Moje budoucnost patří mně. Anebo ne?

Kdesi na poli v severním Vietnamu si hraje skupinka rozjařených dívek. Pohled okouzlí mladou režisérku Ha Le Diem, která se ten okamžik rozhodne zvěčnit a na kameru zachytit to, co později označí za „magické období dětství“. Dokumentární snímek Children of the Mist (2021) otevírá bránu do života vietnamských Hmongů a přibližuje nám svět třináctileté dívenky Di, lapené mezi vlastními nadějemi a sny a hluboce zakořeněnými tradicemi jejího lidu.

Přestože Di a její vrstevníci vyrůstají v odlehlých a zamlžených končinách vietnamských hor, nezdá se, že by jim něco scházelo. Samotná protagonistka, nápadná svou bujarou osobností a téměř nakažlivou energií, je hrdou členkou místní komunity. Je přátelská, otevřená a pravidelně snívá o možných podobách vlastní budoucnosti. Vize, které v hlavě spřádá, se ale otřesou v základech, když se dívka během novoročních oslav stává obětí lokálního obyčeje – únosu nevěsty. Di nedobrovolně mění rodinné zázemí za dům potenciálního nápadníka a stojí před zásadní volbou, jíž v minulosti musely čelit nejen její matka a starší sestra, ale nespočet dalších žen v okolí.

Ač si Di sebe samotnou ráda představuje jako úspěšnou, spíše nezávislou ženu, mladá hrdinka místní konvenci, jež je pro svou četnost napříč hmongskou komunitou ve filmu poměrně často rozebírána, zprvu bytostně neodmítá. Naopak, po boku svých vrstevnic se často zamýšlí a fantazíruje o tom, jaké by asi bylo být také unesena. Když je ale doopravdy konfrontována se zásadním a důležitým rozhodnutím, zda se vdát či nikoliv, příslib dospělosti se najednou nezdá být tak vzrušující a magický. Její život náhle přestává být jejím vlastním, nedokáže se vymanit z všudypřítomného tlaku okolí a noří se hlouběji do pocitu frustrace, hněvu a zoufalství. Režisérka Ha Le Diem, jež se nikterak nesnaží skrýt svou neustálou přítomnost na place, umožňuje prostřednictvím dívčina dilematu proniknout do velmi specifické, v lecčems rozpolcené společnosti. Svoboda a ambice tu nejsou tabu, naopak. Vzdělání, emancipace a zlepšení životních podmínek jsou v rámci komunity artikulovány jako vysoce ceněné hodnoty. Mladá generace ani není nikterak izolovaná od zbytku světa – chodí do školy, používá smartphony, má přístup k internetu a sociálním sítím. Jak ovšem přesto vidíme, chování ve společenství stále koriguje zejména tradice, která nezřídka rozhoduje o finálním směřování lidských osudů.

„Má režisérka v tak živé a akutní situaci, kdy sledovaná hrdinka křičí, kope, pláče a volá po svobodě, nechat věci plynout? Či se zdá být korektnější, aby do nich z režisérské pozice aktivně vstoupila?“

Hněv, který pociťujeme spolu s Di, když sledujeme její zoufalé pokusy o útěk a osvobození, je syrový a čistý. Obraz působí o to autentičtěji, že není imunní vůči bezprostředním reakcím filmařky. K Di nezřídka promlouvá, ne vždy dokáže pevně udržet kameru, několikrát dokonce zasahuje a pokouší se protagonistce podat pomocnou ruku. Ha Le Diem vývoj událostí skutečně nedokáže vždy pouze nezúčastněně sledovat, její zásahy jsou přesto minimální a v konečném důsledku její přítomnost pro protagonistku nepředstavuje významnou pomoc či spásu. Snímek tedy není jen zamyšlením nad samotným potenciálně problematickým zvykem únosu nevěsty. Otázku si lze položit i ohledně explicitně deklarované a pociťované blízkost Ha Le Diem. Má režisérka v tak živé a akutní situaci, kdy sledovaná hrdinka křičí, kope, pláče a volá po svobodě, nechat věci plynout? Či se zdá být korektnější, aby do nich z režisérské pozice aktivně vstoupila?

Cesta Di je spletitá, a ačkoliv její završení nabízí prostor pro značnou dávku divácké satisfakce, není možné vytěsnit a ignorovat události a trýzeň, jež zdánlivě šťastnému konci předcházely. Když se tak umíněná a odvážná dívenka jako Di nechá strhnout tlakem rodiny a společnosti a téměř povolí, jaká je naděje pro plašší, ne tak průbojné dívky? A postaví se za ně někdo, když to nedokážou ony samy?

Ha Le Diem strávila s rodinou téměř čtyři roky. Ze startovní pozice outsidera, kdy jí byla tamější kultura v podstatě neznámá a cizí, si v průběhu času s Di a jejími příbuznými vybudovala přátelská pouta. Blízkost, jíž se filmařce podařilo dosáhnout, jí umožnila splynout s prostředím a být očitým svědkem oficiálně nezákonné, leč stále široce uplatňované praxe, která – jak se zdá – neubírá na síle a dále určuje, jakým směrem se budou ubírat životy hmongských mladých žen.