Na život a na smrt

S příběhem manželů, jejichž osudem byly sopky, letos přišla již americká dokumentaristka Sara Dosa, která v Erupci lásky vypráví o tom, jak vulkanologové roku 1991 zemřeli při výbuchu japonské sopky Unzen. Zatímco režisérka koncipuje svůj snímek jako romanci v apokalyptických kulisách, letos osmdesátiletý německý tvůrce píše velkolepé requiem.

Katia a Maurice se podobají hrdinům jeho hraných filmů. V jejich očích se zrcadlí stejně horečnatá touha po nemožném, jako ve tváři irského dobrodruha Fitzcarralda, který chce uprostřed peruánského pralesa založit operu. Nebo se vydávají za hranici lidských limitů stejně jako španělský konkvistador, který v Aguirre, hněv boží uprostřed pralesa pátrá po zlatém eldorádu. Jsou vlastně podobní i Herzogovi samotnému, který se vydává do vzdálených koutů světa, aby zachycoval krajiny za horizontem běžné reality. Postavy dovádí jejich vize na hranici destrukce, ve snímcích německého tvůrce proto silně rezonuje téma smrti.

Herzoga nefascinuje smrt samotná, ale její blízkost, potažmo to, co se v člověku odehrává, když se nachází v ohrožení života. Vypovídá o tom například dokumentární seriál Cela smrti Wernera Herzoga z roku 2012. Ikonickým příkladem toho, když se člověk dostane příliš blízko smrti, je jeho dokument Grizzly Man. Timoty Treadwell skončil se svou přítelkyní stejně jako manželé vulkanologové. Zemřel pro svoji vášeň – zkoumání medvědů, když ho společně s jeho partnerkou jeden z nich roztrhal. Příběh Krafftových, který Herzog zachytil již ve svém dokumentu o sopkách z roku 2016 Into the Inferno, sledujeme retrospektivně. Jako bychom se dívali na detektivku, která nám již na začátku odhalí, kdo je vrah, a my čekáme na jeho dopadení. Maurice a Katia však nejsou trestáni podle lidských zákonů. Jejich prohřešek spočívá v tom, že nerespektovali hranice lidského světa a příroda jim krutě připomněla jejich smrtelnost.

„Každá lidská bytost je propast, dostanete závrať, když se do ní podíváte.”¹⁾

Autorem dokumentu není jen Herzog, ale též Maurice a Katia. Zanechali po sobě stovky hodin materiálu, zachycujícího výbuchy sopek a velkolepé krajiny vytvarované lávou. Německý tvůrce jejich záznamy sestavil do příběhu, který prodchnul vlastním dramatickým hlasem a tóny requiem Gabriela Faurého. Podařilo se mu tak zprostředkovat autentickou zkušenost setkání s něčím, co nás přesahuje. Monumentální scenérie, v nichž se setkává nadosobní krása a destrukce, mají podobný efekt jako psychedelické drogy a odhalují jiný rozměr reality, v níž žijeme. Hluboko pod našima nohama bouří láva a vysoko na obloze svítí slunce, na kterém probíhají bouře hořících plynů. Jen šťastnou náhodou přežíváme v tomto hořícím pekle. Antropocentrismus je jen iluze, berlička, která má lidstvu poskytnout falešný pocit bezpečí. 
Příběh Krafftových není jen branou do světa, který nás přesahuje, je to paradoxně i cesta k lidskosti. Herzog mapuje vnitřní vývoj, kterým oba vulkanologové během své kariéry prošli. Katia a Maurice začali jako vědci, z touhy poznat se postupně stala touha zaznamenat a sdílet. Opustili snahu pochopit a začali šířit záznamy přírodní velkoleposti. Z vědců se stali umělci. Jejich cesta však vedla dál a oni svou pozornost přesměrovali z přírody na člověka. Začali zaznamenávat ničivé následky sopečné činnosti. Ukazují mrtvoly lidí a zvířat, krajinu pokrytou nánosy bahna a prachu nebo kmeny stromů, které připomínají les pokácených sirek. Pokouší se tak upozornit na situaci, ve které se nachází oběti živelných katastrof.

Zkáza pro Herzoga není depresivní, ani temná, je to přirozená součást přírodních procesů. Základem vesmíru podle něj není harmonie, ale chaos. Svět chápe jako nepřátelské a nebezpečné prostředí, fascinuje ho jeho proměnlivost a nevyzpytatelnost. Právě díky syrovému, intenzivnímu a čistému prožitku tváří v tvář děsivé neohraničenosti vesmíru můžeme podle něj zažívat plnost života.