Začarovaný kruh nepokojů a moci

„We will make America great again!“ Přestože se tato nechvalně proslulá fráze ve veřejném prostoru neozývá tak hlasitě jako dřív, její poselství pořád rezonuje. Byla ale někdy Amerika skutečně tak báječným místem pro život? Riotsville, USA prostřednictvím dobových záběrů vtahuje do prostředí Spojených států šedesátých let a otevřeně zpochybňuje iluzi, že společenské nepokoje a zvýšená míra hostility vůči stále militarizovanějším policejním složkám jsou novým, pro současnou společnost příznačným problémem, vyřešitelným pouze nekompromisní a konzervativním hodnotám oddanou politickou silou. Občanské nepokoje tu byly vždycky, stejně jako útlak, manipulace, strach a urputná snaha napravit sociální problémy striktním vymáháním práva a pořádku. Režisérka Sierra Pettenghill a scenárista Tobi Haslett v dokumentárním snímku vzájemně propojují autentické policejní videonahrávky, záznamy dobových pořadů a novinové titulky a představují obraz doby, který ovšem netvoří pouze ohraničenou kapitolu minulosti Spojených států, nýbrž nabízí prostor k rozpoznání řady paralel se současností.

Riotsville, USA věrně zachycuje ducha éry a ukazuje, že pozdní šedesátá léta pro Spojené státy rozhodně nebyla nejsnadnějším obdobím. Kvůli stále častějším společenským otřesům a stoupajícímu napětí netrvalo dlouho, než se do hry zapojily i vyšší instituce. A aby policii a armádu odpovídajícím způsobem připravily na další bouřlivé výboje pouličních nepokojů, vybudovala se modelová městečka, sloužící výhradně k nácviku možných scénářů občanského výtržnictví. Tyto „stolky k nácviku šachové partie“, jak je označují tvůrci snímku, se nazývaly Riotsvilles. Vypravěčka, jež svým hlasem doprovází veškeré výjevy na plátně, popisuje okolnosti jejich vzniku a zasazuje jejich existenci do komplexní skládačky amerických dějin – kusu historie, jejíž nedílnou součástí jsou mimo jiné systematická ignorance a nevole zaobírat se potížemi lidí jiné než bílé barvy pleti.

„Změnilo se vůbec něco? Dokázala se americká společnost za všechny ty roky posunout alespoň o kus dopředu?“

Kombinace terénních záběrů a projevů politických představitelů rekonstruuje oficiální dobový narativ a ukazuje, jakým způsobem se vládnoucí garnitura rozhodla k celé situaci postavit, raději než aby věnovala adekvátní pozornost složitým životním podmínkám svých občanů, ve snaze najít vnějšího viníka nepřijímala odpovědnost a dále jen ukazovala prstem všemi směry, jen ne tím svým vlastním. A namísto toho, aby naslouchala lidu a přišla s konkrétními kroky ke zlepšení jejich situace, rozhodla se prohloubit kapsy ozbrojených složek a položila tak základní kámen nebezpečného systému, jenž ve výsledku nepřinesl dobrotu v podstatě nikomu – a už rozhodně ne skupinám, které se již ocitaly na okraji společnosti. Postřehy, jež vypravěčka v průběhu filmu pravidelně předává publiku, diváka nesčetněkrát nabádají k tomu, aby si položil zásadní otázku: Změnilo se vůbec něco? Dokázala se americká společnost za všechny ty roky posunout alespoň o kus dopředu?

Navzdory tomu, že snímek sestává z kompilace několik dekád starých událostí, výjevy na plátně skutečně jen zřídka působí zastarale. Naopak, jejich trvající relevance je zjevná a poněkud zarážející. V šedesátých letech neexistovala policejní brutalita – alespoň tedy ne oficiálně; jednotlivé případy byly rámovány jako ojedinělé incidenty, jež rozhodně neodrážely jakoukoliv formu institucionální diskriminace vůči lidem tmavé barvy pleti. Zdá se vám to povědomé? Abychom nebyli nespravedliví, i během druhé poloviny minulého století se úzký počet hlasů aktivně snažil o prosazení pomocných opatření, která brala v potaz i širší socio-ekonomické aspekty. Když ale příslušná, k řešení oné problematiky přímo zvolená komise, předložila reálná doporučení a návrhy, vedoucí k vyšší dostupnosti ekonomických příležitostí, vzdělání, bydlení a finanční podpory, ve finále se jejími radami nikdo neřídil. Vládnoucí vrstva raději zvolila vlastní komfort, a to i za předpokladu, že se jakýkoliv pozitivní vývoj zdál v nedohlednu. Nepomohla ani mrazivá varování o tom, že se Spojené státy vydávají velmi nebezpečnou cestou a směřují k bělošské a černošské společnosti, ke dvěma naprosto rozdílným, odděleným a vzájemně nerovnocenným entitám. 

Exkurze do minulosti, nebo do současnosti?

I kdyby se vypravěčka stáhla do ústraní, asi jen stěží bychom dokázali Riotsville, USA vnímat pouze jako exkurzi do minulosti a nefiltrovat reprezentované události současným pohledem. Možná už si nepamatujeme, co se stalo v roce 1968 v Los Angeles, Memphisu nebo Miami, všichni ale v živé paměti nosíme například sérii protestů po násilné smrti George Floyda či Black Lives Matter, hnutí s cílem upozornit na rasovou nerovnost a nepřiměřeně kruté policejní zákroky, jimž je černošské obyvatelstvo často nuceno čelit. Dnešnímu divákovi se jako jednoduše uchopitelné budou jevit i způsoby mediální reflexe a stanoviska, jež k občanským nepokojům před několika lety zaujali zástupci z oblasti vysoké politiky. Obojí je představitelné i v aktuálních podmínkách – s jediným rozdílem, že dosah internetu a sociálních sítí učinil z utváření veřejného mínění mnohem jednodušší misi než kdy dříve. A jak hlas z reproduktoru připomíná dozvuky nepokojů v Chicagu v roce 1968, nejsou to vždy pronásledovaní, kdo se dočká soucitu národa. Naopak, sympatie často směřují právě k jejich utlačovatelům.

Ačkoliv se tedy zprvu tváří pouze jako audiovizuální průvodce turbulentní epochou pozdních šedesátých let, Riotsville, USA ve výsledku nabývá podoby hlubokého komentáře systémového selhání správně uchopit a eliminovat útlak ve společnosti. Co přesně leží v jádru nespokojenosti a zhoršených životních podmínek menšin a jinak znevýhodněných? Režisérka Sierra Pettenghill a scenárista Tobi Haslett ve filmu naznačují, že není na místě vinu přisuzovat separátním událostem či jednotlivcům; odpovědnost leží na bedrech těch, kteří disponují reálnou politickou mocí. A dokud to veřejnost nepřijme jako fakt, s největší pravděpodobností se nemůže nic moc změnit.

Je jednoduché z pohodlí vlastního bezpečného domova tvrdit, že přeci „na všech životech záleží stejně“. Pokud se ale můžeme z historie něčemu naučit, je to skutečnosti, že dokud nezačneme otevřeně vyzývat ustavenou realitu a hluboce zakořeněné přesvědčení, že na některých životech záleží přeci jen o něco víc, nikdy se nám nepodaří z nebezpečné smyčky společenské nespravedlnosti uniknout.