Média, film a politika aneb nastává doba nového disentu?

„Ruská vláda mě označila za zahraničního agenta. Jestli jste někdy chtěli vidět agenta, tak se na něj právě díváte,” směje se Kenan Aliyev, producent nezávislé televize Current Time, která je trnem v oku ruské vládě. Ostatní účastníci debaty o cenzuře v současném dokumentárním filmu jen pochmurně kývají hlavami. O perzekuci tu vědí všichni své. Bulharská režisérka Vesela Kazakovová, režiséři Filip Remunda a Konrad Szolajski i estonský producent Max Tuula se podílejí na snímcích, které se jejich vlády snaží zakázat. Kontrola médií a filmu totiž nyní v Evropě není nic neobvyklého.

„Jsme perzekvovaní, protože bojujeme za svobodu slova. Vlastně se vzpíráme Putinovi,“ představuje Max Tuula svou tvorbu, kvůli které u něj provedla policie šťáry. Jak sám říká, nikdy neví, co se během natáčení stane. „Před sedmi nebo deseti lety se do médií vkradla cenzura,“ navazuje Konrad Szolajski o situaci v Polsku. „Ne snad forma klasické cenzury, ale jsme omezeni tím, že nám vláda neposkytuje finanční podporu.“ Filmy a média kritizující polskou vládu nebo ta, co se jí „nehodí do krámu“, jednoduše nedostanou peníze na to, aby mohly vzniknout. Podle Szolajskiho tak v republice zůstává již jen jediný, vůči vládě kritický, televizní kanál. Ten ale nemůže vláda zavřít, protože ho vlastní americká společnost.

Stejné kontrolní praktiky používají i některé další vlády Evropy. Přitom přežít bez finanční podpory je pro filmaře mimořádně obtížné a bez mezinárodní výpomoci se neobejdou. Dokumentaristé v těchto zemích tak musejí spoléhat na dotace EU a často také na právní pomoc evropských institucí. To potvrzuje i Vesela Kazakovová, jíž se zastala zahraniční média i orgány, když ji začala stíhat bulharská vláda kvůli snímku o komunismu. „Stát tehdy napadl naše autorská práva. Málem jsme kvůli tomu uzavřeli společnost a přestali točit,“ vzpomíná na odsouzení za tvorbu titulu Uncle Tony, Three Fools and the Secret Service. Kazakovovou nakonec úřady pod vlivem tlaku zvenčí zprostily obvinění.

Také program Kenana Aliyeva funguje jen díky zahraniční výpomoci. Jeho relace je vysílaná rusky, ale financovaná musí být až z USA. „Ukazujeme filmy, které diváci ve státní televizi neuvidí,“ vysvětluje Aliyev, proč ho Kreml označil za amerického agenta. Kanál představuje alternativní zdroj informací, jenž navíc proti propagandě bojuje vzděláváním svého publika. „Naším cílem je dát lidem více možností, na co se podívat. Chceme, aby si mohli poslechnout více názorů než jen ten provládní,“ vysvětluje. Ruská státní média totiž svým divákům nabízejí obsah značně jednostranný a poplatný prezidentu Putinovi i jeho administrativě. Aliyevovy pořady jsou tak v jeho zemi považovány za nežádoucí.

Foto: Josef Rabara, IDF

Filip Remunda, který produkuje federaci nelibé filmy, označuje tamní situaci za kritickou. „U ruských novinářů funguje silná autocenzura. Když provokujete, nesete následky,“ vysvětluje a zároveň varuje před reálným rizikem toho, že systém státní kontroly rozbují i v České republice. „V současnosti se vláda snaží o kontrolu ČT i Státního fondu kinematografie, což považuji za nebezpečný signál, že se musíme bránit, aby to u nás nedopadlo jako v Rusku,“ upozorňuje režisér. Žádná svobodná společnost si nesmí nechat vzít svobodu projevu.

Situaci, v níž se mnohá evropská média nacházejí, tak diskutující rozhodně nepovažují za ideální. Práce investigativního novináře je v dnešní době přímo nebezpečná, přidává se k Remundovi Aliyev. V Ázerbájdžánu, odkud pochází, byli žurnalisté kritizující prezidenta pozavíráni a stát je podle něj prolezlý korupcí. „Životy novinářů jsou v ohrožení,“ naráží mimo jiné na okolnosti vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka, v jejímž stínu se celá debata nese. „Stále vzhlížíme k vašim zemím – zemím střední a západní Evropy – jako k symbolům demokracie. To, že je situace kritická i zde, je pro nás varováním,“ lituje producent.

Právě dokument přitom může podle přítomných být účinnou zbraní v boji za svobodu projevu. Podle Konrada Szolejskiho fungují dokumentaristé jako kronikáři. Nadto má jejich tvorba dopad i mnoho let poté, co se události odehrají. Filmy dokážou vyprovokovat debatu nebo podnítit změnu. Díky tomu, že vzdělávají a přinášejí nový náhled, pomáhají totiž lidem odvrátit se od fake news a vytvořit si vlastní názor.

„Nyní je důležité vytrvat a přes perzekuce na to, co se nám nelíbí, upozornit. Jen tak se dá něco změnit a ovlivnit naše poměry,” shrnuje debatu Max Tuula.