Utéct skrze hudbu

Dánský koprodukční snímek režiséra Jonase Pohera Rasmussena vyniká oproti konkurenčním filmům loňského roku v mnoha ohledech. Už jen samotný žánr animovaného dokumentu může být důvodem, proč se někteří diváci nad konceptem filmu na moment pozastaví. Přestože anidoky vznikaly již v době rané kinematografie, vždy byly zastíněny úspěšnější formou filmového dokumentu. Snímek Utéct a jeho tři nominace na Oscara (nejlepší cizojazyčný film, nejlepší celovečerní dokument a nejlepší animovaný film) značí důležité komerční uznání netradičního filmového žánru a jsou i symbolem toho, že osobním příběhům ostrakizovaných uprchlíků současná společnost naslouchá.

S šestatřicetiletým protagonistou, ve filmu vystupujícím pod pseudonymem Amin Nawabi, se setkáváme v Dánsku, kde v současnosti žije se svým partnerem. Brzy se však skrze rozhovory s režisérem přesouváme do Kábulu osmdesátých let a dozvídáme se o složité minulosti, o níž údajně protagonista hovoří poprvé za posledních dvacet let. Při sezeních nám Aminův váhající hlas vypráví o každodenních radostech dětství, kdy bezmyšlenkovitě pobíhal po ulicích hlavního města Afghánistánu a kdy mu matka ještě laskala vlasy. I tento zdánlivě klidný a něžný komentář ze života v Kábulu v sobě ovšem nese temnou předzvěst tragických událostí.

Jakmile se situace vyostřuje, Aminova rodina prchá do Moskvy. Společně s událostmi se dává do pohybu i styl animace – nesledujeme již pouze reálné vzpomínky přetvořené do animovaného vizuálu, častěji se ve filmu objevují i minimalistické impresionistické pasáže zobrazující protagonistovy zážitky spíše jako vyhaslé dojmy než jako něco hmatatelného a konkrétního. Tyto momenty plně využívají možnosti animace, která přeměňuje realitu na abstraktní siluety bez tváří, snažící se zpravidla utéct od blížící se hrozby. V celém dokumentu je velmi účelně použita i frekvence animace, jež často škubající se protagonisty vytrhává z plynule ubíhající krajiny, a pomáhá tak reflektovat úzkost a pocit odcizení, který sužuje hlavní postavy.

Hudba jako bolest a naděje

Hudební složka filmu Utéct umocňuje tíživost vzpomínek Amina Nawabiho, jenž se pohybuje příběhem za doprovodu melodií z velké části pro smyčcový kvartet. Silně melancholické leitmotivy sice nápadně posilují emotivní rozměr scén, širší výrazové možnosti nástrojů se ale často projevují v detailech – dusná atmosféra tísnivých okamžiků osamocení se promítá do táhlých hlubokých mollových akordů a obdobně mrazivé momenty příběhu doprovází tichá arpeggia vrchních smyčců praskavě se ozývající skrz techniku sul ponticello. Švédský skladatel Uno Helmersson se nesnaží o příliš ambiciózní kompozice, představuje spíše minimalisticky pojatou hudbu, jejíž hlavní účel je zesílit působivost scén.

Specifičtější funkci má v dokumentu populární hudba, která protagonistu provází ve sluchátkách jeho walkmana. Písničky, jimiž se Amin v těžkých chvílích obklopuje, aktivně vstupují na povrch snímku jako symbol naděje. Od tradiční afghánské hudby nebo post-sovětské Kalinky Amin utíká spíše k nahrávkám Take On Me od norské skupiny a-ha nebo Joyride od švédského dua Roxette, které tak bolestně i hravě kontrastují s minulostí, od níž se chce protagonista co nejvíce vzdálit, a vyjadřují jeho touhu přiblížit se evropské svobodě.

Amina Nawabiho v průběhu filmu kromě uprchlických starostí trápí i nejistoty týkající se jeho sexuální identity. Zatímco před mnoha problémy okolního světa se může uchýlit do zdánlivého bezpečí poslechem nahrávek ve walkmanovi, opakovaně se vracejícím pochybnostem o sobě samotném musí čelit a snažit se je přijmout i v kontextu turbulentních událostí komplikujících jeho útěk z radikalizujícího se Afghánistánu. Důležité je, že dokument Utéct nepředstavuje protagonistu, který by byl definovaný pouze svou rolí uprchlíka, ale že prostor dostávají i často upozaďovaná témata spojená s osobnostními nejistotami a krizí identity.