O spojitých nádobách továrny a státu

Nejsilnější obraz z natáčení byl nablýskaný bavorák parkující ve zpustošeném továrním areálu u polorozpadlé haly, kde se zázrakem ještě odehrávala nějaká činnost. Uvnitř pak pár pracujících chlapů dost nevraživě hledělo na naši návštěvu. Pravděpodobně nás mohli mít za další v řadě manažerů, kteří už pokolikáté přišli vysát zbytky hodnoty, než se provoz definitivně zřítí. Fungování kapitálu bylo v tu chvíli pro náš štáb přitom stejně málo srozumitelné jako pro dělníky, obávající se brzkého konce. V našich i jejich očích si někdo koupí káru za tři mega jako výsledek úspěchu, nikoli krachu. Z pohledu proletářů, ať už jsou jimi dělníci, nebo dokumentaristi, to nedává smysl. Z mnoha jiných pohledů ano.

Dokumentární sérii Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí jsme začali točit proto, že jejich příběh usnadňuje pochopení světů, ve kterých denně žijeme. Povaha práce, pracovních vztahů, podoba sociální politiky, životní úroveň, role státu, úroveň sociálních jistot nebo forma kapitalismu se nějakým způsobem utvářely, nespadly nám hotové do klína. Toto utváření probíhalo v konfliktech, nedopatřením, nátlakem, úsilím, nezamýšlenými důsledky i náhodami. Tak se rodily dva hlavní rámce skutečně určující náš život – továrna a stát. 

V prostoru mezi nimi žijí lidé – podnikatelé, průmyslníci, živnostníci, dělníci, politici, řemeslníci, úředníci a další skupiny lidí. Všechny bereme jako aktivní účastníky dějin, nikoli pasivní objekty, na nichž se dějiny podepisují jakousi neúprosnou logikou. Pokud pochopíme, co kdo a proč dělal pro zlepšení své situace, ať už na straně kapitálu, nebo práce, může nás to pobídnout k aktivitě něco se svou situací dělat a spojovat se s ostatními, nevnímat se jako automatizovaný a osamocený článek v soukolí průmyslu, kapitalismu a dějin.

Málo si dnes přiznáváme, že každá minuta budoucnosti se v historii vyjednávala stejně složitě jako dnes – a o to snadněji dnes rezignujeme. V Industrii jsou proto Baťové, Schichtové, Rothschildové či Škodové vykreslováni jako mnohem rafinovanější soupeři pracujících, než jsme zvyklí z oficiálních muzejních a biografických pojednání. Tentokrát to nejsou jejich uctivé monolity, ale postavy ke zkoumání. Díváme se na ně pohledem dělnictva a na dělnictvo zase pohledem průmyslníků. Středem zájmu je průmyslová hra různých skupin lidí na pozadí bezohledně kouřících komínů a státu, který se vyvíjí vždy o něco pomaleji než technologie a podnikatelské strategie.

Síla sounáležitosti

Proto jsme se se štábem naložili do auta a vydali se do nejrůznějších továrních provozů v nejrůznějších dobách od raného novověku. Historii jsme rozdělili na dvanáct dílů a postupovali v ní chronologicky. Každé období se snažíme zhmotnit skrze jednu továrnu, která je ve své době objektem toho, co se děje kolem ní, a sama zároveň ovlivňuje život kolem sebe. Továrna a stát tady figurují jako spojité nádoby, mezi nimiž se střetávají lidé, kteří mají rozmanité motivace a strategie.

Průmyslové a sociální dějiny sledujeme od předprůmyslového, manufakturního období až po dokončení privatizace na konci devadesátých let 20. století. Továrny, něčím podstatné a pozoruhodné v jednotlivých obdobích, nám dnes slouží jako projekční plochy současných interpretací, jak a proč se vlivem vývoje průmyslu a státu proměňuje způsob řízení, nakládání s pracovní silou, fungování pracoviště, způsoby disciplinace, zacházení s životním prostředím, status žen, formy podnikání a způsoby výroby, význam politických vazeb, situace rodiny, podoba sociálních opatření, přístupy k řešení konfliktů, role odborů, zacházení s chudobou a další. A samozřejmě i to, jak naopak společnost proměňuje průmysl.

Kdyby si dělníci v prvních desetiletích průmyslové revoluce říkali, že se nedá nic dělat a takhle to prostě je, dře se čtrnáct hodin denně a spí se ve fabrikách dodnes. Ještě nyní by platilo, že pracovní podmínky jsou čistě na zaměstnavateli, a kdo na to nepřistoupí, může jít, protože lidí před branami fabriky je dost. Napříč dějinami v nejrůznějších formách režimů se vine stále to stejné poučení: jednotlivec nezmůže nic, a když se jednotlivci spojí, vzniká ohromná síla měnící podstatu světa, ve kterém žijeme. I v digitálním věku náš právě digitálně stříhaný dokumentární cyklus volá po uvědomění si síly a významnosti fyzických vztahů, kolektivity, sounáležitosti a solidarity. Průmyslový konflikt totiž začíná každé ráno znovu.