Má země v nedohlednu. Kam dopadá venezuelský stín?

Rozpad demokracie ve Venezuele a následná migrační krize patří k vůbec nejsmutnějším kapitolám novodobých dějin amerického kontinentu. Venezuela bývala bohatou a nadějnou zemí, jež lákala migranty z celého světa (Československa nevyjímaje). Dnes ji však sužuje krutý diktátorský režim, jenž systematicky porušuje lidská práva a potlačuje veškerou opozici či kritické myšlení. V okamžiku, kdy tento text píšeme, je ve Venezuele přes tisíc politických vězňů a Rada OSN pro lidská práva podrobně informuje o případech mučení a poprav bez řádného soudu. 

Mimo to zde došlo následkem nepředvídatelných kroků vládnoucí socialistické strany k největšímu ekonomickému kolapsu, jenž nemá v této oblasti obdoby, a který provázely sedmdesátipětiprocentní pokles HDP a nejvyšší hyperinflace mimo válečnou zónu v moderních dějinách – přes jeden milion procent. Zmíněné aspekty, spolu s jednou z nejvyšších kriminalit v Latinské Americe, donutily třetinu obyvatel, tedy osm milionů Venezuelanů, aby ze své rodné země uprchli.

Repatriační program

Jsme režiséři venezuelského a španělského původu, toto téma vnímáme velmi citlivě, a oba jsme tudíž měli silnou potřebu natočit o něm film. Oba však žijeme v České republice, kde venezuelskou krizi přímo nepociťujeme a naše nutkání se tak zdálo spíše jako rozmar. Pouze však do chvíle, kdy jsme se náhodou dozvěděli, že české ministerstvo vnitra učinilo výjimku ve svém repatriačním programu českých občanů (fungujícím v rámci zemí bývalého východního bloku) a začalo pomáhat s návratem do vlasti i občanům Venezuely s českými kořeny. S ohromením jsme zjistili, že se skrze tento program pokouší z Venezuely odejít padesát československých rodin. Uvědomili jsme si, že se nám naskytl jedinečný úhel pohledu, kterým bychom mohli toto téma uchopit. 

Ihned jsme začali s rozhovory a zkušebním natáčením s různými příslušníky těchto rodin a narazili také na rodinu Toro-Sykorových, potomků Jana Sykory, který se dostal do tehdy prosperující Venezuely v padesátých letech. Když z komunistického Československa utíkal se svou matkou a bratry, těžko by Jana napadlo, že budou jeho potomci z podobných důvodů dělat o sedmdesát let později totéž, jen opačným směrem!

Toro-Sykorovi, typická čtyřčlenná rodina patřící ke střední třídě, byla od samého začátku přesně tím, co jsme potřebovali. Našemu projektu věřili a navíc nám umožnili vykreslit téma migrace z pohledu dvou různých generací – jednak rodičů ve středním věku, a pak také jejich dospívajících dětí, přičemž každý z nich měl své vlastní sny i obavy. 

„Zaměřili jsme se na vnitřní svět našich postav, jejich emocionální zmatení a neklid.”

Jak vyprávět nesdělitelné

Když jsme se po čase s rodinou Toro-Sykorových sblížili, uvědomili jsme si, že ty nejzajímavější aspekty jejich cesty se udály pod povrchem, v jejich nitru. Některé z těchto emocionálních a psychických pochodů se v nich odehrávaly nevědomky, což pro nás představovalo z hlediska formy a vyprávění nelehký úkol. 

Začalo být jasné, že scény zachycující praktické překážky, kterým musejí migranti čelit (hledání bydlení a práce, jazyková bariéra) nebudou v našem filmu stěžejní. Rozhodli jsme se zaměřit na vnitřní svět našich postav, chtěli jsme odhalit jejich emocionální zmatení a neklid. Jak však ve filmu ztvárnit pocit ztráty nebo nostalgie? Jak vyjádřit úzkost pramenící z krize středního věku nebo ztráty postavení?

Museli jsme si rovněž plně uvědomit naše omezení – náš štáb čítal tři osoby a měl k dispozici velmi malý rozpočet. A za takových podmínek jsme chtěli posunout běžné hranice dokumentárního filmu a jeho formy i stylu. Věděli jsme, že mezi postavami a jejich prostorem existuje určitý vztah, jenž můžeme kamerou zachytit tak, abychom pronikli do samé podstaty a ponořili se tak do jejich pocitů osamění či sklíčenosti.

Velmi dlouho jsme promýšleli zvuk. I v tomto případě bylo naším cílem překročit hranice popisného stylu a vytvořit intenzivní atmosféru, v níž budeme moci nahlédnout do změn, kterými ve svém nitru Toro-Sykorovi procházeli. 

Duchové minulosti

Čím více jsme se s našimi protagonisty sbližovali, tím více jsme si uvědomovali, jak zlověstně se stín minulosti doposud vznáší nad jejich současným životem. Jako by je stále pronásledovali duchové. Přimělo nás to experimentovat se symboly a sny. V takovém případě však bylo nezbytné, aby se nám protagonisté zcela otevřeli. Scénář i samotné natáčení se tak staly společným tvůrčím procesem režisérů a postav. 

Vyhýbali jsme se popisům faktických informací o krizi ve Venezuele či jejich rodinné historii. Namísto toho jsme upřednostnili osobní vyprávění ve formě vzpomínek. V těchto případech jsme ve filmu využili také archivních materiálů a rodinných fotografií, které doplnily subjektivní prožitky postav. 

Posledním nesnadným úkolem bylo nalezení rovnováhy mezi naším sociálně-politickým záměrem a snahou o vytvoření uměleckého díla. Ve snímku Má země v nedohlednu nakonec přinášíme intimní portrét migranta a zobrazujeme trauma, způsobené vynuceným odchodem z rodné země. Náš konkrétní příběh zároveň vyzývá k zamyšlení nad celosvětovým problémem, který se může dotýkat každého z nás.

Po šestileté práci se nyní těšíme na to, jak bude na náš film reagovat české i zahraniční publikum. Jsme zvědaví, jaký vztah si diváci vytvoří k našim postavám a jak jim jejich příběh pomůže pochopit výzvy, kterým čelí západní demokracie.