Malí kapitalisté

Peter Kerekes ve svém dokumentu Baťa, první globalista (2018) ukazuje Tomáše Baťu jako vizionáře, jenž dokázal spojit svůj obchodní talent se sociálním cítěním. „Dickensovský“ příběh o chudém ševci, který se vypracoval na ředitele svého času největší obuvnické společnosti na světě a pro svoje zaměstnance zakládal města, stavěl nemocnice a otevíral školy, přispívá ke kultu osobnosti zlínského podnikatele. Kerekes však zároveň podrobuje baťovský odkaz kritické analýze a nahlíží jej prizmatem současnosti, když se vydává po stopách továren Baťa v zemích třetího světa.

Tomáš Baťa je dokladem toho, že i globalizace má svého ideologa. Kromě vývozu zboží exportoval i způsob myšlení a systém výroby. Jako sociální inženýr pracoval nejen s hmotným kapitálem, ale i s tím lidským. Kerekesův dokument akcentuje kult práce jako jeden z pilířů baťovského odkazu. Vizionářský podnikatel rehabilitoval práci, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století vnímána stále ještě jako „výsada“ chudých, a povýšil ji na základní lidské právo, smysl života dělníka a základní element prosperující společnosti. Používal paradoxně rétoriku, kterou dovedli do extrému komunisté, když práci proměnili v povinnou službu režimu. Z baťovců, jak se nazývali nejlepší pracovníci zlínských závodů, se stali stachanovci a ze zakladatele masové výroby vykořisťovatel dělníků, jak jej vyobrazil na státní objednávku ve svém snímku Botostroj roku 1954 režisér K. M. Walló.

Baťa samozřejmě nebyl totalitář, sám se stal obětí komunistického režimu. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za kolaboraci s nacisty k patnácti letům vězení a nemohl se proto vrátit do vlasti. Ale byl to sociální inženýr, který podle potřeb svého podniku řídil osudy lidí a zakládal celá města, jako Batatuba v Brazílii, nebo Bataville ve Francii. Pod vlivem „otců“ vědeckého řízení, jako byl Henry Ford nebo Frederick W. Taylor, kladl důraz na efektivitu a produktivitu výroby, což mělo vliv na charakter práce a pozici dělníků. Striktně oddělil manuální a duševní činnost, takže dělníci neměli vliv na výrobní proces, o němž rozhodoval management. Zavedl normy a systém odměn a trestů. Díky specializaci práce dělníci nevyráběli produkt od začátku až do konce. Účastnili se pouze jednoho úseku výroby, kde ve vyměřeném čase donekonečna prováděli přesně určený počet opakujících se pohybů, aby se tak zvýšila efektivita jejich výkonu.

Člověk-stroj

Kerekes na tyto aspekty masové výroby upozorňuje a ukazuje rozpor mezi realitou a Baťovou oslavou práce jako řemesla, v jehož centru stojí člověk. Tento konflikt se ukazuje v rozhovoru s bývalými baťovci, kteří v obuvnických továrnách strávili dvacet, třicet, nebo čtyřicet let svého života a doslova zestárli u pásu. Mechaničnost práce ukazuje i scéna podkreslená Baťovými slovy o tom, že dělníci nejsou dvounohé stroje, jsou z nich vychováváni ševci. Obraz odhaluje opak, když kamera zabírá bosé nohy indického dělníka pracujícího u pásu. Ještě návodnější je rozhovor s bývalým zaměstnancem Baťovy továrny v Keni, kterého hlas za kamerou šikovně položenými otázkami dovede ke zjištění, že lidé v neproduktivním věku jsou přeneseně řečeno vyhozeni na smetiště stejně jako nefunkční stroje.
 

Baťa zosobňuje „rodičovskou“ autoritu, když přebírá odpovědnost za životy svých zaměstnanců a zároveň nad nimi přebírá kontrolu. Jako chlebodárce si získává jejich bezmeznou loajalitu tím, že realizuje základní lidská práva, jako je právo na důstojné bydlení, práci nebo určitou kvalitu života. Systém, který Baťa zaváděl se svých továrnách, však pro individualitu a kreativitu nemá prostor. Pojímá člověka jako nástroj, redukuje lidský život na měřitelnou hodnotu, přepočítává ho na sekundy, které se dají efektivně zužitkovat. Marnost tohoto „strojového“ života vyjadřují záběry na testovací stroje, které podrobují vybrané kusy obuvi mechanické zátěži až do jejich zničení.

Batastories

V zemích třetího světa Kerekes nalézá kromě bývalých továrenských zaměstnanců i příběhy „malých Baťů“, tedy chudých ševců, kteří fungují mimo továrny. Jedním z nich je mladík z Keni, jemuž řemeslo pomohlo dostat ze z ulice, kde žil jako bezdomovec. Nyní vyrábí boty z pneumatik a na černo je prodává. „Jsme také kapitalisté, jenom malí,“ poukazuje na význam soukromého podnikání indický majitel manufaktury na výrobu obuvi, který následuje tradici 300 let starého ševcovského rodu. V příbězích těchto „malých“ ševců Kerekes hledá paralelu se začátky Tomáše Bati a klade si otázku, zda se mezi chudými řemeslníky nenachází další budoucí podnikatelský génius, který si splní americký sen. Tito ševci však kromě lásky k řemeslu a nezdolného boje s chudobou nemají s Tomášem Baťou mnoho společného. Jejich mravní síla pochází z řemeslné práce, nikoli masové výroby a jejich příběhy oslavují tradici manufaktur a rukodělné práce, oproti masové výrobě, v níž je člověk jen malou součástkou stroje.

Snímek pracovně nazvaný Batastories mapuje více než sto let historie obuvnického podniku a spojuje odlišné koncepty řemeslné a pásové výroby. Vytváří navíc paralelu mezi situací dělníků za první republiky a pracovníky ze zemí třetího světa. Ukazuje, jak se během staletí proměnil světový trh, v němž dříve platné strategie nefungují. Již u „prvního globalisty“ se rýsují znepokojivé aspekty celosvětového podnikání. Zvířata jsou vnímána jako mašiny na výrobu suroviny, anakondy byly vybity a deštný prales vymýcen, aby na jeho území mohla vzniknout továrna a kolem ní město. Dědicové baťovského impéria se sice hlásí k odkazu svého praděda, ale jejich firma funguje již ve zcela odlišných podmínkách. Kerekes sám dochází k závěru, že v době kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nemusí dodržovat lidská práva ani ekologická pravidla, by se již Baťův příběh nemohl opakovat.