Muž, který předběhl svou dobu

Filmové dílo vnímáme jako součást dějin kinematografie a tu si zase spojujeme se systémem průmyslové výroby. Je to částečně oprávněné, avšak již od svého rychlého šíření na přelomu 19. a 20. století byl filmový záznam součástí širšího společenského uvažování o vývoji lidstva, o technickém pokroku i nástupu moderního věku a byl také neocenitelným svědectvím své doby.

Francouzský bankéř a filantrop Albert Kahn (1860–1940) dospěl postupně k velmi prozíravé myšlence, čemu by mohl film také pomoct. Pokusil se ve fotografiích a filmových záznamech shromáždit důkazy o činnosti lidstva své doby a přispět tímto způsobem ke spolupráci mezi národy. Do tohoto podniku vložil ohromné finanční prostředky. Vsadil všechno na nové, revoluční technologie, kterými byly kinematograf a barevná fotografie (autochrom). Na úsvitu 20. století byl tento planetární občan vizionářem a zároveň zůstal do značné míry zahalen tajemstvím. 

Kahn pod vlivem Bergsona

V osmnácti letech se Kahn rozhodl odjet z rodného Alsaska do Paříže a zkusit tam štěstí. Neměl ani maturitu a až během své bankovní praxe se rozhodl pokusit se znovu o diplom a jako doučovatel mu byl doporučen Henri Bergson. Bergsonova filozofie životního elánu, propojení lidí a uchopení života v jeho celé dimenzi Kahna ovlivnila i v jeho podnikání. Díky své zvídavosti objevil důlní průmysl a nakonec získal diamantové a zlaté doly v Jižní Africe, jejichž výdělek mu umožnil realizovat jeho sny.

V roce 1890 založil vlastní banku, která se stala základem jeho filantropického snažení, což se projevilo vytvořením nadace Bourses de Voyage autour du Monde (Stipendia na cesty kolem světa). Chtěl nabídnout budoucím učitelům možnost kontaktu se skutečným životem a cestování do neznámých zemí, aby se vraceli s poznatky a vědomostmi, které by přispěly k výchově dalších generací a větší názorové otevřenosti. Každý rok udělil pět stipendií v hodnotě dnešních 60 tisíc eur.

V roce 1915 koupil v Boulogne sur Seine u Paříže svůj první dům s pozemky, kde postupně vybudoval zahradní komplex, jenž se utvářel dvacet let. Stromy a kameny si přivezl z pohoří Vogézy ve východní Francii. Kromě anglické a rancouzské zahrady vytvářel i japonské zahrady, nechal si dokonce přivézt autentické domy až z Japonska. Dnes sídlí v této zahradě Kahnovo muzeum.

Kahn jako bankéř sice bohatl, ale zároveň procházel hlubokou existenciální krizí. V dopise Bergsonovi v té době napsal: „Pokud jde o obchodní záležitosti, daří se mi, ale jak sám dobře víte, to není můj životní cíl. Nebudu šťastný, dokud nebudu moct alespoň střídat své povinnosti.“

Kahn si uvědomil, že lidský život nemůže naplnit pouhé hromadění bohatství. Lékař mu tehdy doporučil, aby si odpočinul cestováním. Se svými bratranci se vydal na šestiměsíční výpravu na Dálný východ. Uvědomil si, že to, co mu vyprávěli učitelé, není pravda. Došel k přesvědčení, že se celý svět velmi dynamicky proměňuje, a tento proces chtěl zachytit, uchovat a zároveň nabídnout možnost dialogu, tolerance a kulturní výměny. Tedy cestu k otevřenější a spravedlivější společnosti.

Na další větší obchodní cestě mu jeho řidič zachycoval průběh výpravy na fotografie, přesněji stereoskopické obrazy. Kahn si však po návratu uvědomil, že tyto fotografie jsou příliš amatérské. A začal přemýšlet o profesionálnějším přístupu. Rozhodl se postavit laboratoř a zaměstnat fotografa Augusta Léona. Následně vytvořil celou síť kameramanů a fotografů zároveň, kteří pro něj pracovali.

Zachytit paměť světa

Jeho touha po zpřítomnění vidění prostupovala celou tehdejší společností. Ale Kahnovi nestačily černobílé snímky, ty podle něj nepostihují krásu reality – vždyť fotil hlavně přírodu! Když se náhodně dostal na promítání barevných diapozitivů cestovatele Julese Gervais-Courtellemonta, byl nadšený a začal používat autochromy – vynález bratrů Lumièrových. Konečně díky nim mohl zachytit paměť světa. Proto ve svých zahradách přijímal stovky významných osobností ze všech oborů lidské činnosti.

Jeho pozornost se tehdy upřela také k Československu. Albert Kahn u sebe hostil v chronologickém pořadí: Eduarda Beneše (v květnu 1918), budoucího pražského primátora Karla Baxu (1921), poněkud kontroverzní postavu propagátora československo-francouzských vztahů Emanuela Stehlíka (1921, 1922), Almu Mahlerovou (1923) a Františka Bakuleho (1929). Dochovalo se také několik filmů a fotografií pořízených na našem území, které budou uvedeny v rámci ji.hlavského programu.

Soubor všech svých filmů (a fotografií) nazval Kahn Archiv planety. Byl přesvědčený, že mnoho z jeho tehdejšího světa nenávratně mizelo, a chtěl tuto ztrátu zachytit. Když například vypukla první světová válka, začal ji fotit na frontě i v týlu. Jeden kameraman v letadle dokonce pro Kahna natočil všechna území dotčená válkou. Po první světové válce se projekt začal rozrůstat a Kahn nabral více kameramanů, kteří již byli vybaveni kinematografem.

V Kahnově katalogu, jenž v podobě open source dat zveřejnilo Kahnovo muzeum na internetu, nalezneme šedesát zemí a čtyři hlavní tematické okruhy: zeměpis, etnologii, cestování a soudobý svět. Katalog zároveň obsahuje největší sbírku autochromů na světě (72 tisíc). Většina filmových snímků nikdy nebyla sestřihána, protože ani nebyla určena k veřejným projekcím. Albert Kahn bohužel v roce 1932 vyhlásil bankrot a jeho planetární projekt skončil.

Na ji.hlavském festivalu bude letos uveden výběr ze snímků z Kahnova archivu, doprovázený kurátorem Adrienem Genoudetem, jenž o Kahnovi připravuje knihu. Uvidíme všechny zachované snímky pořízené v Československu i krátký záběr z návštěvy pražské delegace, dále půjde o výběr ze snímků pořízených v Paříži, Mongolsku, Indii, Kambodži a jinde, které umožní získat první vhled do těchto originálních, syrových záznamů, určených k uchování paměti lidstva, nikoliv k tradičnímu komerčnímu promítání.