Londýn prostě žeru

Psal se únor 2018 a já žila už téměř dva roky v Londýně. Sbírala jsem zkušenosti na place a v kuchyních zajímavých restaurací, abych si pak v Praze otevřela své bistro. Nejkrásnější čas jsem tam ovšem zažívala, když jsem byla nezaměstnaná, tedy nezávislá, a mohla to město prozkoumávat s foťákem v ruce. Vyrážela jsem do neznámých čtvrtí, parků, muzeí, na tržiště i do bister.

Jsem neposedné, rebelské povahy a na jednom místě jsem nevydržela dlouho. A bylo to právě tenkrát, kdy jsem si uvědomila, že jsem nepřišla do Londýna, abych si otevřela bistro, ale abych tu objevovala a dělila se o to. Psala jsem články z Londýna, které mi vycházely v nejrůznějších českých časopisech a novinách. Oč míň jsem vařila, o to víc jsem psala.

V létě toho roku se mi splnil sen a já v Londýně nastoupila do vyhlášeného podniku jako manažerka směny. Už po týdnu jsem měla jasno, že je tady něco špatně. Že to, co vypadalo z dálky skvostně, nefunguje. S vypětím sil jsem vydržela měsíc, než jsem dala výpověď a z Londýna s hotovým rukopisem odešla.

Město, které vám vleze pod kůži

Kapitoly v knížce jsem psala na přeskáčku a střídalo se v nich povídání o životě v Londýně i jeho kulinárních pokladech. K tomu jsem přihodila jako koření také pár rozhovorů a receptů. Nechtěla jsem tu knížku přehltit, ale jen tak to vyjadřovalo londýnskou pestrost a rozmanitost.

Londýn zná většina z nás, ale až když v něm žijete, začnete nahlížet za pozlátko, které vás nejdřív očaruje. Z čím jsem tu zápasila nejvíc? S neúnosnými podmínkami k bydlení. V Londýně chce žít každý, ale ne každý je připraven na to, co vás čeká. Suterénní byty, jednoplášťová okna, plesnivé zdi, hluk, špína a zima. Byty, kde máte jen jeden pokoj, a sdílíte ho s mnoha cizími. I to je Londýn a nezbývá, než si na to zvyknout. Ne vždy to jde, a tak jsem se během dvou a půl roku přestěhovala čtrnáctkrát. Stačí?

Londýn je nádherný a úchvatný, ale dovede být stejně tak nesnesitelný. Miluju ho, ale proklínala jsem ho nejednou. Zdrhla jsem z něj, abych se tam zase vrátila. Zažila jsem to, nad čím mi zůstal rozum stát u druhých. Jak se tady někomu může líbit, jak tady někdo může chtít zůstat, jak si to město může zamilovat? I mně se to povedlo a úplně neplánovaně.

Uchopit neuchopitelné

Napsat rukopis byla brnkačka, protože psát mě baví. Nejtěžší fáze byla najít knižního grafika, který by tu různorodost celku pochopil a vtiskl jí nezaměnitelnou tvář. Oslovila jsem několik grafiků, ale každý se v tom topil. Dodala jsem k tomu pár set kousků fotek, se kterými mohli pracovat, jak chtěli, ale právě té volnosti se zalekli. Chtěli přidávat fotky z toho a toho podniku ke kapitole, kde ho zmiňuji, a právě to jsem nechtěla. Nechtěla jsem mít kapitolu o snídaních plnou talířů s vajíčky.

Vrhla jsem se do spolupráce s vydavatelstvím, ale po pár měsících jsem věděla, že tu knihu tlačí někam, kde být nemá. Svazovali ji pravidly a já cítila, že ani toto není ta pravá cesta. I když by knížce udělali velkou propagaci, kterou bych si já sama nemohla dovolit, spolupráci jsem ukončila. Spláchla jsem do záchodu půl roku práce a netušila jsem, jestli mám sílu začít nanovo.

V té době mi napsal kamarád a výborný grafický designér, jestli stále hledám někoho na grafické uchopení mé knížky. Že by pro mě měl tip. Spojil mě s ženou, se kterou jsme se sešly pozdě večer. Z její dosavadní práce jsem věděla, že je dostatečně kreativní a bláznivá. To, čeho se ostatní lekli, ona brala jako výzvu, na kterou se těšila. A tak Londýn prostě žeru začal dostávat grafickou podobu.

„Vzdát jsem se musela i nápadu, aby knížka měla záložku v podobě čtverečku na šňůrce, který všichni známe z pytlíkových čajů. A čaj, jak známo, k Anglii patří!“

Jedině se svačinovým papírem!

Ale protože krásné věci nevznikají lehce, ani tím lapálie nekončily. Kreativně jsem si sedly, o tom žádná, ale s plněním termínů mělo to děvče velké rezervy, což mě přivádělo k lehké nepříčetnosti.

O tom, že tisknout se bude v tiskárně H.R.G. Litomyšl, jsem měla jasno od dob, kdy jsem potkala šéfa obchoďáků, Honzu Glosera. Ani on se nebál výzev a měl chuť dotahovat mé ztřeštěné nápady. Když jsem ho viděla, jak neváhá ořezat blok papíru motorovou pilou, protože jen tak to dostalo surový vzhled, zapadal do bandy šílenců, kteří tak krásně překračují hranice možností.

A došlo na vybírání papíru. Ano, mohla bych použít nějaký normální a levný, ale já potřebovala papír, který je krásný na dotek a který bude bavit čtenáře, když knížkou bude listovat. Na kterém vyniknou fotky. Schůzku jsem si dala se zástupci papírny Fedrigoni v Praze a nad vzorníky i hotovými knihami jsem vzdychala dlouho.

Hrozně jsem chtěla mít v knížce nadité jídlem i listy svačinového (chcete-li pečicího) papíru. Že to nejde, mi nestačilo slyšet a jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce jsem chodila po všech čertech (rozuměj po výrobcích svačinového papíru), abych získala naději. Až díky nahlédnutí do knihařské technologie jsem zjistila, že takový papír je nejen vodě, ale i lepidlu odpudivý, a nebude to dělat dobrotu. Svačinový papír tak mám zmačkaný alespoň v pozadí na obálce a všem zákazníkům, kteří si knížku objednali u mě na webu, jsem ji do něj taky rok balila.

Je libo slaninovou záložku?

Vzdát jsem se musela i nápadu, aby knížka měla záložku v podobě čtverečku na šňůrce, který všichni známe z pytlíkových čajů. A čaj, jak známo, k Anglii patří! Ani tento nápad nedošel realizace, neboť jsme nenašli dostatečně spolehlivý způsob, jak přilepit šňůrku na zadní obálku, aby se z ní časem při používání nevytrhl. Zato jsem však sehnala kamarádku, věnující se kolážím, která nadšeně přislíbila účast v brigádnické četě, kterou jsem dávala dohromady pro ruční lepení. Protože by byla škoda nemít v knížce hravost, nakonec jsme v zadní obálce udělali perforovanou část, kde je pruh papíru možné odtrhnout a použít jako záložku. Ta má na jedné straně slaninu, na druhé – kdyby byl někdo vegetarián – brokolici.

Když mi knížky přivezli z tiskárny, nevrhla jsem se na otevření bedny. Hezky jsem kus dodávky vynosila domů, a teprve pak, až jsem byla sama, jsem jednu rozevřela a do knížky nahlédla. Je to téměř posvátná chvíle, když držíte v rukou to, na čem jste dva a půl roku předtím pracovali, co jste si představovali, co tlačili, nad čím se vztekali, co rozhodovali, co vás těšilo i strašilo. Držet knížku v rukou se ničemu nevyrovná. Zvlášť když je vaše. Když v ní máte narvaný kus svého života. Je to ztělesněná radost, která je odteď na rozdávání. Pro čtenáře.

Ptáte se, jestli jde vydat knížku bez vydavatelství a kompromisů ve vlastním nákladu? Odpovídám, že jde! Jen na to musíte mít dostatek šílenosti v oku, velkou naivitu a obří kus nadšení i odhodlání lámat skály. Neměnila bych však.