Morální kultura reality televize a „classploatation“

Text Ireny Reifové, socioložky v oblasti problematiky médií, vyšel původně ve sborníku “Etika v dokumentárním filmu I: Moc a mocenské vztahy”. Celý sborník si můžete zdarma stáhnout na stránkách Vydavatelství Univerzity Palackého.

Úvod

„A co je tohle? To je lednice. Ty vole! No to jsou dobytkové“, reaguje účastnice jednoho z pořadů reality televize (dále také RTV) na stav domácnosti, v níž dočasně převzala roli paní domu.¹⁾ Zdrojem odsudků účastníků reality pořadů bývá také asynchronní voiceover, který reprezentuje tvůrce a může – na rozdíl od afektivního jazyka spoluaktérů – zakrývat pohrdání neosobně „zpravodajským“ hlasem a lexikální neutralitou: „Jirešovi nebyli za 21 let manželství schopni ušetřit téměř nic. Snů mají dost, ale zatím pro ně nic moc neudělali.“²⁾ Stejně tak se na hodnocení a degradaci účastníků v reality televizi podílí způsob snímání kamery, například když panoramaticky mapuje interiér tak, že se v záběru střídají „obrázky a figurky koťátek, slaměné panenky, falešný cibulákový porcelán a jiné kýčovité dekorace“ (Reifová 2021, 1079). Navazujícím článkem v řetězci soudů nad druhými jsou pak komentáře diváků na sociálních sítích („Tyhle hloupý socky jsou všechny stejný… Exekuce? Neřešej… A že nejsou prachy, aby jejich děti měly co jíst? Vůbec, hlavně že maj na cigára.“³⁾) a články mediálních profesionálů v bulváru. Vzájemně se potvrzující synchronní promluvy aktérů RTV o jiných aktérech, asynchronní komentáře moderátorů, snímání kamery a „terciární texty“ (Fiske 2001, 108) na sociálních sítích a v tabloidních médiích vedou k tomu, že se kolem žánru reality televize koncentruje poměrně jednolitá morální kultura. Charakterizuje ji moralizování o dobrém a špatném způsobu života, projevující se hodnocením, posuzováním a odsuzováním účastníků reality pořadů, jejichž podstatnou část napříč různými tituly reality televize na českém televizním trhu tvoří lidé zasažení socio-ekonomickou a kulturní deprivací.⁴⁾

Spolu s Wyatt a Bunton je však třeba zdůraznit, že „není moudré analyzovat všechny etické otázky, které reality televize vyvolává, na nejvyšší úrovni žánru jako celku“ (2012, 3). Po dvaceti letech explozivního rozvoje se reality televize rozrůznila do mnoha obtížně srovnatelných programových proudů. Je proto na místě upřesnit, že uvedená pohrdající morální kultura není činná kolem všech typů reality pořadů se stejnou intenzitou. Je typická zejména pro pořady zprostředkovávající vhled do každodenního života účastníků „z lidu“, zatímco u talentových soutěží nebo pořadů s účastí celebrit je tendence k zostuzování účastníků slabší. Koncept homogenní morální kultury, tvořené produkcí a recepcí RTV, s nímž pracuje tato kapitola, je tedy odvozen zejména z morální dimenze RTV pořadů, jako jsou makeover shows nebo life-intervention shows.

Morální kultura a sebehodnota ve výkonové společnosti

Srovnávání, hodnocení a opovrhování druhými, jak probíhá v morální kultuře RTV, není otázkou individuální nelibosti mezi jednotlivci, ale symbolickým prostředkem sociálního distancování se od celých sociálních kategorií. Zatímco objektivní sociální distance jsou dané našimi reálnými sociálními interakcemi a kontakty ve fyzickém prostoru, subjektivní sociální distance lze aktivně spravovat, „prodlužovat“ nebo „zkracovat“ vlastním komunikačním jednáním – uznáváním, přidělováním prestiže a pozitivním vztahováním se, nebo naopak ostentativním demonstrováním odlišnosti a cizorodosti (Rummel 1976, Šafr 2008). Určujícím fetišem morální kultury kolem RTV je právě zdůrazňování sociální distance a vytyčování a udržování symbolické hranice (Lamonte 1992), za jejíž hradbou se ti, kteří se vidí jako sociálně a kulturně výše postavení, bezpečně separují od těch, jejichž sociální, kulturní a nezřídka také ekonomický kapitál je nižší (Bourdieu 1984).

Velké sociální skupiny, jejichž koexistence v sociálním prostoru je dána tím, že příslušníci jedné skupiny dynamicky posouvají a upravují své kulturní praktiky, identifikace a konzumace tak, aby se vždy dostatečně lišili od těch druhých, lze chápat jako kulturně konstituované třídy (ibid.). Kulturní či relační přístup k sociálním třídám počítá s tím, že třídy jsou utvářeny a přetvářeny „zdola“. Třídy z této perspektivy nejsou fixní kategorie ad hoc předcházející sociální praxi. Nejsou to boxy, do nichž patříme nebo nepatříme podle toho, jakých hodnot u nás nabývají proměnné, jako jsou profese, příjem, majetek nebo vzdělání. Z pohledu relačního paradigmatu jsou třídy jakési vnitřně rozkmitané celky s nepevnými přechodovými zónami, sestávající z myriád průběžně probíhajících kulturních jednání (interakcí, voleb a distinkcí), která v každém okamžiku vymezují třídu trochu jinak a proměnlivě (Šafr 2008). Každá kulturní praktika, ať jde o poklábosení na rodičovské schůzce nebo účast na vernisáži extravagantního umělce, nás pro danou chvíli pozicuje v rámci sociální třídy a vymezuje vůči jiným třídám. Demonstrování vztahu k reality televizi, která na fenoménu sociálních nerovností dramaturgicky přímo staví, včetně zaujímání postojů k účastníkům nebo žánru jako celku, je proto zvlášť efektivní a srozumitelný nástroj symbolického zařazení sebe sama do kýžené třídní blízkosti nebo vzdálenosti od těch, kteří v pořadech vystupují nebo je sledují.

Ve výkonové společnosti, která klade rovnítko mezi bytí a dosahování cílů, nic neuklidní neurózu pochybností o vlastní hodnotě tak jako srovnání s někým, kdo je na tom prokazatelně hůře. Morální kultura RTV sice na první pohled míří na sociálně znevýhodněné účastníky pořadů – o ně se však jedná až na druhém místě. Prvořadý je vlastní zájem příslušníků morální kultury stvrdit své sociální postavení jako vyšší, životní styl jako řádný a morálku jako správnou. Srovnávání se má ovšem ubezpečující, anxiolytický účinek pouze v tom případě, že si předmět srovnání vybereme správně – tedy tak, abychom se dívali z vlastní pozice dolů a neriskovali, že do srovnávací optiky vstoupí prvek, s nímž ve srovnávací soutěži neobstojíme. Pořady reality televize, jejichž produkce programově rekrutuje účastníky z nižších tříd nebo ty, kteří jsou s nižším společenským úspěchem intersekcionálně propojení přes jiné sociální charakteristiky (rasa, věk, etnicita, bydliště), spolehlivě provádí takový předvýběr a příslušníkům morální kultury tím zajišťuje hladký průběh srovnávání s uspokojujícím výsledkem. Scarborough a McCoy (2016) zaznamenali u diváků RTV exogenní i endogenní morální reakce při posuzování reality televize jako žánru: odpovědnost za amorálnost RTV diváci nacházeli buď vně své skupiny, u tvůrců pořadů, nebo uvnitř své skupiny, u diváků. Právě endogenní morální reakce jsou oblastí sociálního srovnávání a využívání perverzní pornografie chudoby v RTV k sebepotvrzení vlastní nadřazenosti.

Žánr reality televize je v důsledku propojen s etickými a morálními otázkami hned natřikrát: 1) konstituuje se kolem něj morální kultura sdílející perspektivu moralizování, hodnocení a odsuzování; 2) dramaturgicky staví na fenoménu sociální třídy, která je sama o sobě morální kategorií (Sayer 2005)⁵⁾ a 3) rekrutování a reprezentace účastníků s nízkým sociálním postavením si říká o pozornost mediální etiky a etiky dokumentárního filmu.

Reality televize jako předmět mediální etiky

Reprezentace fenoménu sociální třídy v reality televizi nebývá častým předmětem etických zkoumání, to ale neplatí pro jiné stránky tohoto žánru „amorální televize“ (Poniewozik 2012). Některé eticky podchycené postupy a znaky žánru, byť se primárně netýkají reprezentace nižší třídy, se s třídním principem prolínají a vzájemně umocňují. Proto je vhodné shrnout, jaké produkční strategie a reprezentační stereotypy reality televize mediální etika ve svém hledáčku už má.

Zneužívání a vykořisťování

V teoretické reflexi exploatačních vztahů lze vydělit dva přístupy: jeden klade důraz na jejich nespravedlnost (Wertheimer 1996), druhý považuje za definiční znak exploatace zranitelnost jedné ze zúčastněných stran (Goodin 2000). Čeština (na rozdíl od univerzálního anglického „exploatation“) mezi nimi dovede rozlišit i lexikálně: exploatace zranitelných je zneužívání, exploatace vedoucí k nespravedlnosti je vykořisťování. Reality televize se však týkají obě tyto polohy exploatační vztahovosti.

Zneužívání dětí v RTV

Zneužívání podmíněné zranitelností je v reality pořadech nejprůkaznější v případech, kdy jsou do natáčení zapojeny děti, ať už jsou hlavní účastnickou kategorií (např. v pořadu Chůva v akci), nebo se před kameru dostávají jako rodinní příslušníci dospělých (např. Výměna manželek nebo Hledá se táta a máma). Produkce reality televize od základu implikuje asymetrické mocenské vztahy mezi tvůrci a účastníky, což je ještě zostřené u dětí, které tvůrcům podléhají hned nadvakrát – jednou jako účastníci a podruhé jako děti, jimž je obecně připisována ve vztahu k dospělým pozice podřízenosti (Holland 2004). Patricia Holland dále připomíná, že je-li dítě (zejména nezletilé dívky) předmětem upřeného pohledu kamery a dospělých diváků (gaze), konzumace tohoto obrazu není nikdy zcela oproštěná od sexuality (ibid.). Děti jsou dále v RTV významně stereotypizovány tím, že jsou obvykle zobrazovány jako cis-normativní bytosti a členové nukleární, heterosexuální rodiny, což významně omezuje společensky akceptovaný repertoár identit u dětí. Také rasová a etnická diverzita v zobrazení dětí v RTV je omezená (Palmer 2013). Dětem v RTV dále snižuje důstojnost anticipování jakési „povinné“ roztomilosti a zdůrazňování momentů, kdy se dětská postava těmto očekáváním vzdaluje. V těchto situacích vstupuje do hry také přehnané vytěžování „dětskosti“, tj. jednání, kterým se děti liší od dospělých a během něhož se projevuje omezení kontroly, sebeobsluhy nebo autonomie, například neutišitelný pláč, vztek či situace bezmoci. Reality televize těmito postupy konstruuje postavu dítěte jako „spratka“ (ibid.). Děti také mohou v rámci některých formátů RTV figurovat jako „pokusní králíci“, na nichž experti na výchovu a rodiče otevření scientizaci rodičovství testují různé psychologické metodiky (Ferguson 2010).

V českém prostředí se dostala etická dimenze zapojení dětí do pořadů reality televize do veřejného prostoru v letech 2020–2021, kdy Úřad veřejného ochránce práv inicioval šetření postupů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání při vyřizování stížností na zobrazování dětí v RTV. Tehdejší zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková v dopise předsedovi RRTV Ivanu Krejčímu konstatovala, že považuje za problematickou účast dětí v těchto pořadech i dětí v pozici diváků.⁶⁾ Reakce českého regulátora byla formální a zcela neadekvátní řešené problematice.⁷⁾

Vykořisťování v RTV

Také ukotvení exploatačních vztahů v nespravedlnosti či nerovnosti (unfairness) podle Alana Wertheimera (1996, 207), pro které má čeština výraz „vykořisťování“, bývá aplikováno na reality televizi. Nerovnost a nespravedlnost vychází najevo zejména v kontextu srovnání zanedbatelných či žádných odměn za prekarizovanou práci účastníků a zisků, k nimž kapitalizace jejich práce na televizním trhu vede. Marxisticky inspirovaná politická ekonomie reality televize připisuje profitabilitu produkčního modelu reality televize tomu, že dochází k přivlastňování nadhodnoty vytvořené účastníky (Hearn 2010). Vzhledem k tomu, že jejich práce je takřka neplacená a její prekarizace osekává jakékoli další náklady, celá jimi vytvořená hodnota může být de facto privatizována jako nadhodnota. Tím se významně snižují náklady na výrobu reality pořadů a vzrůstá profit margin, který je výslednicí rozdílu zisků z reklamy a celkových nákladů.

Eticky sporná není jen astronomická disparita mezi hodnotou, kterou reality televize přináší „pracujícím“ v tomto odvětví na jedné straně a vlastníkům na druhé straně, ale i nesamozřejmost vnímání podílu účastníků na vzniku pořadů jako práce. Činnosti účastníků reality pořadů totiž (ačkoli přispívají ke generování hodnoty a mají tedy povahu práce) na první pohled jako práce nevypadají. To je rys, kterým Maurizzio Lazarrato charakterizuje tzv. imateriální práci, tvořenou „aktivitami, které obvykle nejsou uznávány jako práce“ (1996, 133). Imateriální práce představuje komodifikovatelný druh kognitivních, informačních, socializačních a emočních aktivit, které na jednu stranu zvyšují hodnotu vytvořeného produktu jako nedílná součást práce (usměvavý a milý prodavač má vyšší tržbu), ale na druhou stranu také spadají do části našeho bytí, která prací není. V postindustriálním kapitalismu totiž pracujeme neustále už jen tím, kým jsme a jací jsme – a překrývání se a splývání mezi prací a samotným žitím snižuje viditelnost práce v celém jejím rozsahu. Imateriální podoba práce nadto umožňuje, aby byla část odvedeného výkonu přehlížena, respektive popřena při stanovení odměny. Účastníci reality pořadů imateriálně pracují uplatňováním své osobnosti, tím, že před kamerou navazují a provozují sociální vztahy, prožívají emocionální dramata a ukazují afektivní reakce. Nejedná se však o klasické formy práce, což vede k eticky problematickému bagatelizování takto vynaložené energie jako zábavy, hry, seznamování se s novými lidmi, možnosti nahlédnout do zákulisí televize, příležitosti pro self-marketing a budování vlastní značky…

Předstírání autentické reality v RTV

Podle Pattersona, Wilkinse a Paintera je výraz „reality televize“ oxymóron, tedy slovní spojení, které slučuje neslučitelné či přímo protikladné jevy (2019, 323). Principiální odchlípení mediálního obrazu od zobrazované reality je však výchozí epistemologická situace jakékoli symbolické reprezentace a nic, čím by se reality televize vymykala mediálnímu univerzu. Média obecně nejsou nastavena na to, aby zprostředkovávala přesný otisk skutečnosti. Před touto maximalistickou a pozitivistickou koncepcí reprezentace reality neobstojí žádné mediální zobrazení, včetně žánru, který má ambici ukazovat život, jak opravdu je, přímo ve svém názvu. Etickým problémem reality televize proto není ani tak to, že se dopouští pokřivení skutečnosti, ale spíše to, že zobrazení holé reality slibuje.

Míru a autenticitu reality v RTV lze ovšem posuzovat i podle minimalistického měřítka, kdy pojem „realita“ v názvu žánru neodkazuje k tomu, co RTV je, ale co není. Pojem „realita“ v RTV potom neznamená, že nabízí objektivní skutečnost, ale že se nejedná o fikci. Toto minimalistické pojetí orientace RTV na realitu má celkem nesporné indikátory – o fikci se nejedná, pokud jsou to pořady bez scénáře (non-scripted shows) a účinkují v nich běžní lidé, nikoli profesionálové školení pro vystupování před kamerou (Kavka 2012, 5). Ani změkčení nároků na definici reality v RTV však nevede k vykoupení reality televize z etických dilemat. Reality pořady rozsáhle porušují i minimalistickou verzi věrnosti realitě. Nejběžnější je ignorování nebo obcházení principu absence scénáře a obecně ideálu nezasahování tvůrců do probíhajícího děje. Produkční intervence jsou notorickým pokušením tvůrců reality žánru od fáze jeho předchůdců, jak dokládají například „quiz shows scandals“ z počátků americké televize v 50. letech, kdy vítězové vědomostních soutěží byli předem určeni. Nejrůznější formy produkčního managementu a umělého inscenování příběhů jsou v RTV průmyslu globálně rozšířenou rutinou (Hill 2005, Huff 2006). Účastníci jsou od samého počátku vybíráni a dramaturgicky kombinováni tak, aby byli potenciálně konfliktní. Zdánlivě spontánní jednání účastníků během natáčení bývá někdy navozené stimuly, pobídkami nebo schválnostmi ze strany štábu. Účastníci sice nestudují repliky podle předem připraveného scénáře, ale dějová linka příběhu je konstruována zpětně a sesazována dohromady ve fázi editace a střihu, nejednou bez ohledu na skutečné jednání a postoje vystupujících.

To, že RTV jako součást svého promotion používá pojem „realita“, je – v maximalistickém i minimalistickém rozsahu – klamáním zákazníka. Ne že by diváci na „tezi o realitě“ v RTV bezelstně a hromadně přistupovali. Spekulování o tom, zda a do jaké míry jsou situace v konkrétních reality pořadech nasimulované – ať už účinkujícími nebo tvůrci – je dokonce oblíbenou zábavou diváků a součástí fyzických i virtuálních konverzací o reality pořadech (Mikos 2000, Hill 2002). Televizní vysílatelé nemají zájem tyto spekulace vyvracet (a samozřejmě ani potvrzovat), protože v těchto konverzacích se reprodukuje chuť diváků ve sledování pokračovat a dál hrát hru na to, kdo se nenechá napálit a odhalí nejvíce naaranžovaných scén. Udržování otevřeného prostoru pro tuto ekonomii drbů a tušení na téma neetických postupů RTV je však samo o sobě eticky sporné.

Normalizace kultury dozoru v RTV

Účastníci, kteří vystupují v RTV, neprodávají pouze svou pracovní sílu, ale také různé vzácné statky, mezi nimiž je na prvním místě vlastní soukromí. V rámci směnné transakce, k níž dochází v RTV, účastníci uvolní své soukromí a dají jej k dispozici jako předmět veřejně šířeného zobrazení a výměnou pak získají určité finanční odměny, kompenzace nebo nepeněžní zisky, kterým připisují hodnotu. Jazykem teoretiků soukromí bychom mohli říct, že v RTV dochází k převedení (části) kontroly nad privátní sférou z účastníků na tvůrce. Kontrola je ve vědecké obci „privatologů“ konsensuálně uznávána jako hlavní znak soukromí – za nestora tohoto směru je pokládán sociální psycholog Altman, který definoval soukromí jako „selektivní kontrolu nad přístupem k vlastnímu já“ (1975, 24). Trepte (2021) uvádí, že Smith, Dinev a Xu (2011) rešeršovali 448 textů na téma soukromí, z nichž většina jej vnímala právě jako zónu s filtrovaným přístupem jen pro někoho, tedy jako výsledek uplatnění kontroly jednotlivcem. Reality televize v případě účastníků není jen tím, komu byl selektivně přístup udělen – mnohem spíše nastupuje na místo toho, kdo udělování přístupu dalším (divákům pořadu) ovládá. S předáním tohoto typu kontroly se tak účastník vlastně vzdává části své individuality.

Reality televize nemá dopad jen na individuální hospodaření se soukromím, ale i na proměnu role soukromí v makrosociálním měřítku. Patří do linie mediálních technologií, sahajících hluboko do 20. století, díky nimž vynikly transparentnost, schopnost vidět ostatní a současně nebýt viděn či fenomén „gaze“ jako efektivní nástroje moci. Zatímco hlas (ať už hlas volební nebo hlas jako výraz participace) je bytostně demokratickým fenoménem, pohled je spojený s nadřazeností a nerovností mezi pozorovaným a pozorujícím. Ať už jde o panoptikální (menšina pozoruje většinu, Foucault 2000) nebo synoptikální (většina pozoruje menšinu, Bauman 2002) princip, vždy je ve hře pozice hledícího, která zvýhodňuje, a pozice pozorovaného, která obnáší vystavení moci, například moci nahlížet do soukromí. Moc získávaná a reprodukovaná technologiemi dozoru v moderní společnosti narůstá – obrat k digitálním technologiím přinesl skokový nárůst, který společnost posunul k modelu „společnosti dohledu“, v níž dohled nespočívá v analogovém vizuálním sledování, ale ve sběru, analýze a kapitalizaci dat (Zuboff 2022, VanDijck et al. 2018). Návaznost technologií, jako jsou skrytá kamera, reality televize, webové kamery, sociální sítě a videokonference, je nutné vnímat jako kontinuum stále stejného principu moci prováděné pohledem (Andrejevic 2004). Reality televize je jeden ze stupňů tohoto procesu. Spojuje dohled nad soukromím s popularitou a zábavností a jako taková významně přispívá k normalizaci kultury dozoru.

Sociální třída v reality televizi jako předmět mediální etiky

Reprezentace sociální třídy v reality televizi nemá, na rozdíl od výše uvedených postupů a důsledků, ustavenou etickou reflexi. I průřezová editovaná monografie Ethics of Reality TV (Wyatt, Bunton 2012) zmiňuje toto téma jen okrajově a nesystematicky. Sepětí reality televize a socioekonomické deprivace je přitom silně eticky exponovaná symbióza, která zahrnuje jak symbolické zobrazování chudoby, tak i reálnou pozici většinou socioekonomicky znevýhodněných účastníků při natáčení.

Páteří morální kultury kolem RTV v České republice je stereotypizace a stigmatizace lidí v nouzi – z ní lze pak odvodit, jaká vlastně vnitřní morálka této morální kultury je. Jejím hodnotovým kompasem jsou individualismus, plná soběstačnost a odpovědnost za sebe sama, což je chápáno jako metoda spořádaného a řádného života. Žít správně a odpovědně znamená soustředit se na zvyšování vlastního komfortu a minimalizovat riziko vzniku nároků na solidaritu, pomoc nebo podporu, které by mohly omezit komfort těch druhých, kteří také usilovně pracují na jeho zvyšování. Základním kritériem spořádanosti a řádnosti je pro tuto morálku schopnost opatřit si dostatek finančních zdrojů a užívat je specifickým konzumním způsobem – pořizovat za ně na trhu zboží a služby, které investujeme do sebe samotných, zvyšujeme jimi vlastní hodnotu a demonstrujeme, že v soutěži schopných a zdatných nejsme mezi poraženými. Ti, jejichž životní styl není v souladu s materiálně realizovaným výkonovým individualismem – což je značná část účastníků reality pořadů, kteří jsou do nich pro své nízké sociální postavení často přímo vybíráni – se stávají předmětem odmítání, zostuzování, zesměšňování, odporu, zhnusení a moralizování ze strany všech aktérů morální kultury – spolusoutěžících, moderátorů, kamery, diváků i bulvárních médií.

Vzhledem k popsanému hodnotovému rámci mnoho autorů vnímá reality televizi jako žánr prosáklý neoliberalismem (Ouellette and Hay 2008; Skeggs and Wood 2012). RTV z tohoto hlediska zaujímá roli kulturní extenze neoliberální governmentality (Foucault 2009) – podílí se na diseminaci a generalizaci (původně ekonomické) neoliberální ideologie kulturním jazykem, je to pokračování neoliberalismu jinými prostředky. Tuto orientaci RTV však nelze předkládat jen jako deskriptivní charakteristiku textuality pořadů. Jednak není uzavřena v hranicích televizních reprezentací, ale sdílena napříč celou morální kulturou kolem RTV, která se svorně vysmívá neúspěšným a zkrachovalým. A za druhé se nejedná o neutrální atribut televizních obsahů, ale o specifickou morální pozici s dopadem do společnosti. Lze tedy shrnout, že neoliberalismus v RTV není jen jakási volně plovoucí ideologie, ale je umocněn tím, že má formu morálního názoru, udržovaného na kontinuu od tvůrců k divákům.

Obraz: Reality televize jako exploatační žánr

Anglické „exploatation“ nabývá v reality televizi ještě jeden význam, vedle těch už zmíněných (zneužívání a vykořisťování). Při zobrazování sociální deprivace a chudoby RTV aplikuje exploataci tak, jak je známá z exploatační kinematografie – jako vizuální parazitování na látce, která s sebou nese příchuť tabuizace a senzačnosti. Kamera v RTV se pase na tom, v čem se domácnosti nižších tříd liší od současné středostavovské minimalistické elegance a katalogového designu – z exploatation se stává „classploatation“. Charakteristickými záběry jsou velký detail nebo panorama, které mají podle Wood a Skeggs v syntaxi filmového jazyka RTV roli hodnotících záběrů („judgement shots“) (2008, 182). Zaměřují se na excesivní prvky snímané reality, přibližují a zveličují části života účastníků, vymykající se normálu střední třídy. Ten je generalizovaný na všeobecný normativní ideál vkusu a životního stylu vůbec. Zostuzování nižších tříd v pořadech reality televize je zacíleno na stereotypně vybírané momenty každodennosti. Nejčastějšími důvody pranýřování účastníků v české RTV jsou nedostatky v oblastech: „materiální životní úroveň, nemateriální životní styl, péče o tělo a zdraví, všeobecný rozhled, péče o děti, čistota a pořádek, orientace v komplexních problémech, pracovitost, činorodost“ (Reifová 2020, 1081).

„Judgement shots“ symbolicky vyjadřují odpor, znechucení, zhnusení, kombinované s fascinací a úžasem. Kamera v reality televizi je, slovy Lyle, nositelkou „middle-class gaze“ – vyjadřuje perspektivu střední třídy, která na vizualizaci chudoby reaguje fyzickou nevolností a současně od ní nemůže odtrhnout zrak (2008). Zírání na chudobu jako na něco exotického, skandálního a vlastně i pikantního tak posouvá lidi žijící v chudobě do kategorie „těch druhých“, přitahujících pohledy, vyvolávajících údiv a dramaticky se odlišujících od nás, normálních.

Zvuk: Příběh o individuální odpovědnosti

Nedílnou součástí prezentace nižších tříd v RTV je narativní stopa, v níž se opakovaně vypráví příběh o individuální odpovědnosti lidí v nouzi, kteří si za „to“ můžou sami. Sociologie jej zná jako tzv. responsibilizaci (Rose 1999). Individualizace odpovědnosti prakticky ignoruje strukturní podmínky, nahodilost zrození do určité sociální třídy a determinanty s tím spojené, nerovnost příležitostí a nesrovnatelnost startovní čáry. Jednotlivec má z tohoto pohledu morální povinnost jakékoli znevýhodnění kompenzovat vlastní pílí, snahou a usilovnou prací na sobě samotném. Reality televize je důrazem, který klade na jednotlivce, doslova „asociální“ – společnost nechává jednoduše zmizet. Ve světě RTV vystupuje jednotlivec jako solitér zcela vytržený ze sociálních vztahů, omezení a mantinelů, které by nemohl kontrolovat. Individuálnímu subjektu je naopak připisována schopnost řídit a regulovat celou svou životní dráhu jen svými vlastními silami a povinnost je využívat. I pro tento krajní sociologický nominalismus, který vidí jen individua s neomezenou možností jednat a anuluje význam společenských struktur, je RTV chápána jako prodloužená ruka neoliberální ideologie. V reality pořadech sledujících životní každodennost účinkujících je ideálem samostatný a soběstačný jednotlivec, který sám sebe disciplinuje a je výkonným manažerem sebe sama. Reality televize tyto normativy prosazuje inverzní logikou – nikoli jejich explicitním oceněním (účastníci, kteří jsou nositeli těchto kvalit, se v RTV objevují velmi zřídka), ale dehonestací a zostuzováním jednání, které imperativu individuální soběstačnosti neodpovídá (Reifová 2021, 1080).

Hodnotám inverzně podporovaným v RTV odpovídá subjektivita, která chápe „já“ jako podnikatelský projekt. Neoliberální morálka – stejně jako RTV – touto optikou posuzuje všechny, protože naše vlastní „já“ pokládá za druh kapitálu, k němuž má přístup každý bez rozdílu a každý je také morálně odpovědný společnosti za to, aby tento zdroj zhodnocoval. Pokud nejsme dobří manažeři sebe sama – nesportujeme, jíme nekvalitní potraviny, o kouření ani nemluvě – zvyšujeme riziko, že poškodíme své zdraví nebo konkurenceschopnost na trhu práce. Svou neodpovědností se dostaneme do situace, která bude vyžadovat solidární vklad ostatních, což je vnímáno jako nemorální.

Neoliberální morálka, jak ji vyjadřuje RTV, absolutizuje kapitalismus na univerzální model lidství a podnikatelský přístup se stává vzorovou technologií tvorby subjektu (Ouellette, Hay 2008). Ideálem společenské odpovědnosti je řídit a spravovat vlastní já jako firmu – investovat do něj a posléze tyto vklady kapitalizovat, zpětně inkasovat v podobě socioekonomické soběstačnosti a individuálního zajištění proti rizikům. Kdo žije v nouzi kvůli splátkám exekutorům není definován jako oběť dluhových pastí, ale nezodpovědný lehkovážník zanedbávající svou finanční gramotnost a nesoucí oprávněné následky. Responsibilizace a její komplement – dehonestace těch údajně neodpovědných – jsou morálním pozadím neoliberalismu i spektakulárního hyenismu reality televize zaměřeného na nízkou sociální třídu.

„The other television“

Výsledkem uvedených způsobů zobrazování nižších tříd a vyprávění jejich příběhů je stigmatizace celých sociálních kategorií a jejich vyřazení ze společnosti. Tím, že se všichni aktéři morální kultury RTV od každodennosti nižších tříd distancují, získávají pozici „těch druhých“, lišících se od širokého, celospolečenského a normálního „my“. Nejen že jsou symbolicky vylučováni ze společnosti, ale bývá jim odpírána i příslušnost k lidskému rodu jako takovému. Na sociálních sítích reality pořadů se nezřídka objevují komentáře kombinující eugenické ideologie s diskursivními technikami dehumanizace, jako například: „tohle by se především nemělo množit“ (Facebook, Výměna manželek, 22. 10. 2019) nebo „tenhle odpad se množí jako na běžícím páse“ (ibid, 17. 10. 2019). Obecnějším emocionálním pozadím těchto dehumanizací jsou emoce odporu, hnusu a znechucení. Imogen Tyler hovoří o „figurativních“ procesech („figurations“), jimiž se ve společnosti vytváří generalizované postavy, které jsou modelované z averzivních emocí tak kompaktně, až se stávají jejich ztělesněním (2013, 9). Na figuracích, v nichž probíhá „stvoření“ postavy nechutné, odpuzující „socky“, se významně podílí reality televize.

Antropologové a kulturální badatelé se shodují, že hnus, nechutnost a špína nemají přirozený základ, ale signalizují kontakt se sociálními „strukturami tabu“ (Douglas 1966), které kopírují hrozby a rizika spojovaná v dané společnosti s „nečistými“ předměty, praktikami nebo osobami. Evolučně je například prožitek hnusu ze zkažených potravin společensky výhodný, protože omezuje riziko otravy a zvyšuje šanci na přežití společenství. Odpor k určitým osobám je zakoušen také tělesně a vnitřně jako pocit nevolnosti, ale navozují jej významy a hodnoty přicházející z vnějšku, ze společnosti (Ngai v Tyler 2013, 21). Za odpudivé jsou pokládáni ti, jejichž odlišnost – vzhledová, behaviorální nebo ideová – je tak frapantní, že působí ohrožujícím dojmem, což se manifestuje tělesnou reakcí zhnusení, znechucení. Odpor tedy není odpovědí na nějaké objektivní znečištění nebo poškození, ale na odchýlení se od sociální normy, překročení stanovené hranice, narušení kulturně vázaného tabu. Jako takový je i odpor morální kategorií, protože ustavuje a reprodukuje nadřazenost toho, kdo jej prožívá, nad tím, kdo jej vyvolává. Odpudivé je nejen nečisté, ale také nepřijatelné, pobuřující a nemorální. Vzhledem k tomu, že sociální emoce zhnusení a odporu implikují prostorovou nebo symbolickou distanci a mohou být nástrojem exkluze celých sociálních skupin, jsou ze své podstaty zapojené do struktur moci. Tyler proto pokládá figuraci generalizované postavy sociální spodiny („the abject other“) za projev neoliberální governmentality a hovoří o „neoliberalizaci hnusu“ (2013, 25). K figurám, jejichž odpornost je modelována v anglosaských RTV pořadech souběhem různých ideologií sociálního purismu, od rasismu po misogynii (ibid., 24), patří například postava nezletilé nebo afroamerické vícečetné matky-samoživitelky, odkázané na sociální dávky (Cope 2021, Hancock 2004). Porušení neoliberálního tabu nesoběstačnosti mobilizuje v rámci morální kultury RTV negativní pozornost vůči dalším přidruženým excesům (hyperfertilita, obezita, kouření, hlučnost, přehnaný make-up, nedostatečné zakrytí těla) a vede k vytvoření kompaktně – tělesně, behaviorálně i mravně – znechucující ženské postavy.

Z hlediska mediální etiky je dehumanizace sociálně slabých účastníků RTV, kteří se stávají materiálem pro spektakulární a komodifikovanou figuraci postavy odpudivé a z norem se vymykající „socky“, zvlášť alarmujícím druhem zneužívání třídního postavení účastníků a degradace jejich lidskosti. Někteří autoři (Wyatt 2012, Cooke-Jackson a Hansen 2008) vnímají takto hluboké struktury exploatace účastníků reality pořadů jako porušení Kantova kategorického imperativu, který situuje morální horizont do jednání, kdy je vlastní i cizí lidství pojímáno „vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek“ (1990, 91).
V oblasti studia reality televize není problémem nedostatek poznatků o zostuzování, degradaci, dehumanizaci a zneužívání účastníků z nižších tříd, ale jejich pragmatická dimenze. Naprostá většina studií vychází z (většinou kvalitativní) analýzy obsahů, v nichž je dehonestace účastníků prezentována jako atribut televizního textu. Výzkumů, které reality pořady definují jako etický (nikoli textuální) jev a podrobují je etické (nikoli obsahové) analýze, je málo. Anihilace lidské hodnoty účastníků vybočujících ze středostavovských norem v reality pořadech ale není vnitřním atributem daného televizního textu nebo žánru. Je to ustavující prvek komplexní morální kultury, která přetavuje úzkost ze ztráty vlastní hodnoty v kultuře výkonové subjektivity do útoků proti lidské důstojnosti „těch druhých“. Tato morálka je předávána dál do společenského oběhu mimo textové struktury pořadů a podílí se na normalizování sociálního supremacismu, pro který jsou socioekonomicky méně úspěšní podřadnou sociální kategorií. Důraz na komplexnost morální kultury kolem RTV a její dopady do společnosti je výchozí podmínkou pro to, aby se dehumanizace a exploatace v reality pořadech mohly stát předmětem diskursu regulace a ochrany veřejného zájmu. Dokud budou dehumanizující figurace v RTV pořadech chápány jako televizní text bez etického rozměru, bude otevřenost regulátorů myšlence na regulaci RTV malá a jejich jednání v nejlepším případě formální a alibistické – jako tomu bylo v případě pokusu českého Úřadu veřejného ochránce práv iniciovat regulaci zneužívání dětí v pořadu Výměna manželek.

Ne každý regulátor ale přistupuje k RTV takto libertariánsky. Britský Ofcom (Office of Communication), také pod vlivem nelibosti dokumentaristů, zavedl typologii, která odlišuje reality pořady od seriózní dokumentární tvorby. Publicistika a dokumenty spadají do kategorie „serious factual programs“, zatímco pro reality televizi byla zavedena rubrika „other factual programs“. Toto odlišení lze chápat i jako etický statement, že reality TV je blíže bulváru, reklamě nebo denním tabloidním talk shows než dokumentární tvorbě. Za pozornost stojí také kouzlo (nejspíš) nechtěného, kterým Ofcom umístil žánr reality TV na pozici „the other“, té druhé televize. Žánr RTV, který za posledních dvacet let významně rozšířil a normalizoval vnímání sociálně slabých jako „těch druhých“, nenormálních a nemorálních, se tak bezděčně stal předmětem téže klasifikace.