodli navzdory ruské agresi zůstat ve své vlasti, bojovat na frontě a občas vyrobit nějakou porcelánovou figurku připomínající Pokémony nebo krátký animovaný film. Bez toho by chaosu a krutosti čelit nedokázali. 

Porcelánová válka ukazuje, že i když kolem vás dopadají rakety, není to důvod rezignovat na životní radosti a hodnoty jako je láska. Naději protagonistům a protagonistkám dává vedle jejich rodin právě umění, které jim uprostřed zkázy umožňuje něco cenného vytvářet. Film upozorňující na méně zjevné aspekty války na Ukrajině získal Velkou cenu poroty na festivalu Sundance, k němuž akademici a akademičky vybírající nejlepší dokumenty zjevně upínají víc pozornosti než k jiným festivalům, třeba specializovaným na nonfikční tvorbu. Hned čtyři z pěti letošních celovečerních dokumentů měly premiéru právě v Sundance.

Jedinou výjimkou byl dokument Žádná jiná země, premiérově uvedený o měsíc později na Berlinale, kde získal dvě ceny (a zároveň vyvolal pokryteckou reakci vedení festivalu, které se současně ohánělo frázemi o tom, že umění musí sjednocovat, a zároveň se distancovalo od děkovacího proslovu tvůrců). Mnohé jiné pak následovaly. Zřejmě i proto film pronikl až na Oscary, ačkoli stále nemá amerického distributora. Důvodem je pravděpodobně ožehavé téma a vyhrocenost debaty, která jej obklopuje. Film natočený čtyřčlenným palestinsko-izraelským kolektivem podává syrové svědectví o násilí, kterého se Izrael dopouští na palestinské komunitě Masafer Jatta v jižní části okupovaného Západního břehu Jordánu. 

Místní obyvatelé, jejichž předkové se na místě usadili již v 19. století, čelí šikaně ze strany izraelské armády, která oblast vyhlásila za vojenský výcvikový prostor. Izraelské tanky a buldozery ničí obytné domy, školy, vodovody i přístupové cesty. Jde o zcela zjevné a nepokryté systematické úsilí o dehumanizaci a vysídlení palestinského obyvatelstva. Pět let natáčený film předkládá extrémně znepokojivé obrazy krutosti a destrukce, které nepotřebují další komentář.

Po projekcích se podle tvůrců v sále vždy rozhostí dlouhé ticho. Jako by diváci a divačky nevěděli, jak reagovat na přímé, nezpochybnitelné doklady nesmyslné brutality, která bývá v západních médiích obvykle relativizována a omlouvána. 

 

“Dvě hodiny poté, co byl film nominován na Oscara, vpadli izraelští vojáci do domů tvůrců.”

 

Žádná jiná země na příkladu poměrně malé části území odhaluje násilí, kterého se stát Izrael v mnohem větším rozsahu dopouští v Gaze, kde bylo jen za poslední rok a čtvrt zabito více než 47 000 lidí (včetně dětí, novinářů nebo humanitárních pracovníků). Film zároveň vypovídá o rezistenci Palestinců na Západním břehu Jordánu a zkoumá komplikované přátelství mezi Adrou, který se narodil v jedné z tamějších vesnic, a Abrahamem, narozeným o kousek dál, na druhé straně hranic. Mocenská nerovnováha mezi oběma národy, fakt, že pouze izraelským životům je přisuzována nějaká cena, proniká i do jejich vztahu.

Podobně jako Porcelánová válka, také Žádná jiná země je filmem o válečných zločinech, různých formách odporu a solidarity i absurditě života na okupovaném území. A podobně jako v případě v úvodu zmíněného Incidentu, i zde byla síla filmových obrazů (vyvolávajících strach těch, kdo se bojí usvědčení) stvrzena hořkou dohrou – demonstrací moci. Necelé dvě hodiny poté, co byl film nominován na Oscara, vpadli izraelští vojáci do domů tvůrců a jejich rodin a pod vykonstruovanými záminkami je začali prohledávat.