Návštěvníci

Říjen 2018

Dostávám e-mail od své bývalé spolužačky z filozofické fakulty, Zdenky. Píše mi, že dostala dvouletý grant na terénní antropologický výzkum a že se s celou rodinou bude stěhovat do nejsevernějšího města světa, do Longyearbyenu na Špicberkách. Chvíli pátrám v paměti, kde přesně jsou Špicberky. Otevřu si na internetu fotky souostroví a onoho střípku městské civilizace, který je do něj zasunutý. Namísto letmého oskenování toho, co mi na první dobrou vypadne z vyhledávače, zůstanu na internetu brouzdat několik hodin. Obrazy Longyearbyenu, i když zatím jen zprostředkované, nemůžu dostat další dny z hlavy. Současně mě fascinuje Zdenčino rozhodnutí sbalit tři malé děti, z nichž to nejmenší je ještě miminko, a odjet s nimi a manželem Jakubem na víc než dva roky do té podivné lidské kolonie kdesi na severu. Píšu Zdence, že bych se s ní a jejím mužem Jakubem ráda viděla. Potkáváme se u kafe a já s nimi sdílím svoji zatím velmi mlhavou představu o filmu, který se mi pozvolna začíná odvíjet v hlavě. Zdenka s Jakubem nejprve váhají. Představa, že okolo nich bude někdo běhat s kamerou v městečku, kde žije necelých 2 500 obyvatel a kde se tedy v podstatě skoro každý zná, je moc neláká. Bavíme se o možnostech využití jejich vlastního natáčení, probíráme možnosti, jak by šel celý proces nastavit, aby byl intimní a co nejméně narušoval Zdenčin výzkum a budování důvěry s jejími respondenty i jejich rodinný klid. Berou si pár dní na rozmyšlenou. Zdenka mi pak posílá první dvě básně, které v hlavě nosí jako motto toho, co je jako rodinu v dohledné době čeká. Jedna z nich je z novely Advent od Gunnara Gunnarrsona. Ta se pak o tři roky později objeví v prologu výsledného filmu.

Leden 2019

Poprvé se scházíme na předtáčku v Praze a sledujeme nekonečné rodinné balení. Zdenka a Jakub jsou z příprav na cestu a stěhování vysílení. Přes crowdfunding se nám podaří získat peníze na nákup GoPro kamery a foťáku pro jejich rodinné natáčení v době, kdy na Špicberkách nebude štáb. Zdenka mi začíná pravidelně posílat svůj audiodeník. Každý týden se tak nořím do jejího vnitřního světa, poslouchám její plány, obavy, dozvídám se detaily o tom, jak si připravuje zatím ještě na dálku půdu pro svůj výzkum a jaké nuance s ním související promýšlí.

O měsíc později rodina odjíždí na sever. Asi po týdnu mi přijde první video. Sleduji minutu po minutě jednu ze Zdenčiných prvních cest do práce. Provede mě celým ranně ospalým zamrzlým městem a já znovu prožívám stejnou fascinaci, jako když jsem otevřela na počítači fotky Longyearbyenu úplně poprvé.

Březen 2019

Se štábem přilétáme na prvních deset natáčecích dní na Špicberkách. Právě vrcholí turistická sezóna. Zvuky skútrů pravidelně protínají město i okolní krajinu a mísí se s vytím psů ze za městem umístěných psinců. Přijeli jsme čtyři ještě s producentkou, kameramanem a zvukařem. Snažíme se zorientovat, pochopit, jak daleko od auta nebo města se můžeme pohybovat bez zbraně, abychom příliš neriskovali, a jak moc se musíme nebo nemusíme obléci, abychom vydrželi natáčet venku. Celá rodina si zvyká na naši přítomnost. Sledujeme s kamerou její každodennost a mimo to se se Zdenkou scházíme na první předjednané rozhovory s některými jejími respondenty. S kameramanem Vojtou testujeme různé způsoby snímání krajiny a města. Já sama zatím intenzivně tápu v tom, jak ve filmu uchopit Zdenčin výzkum. Témata, kterými se ve své práci zabývá, jsou extrémně široká. Její výzkum se týká vnímání dopadů nejrůznějších změn na místní komunitu a Zdenka se svých respondentů běžně ptá na věci týkající se proměny klimatu, ekonomiky, soudržnosti místní komunity, politiky lokální, národní i nadnárodní. Má v plánu jich celkem potkat přes dvě stě. Snažím se rozhovory postupně stáčet co nejvíc k environmentální problematice a k osobnímu vnímání místa jednotlivými lidmi. Sama sebe přitom uklidňuji, že jsme tu přece poprvé a že jsou to vlastně první skutečné rešerše.

Srpen 2019

Od našeho prvního výjezdu mi Zdenka dál pravidelně posílá svoje deníky, videa, přeposílá mi i svoji e-mailovou komunikaci se svým mentorem, Thomasem Hyllandem Eriksonem. Její výzkum už běží naplno a ve mně narůstá neklid, že u toho nejsme s kamerou. Čekáme na grant, bez něhož nemůžeme další výjezd plánovat. Na konci letních prázdnin se rozhodnu jet do Longyearbyen alespoň sama, abych pořádně připravila půdu pro další natáčení se štábem. Domluvím se se Zdenkou, že mě pár dní s Jakubem nechají nocovat u nich doma. Dny mojí sólo návštěvy u nich jsou pro mě vzácně klidným časem, kdy se konečně mohu Zdenky na vše doptat naživo, kdy se mohu potkat u kávy s jejími respondenty ještě bez kamery a kdy mohu hodiny s promrzlými prsty prozkoumávat každý kout zdejšího města a jeho okolí a zkoušet si na malý foťák, jaké obrazy pro kameru nabízí. Zpětně mám pocit, že tahle moje výprava bez štábu byla pro budoucí film v řadě aspektů stěžejní. Pomalu se mi v hlavě konečně více ukotvuje styl, jakým chci Zdenčin profesní a rodinný příběh vyprávět.

Říjen 2019 – květen 2021

V říjnu 2019 a v únoru 2020 podnikneme další dvě cesty na sever. Po čtyřech cestách a možná dvou desítkách rozhovorů s respondenty ze Zdenčina výzkumného „souboru“ mám pocit, že už ve městě i já nezřídka kdy zahlédnu známou tvář. Mezi natáčením mě Zdenka dál udržuje v povědomí o aktuálním dění skrze audio nahrávky a vizuální kontakt s místem si uchovávám skrze desítky video souborů, které mi Jakub průběžně trpělivě posílá přes úložiště. Když odjíždíme ze Špicberk v únoru 2021, tak plánujeme, že se vrátíme nejpozději na začátku léta. Ještě netušíme, že přijde covid, který Špicberky na dlouhou dobu úplně odstřihne od zbytku světa.

Jak utíká měsíc za měsícem, tak stále intenzivněji přemýšlím, jak film dokončím, když je možnost další cesty v nedohlednu. Snažím se detailně si přepsat všechny Zdenčiny nahrávky, kterých je v té době už několik desítek a každý týden přibývají další. Přepisuji si i všechny dialogy a rozhovory, dělám si výběrky z natočeného materiálu. Zkouším si předstříhat některé situace. Nakonec se mi díky tomuhle mravenčímu úsilí nejen daří snižovat tenzi z toho, jak dlouhá přestávka v natáčení vzniká, ale postupně získávám i pocit jakéhosi smysluplného odstupu a nadhledu. Možná je to vše čistě jen pud mojí mentální sebezáchovy, v každém případě mě paralelně opouští také poslední pochyby o tom, co je jednotícím tématem, které dokáže překlenout celý film.

Červen 2021 – říjen 2021

Na jaře 2021 naše norská koproducentka zajistí povolení vstoupit do pro cizince do té doby stále zavřeného Norska. Povolení je v norštině a už v Praze na letišti to vypadá, že nás na sever nepustí. Po několika vypjatých diskuzích s úředníky do letadla nakonec nastoupíme. V Oslu jsme odvezeni speciálním autobusem do karanténního hotelu. Tam s kameramanem a zvukařem strávíme deset dní. Pravidelná strava, procházky, spánek a čas bez dětí nám všem dost prospějí. Na Špicberkách, kam dorazíme v době polárního dne, pak spíme jen minimálně. Přes den točíme Zdenčinu práci a rodinu, po nocích pak atmosféry. Světla je na to dost a mozek stejně nechápe, že by měl jít spát.

Po návratu začneme intenzivněji stříhat. Před posledním plánovaným výjezdem se nám se střihačem Markem podaří dokončit skoro hrubý střih a já mám tak poměrně jasnou představu o tom, co ve filmu ještě chybí. V říjnu nás už pak čeká poměrně krátké a dost zacílené natáčení. Během posledních natáčecích dnů si intenzivně uvědomuji, že mi Špicberky budou chybět. I přes to, jaké všechny paradoxy tohle souostroví a jeho správní centrum ztělesňují, je tohle místo magické a pohledů na něj se nedá snadno přesytit.