Nedat se vláčet realitou

Jaký je podle vás vůbec vztah reality a reality TV?

Nejsem teoretik a většinou se řídím intuicí. Rozhodnutí tedy dělám tak, abych je ustál sám před sebou. Nemám pevnou hranici, narýsovanou tlustou čáru, nejsou věci, o kterých bych měl apriorně určeno, že je nesmím. S jedinou výjimkou – starat se vždy o to, abychom nikomu neublížili.

U reality TV je třeba na úvod říct, že v některých případech, možná dokonce ve většině případů, se naše vyprávění realitě hodně vzdaluje. Realita jsou pro nás stavební kostky, s nimiž podle uvážení pracujeme, abychom vytvořili v první řadě zajímavý „produkt“, obsah. Nepředstavujte si to nevyhnutelně jako senzacechtivost, často obraz aktérů vylepšujeme. Vezměme si Malé lásky. Mnohé rodičky, s nimiž jsme pracovali, pocházely z velmi tíživých prostředí a jejich život byl smutný, často zoufalý. Porod je velmi intimní moment a nechtěli jsme je zobrazovat způsobem, který by je ponížil, nebo je vykresloval negativně. Navíc je zde samozřejmě otázka novorozenců, kteří z principu nemohou dát souhlas. Bude jim jednou vadit, že v pořadu byli? Je potřeba jim to co nejvíc ulehčit. Chtěli by se třeba dozvědět o své matce něco, co by jim jinak neřekla? Měli jsme před kamerami ženu, která prožila divoké životní období, kdy se nakazila žloutenkou typu C. Rozhodli jsme se její příběh odvyprávět úplně jinak, aby její život, zkondenzovaný do jednoho dílu televizního pořadu, nepůsobil zbytečně nedůstojně.

Jste vystudovaný dokumentarista. Jaký je rozdíl mezi dokumentem a reality TV?

Když se budeme pokoušet vyslovit jasné vymezení, neuspějeme. Jde v mnoha ohledech opět o věc intuice. Dokumentarista možná kondenzuje, ale jistě by měl zachovávat kontext původního materiálu, neměnit významy, ani smysl. Reality TV odvypráví takový příběh, jaký potřebuje. Na základní rovině platí, že v reality TV se nikdy nesmíte nechat „vláčet“ realitou. Musíte ji vytvářet.

Řešit hranici mezi dokumentárním filmem a reality TV je ale stejné jako hledat hranici mezi dokumentem a hraným filmem. Ty věci jsou intuitivně jiné, ale nemají přesně vytyčenou hranici. A rozhodně nechci tvrdit, že dokumentární film zachycuje realitu a nezasahuje do ní. Že zachycuje objektivní a jedinou pravdu, která nás obklopuje. To je podivné očekávání většinou laické veřejnosti; dokument, jako každý film, ale vzniká ve střižně. Jen se na to občas zapomíná.

Možná proto dokumentaristický střih nikdy není oceněn na filmových cenách, přestože každý z oboru ví, že jde o jednu z nejnáročnějších profesí. Dokumentaristika se ztotožňuje s jakýmsi komplexnějším zpravodajstvím, v důsledku čehož se samotnému médiu, které tu „zprávu“ nese, odpírá hodnota.

Vztahovat na dokumentaristiku žurnalistická kritéria je a vždy byl omyl, který je bohužel hluboce zakořeněný. Mnoho dokumentů, hlavně těch vznikajících v televizní produkci, skutečně v nějaké míře evokuje chladné předávání „faktické“ pravdy; něco, co se blíží zpravodajství či publicistice. A v našem kontextu to často zpravodajství a publicistika je. Dochází k tomu, že se do kategorie dokumentárních filmů zařazují veškeré publicistické formáty, aby se plnila povinnost veřejnoprávních televizí, které mají produkovat dokumentární filmy, ale moc se jim do toho nechce. Uměle se tedy navyšuje produkce dokumentární tvorby tím, že se do ní začlení v podstatě cokoliv, co není hraný film. Pak vzniká zmatení na straně publika a ztrácíme povědomí o celé škále dokumentaristiky.

Malé lásky jsou rozhodně nejcitlivější z vašich námětů, je v něm nejsnazší napáchat škodu – pracujete s lidmi v jednom z nejzranitelnějších okamžiků jejich života. Pročítal jsem facebookové diskuze a viděl, pod jakým drobnohledem protagonisté jsou. Každé gesto, slovo či pohyb rodičů jsou patologizovány a psychologizovány, přítomní jsou vystavováni nekonečným soudům… Nad takovým pořadem visí z principu Damoklův meč „sociálního porna“.

Moje zásada je nenásledovat stereotypy. Naprosto nepřípustná by pro mě byla stereotypizace etnických nebo kulturních menšin, to je nepřekročitelné tabu. A jsem rád, že Malé lásky podle mé zkušenosti diváky nevedou k diskuzím o tom, jestli rodí Romka, Češka, Slovenka nebo kdokoliv jiný. Pokud už se v diskuzi objeví někdo, kdo na to negativně poukazuje, kdo chce vyvolat nějakou nenávist založenou na příslušnosti k jakékoliv minoritě, drtivá většina přítomných ho okamžitě umlčí. Jsem rád, že se nám daří ukázat, že v té jedné chvíli, kdy ženy rodí, nezáleží na tom, odkud do porodnice přišly – jejich zkušenost je v jádru stejná. To je pro mě hodně důležité.

Vlastně si nemyslím, že jsem ve vzorku, který jsem viděl, zaznamenal něco „špatného“, ale přesto jsem se sám sebe ptal: Proč to mám vůbec sledovat? Proč ten pořad existuje?

To byste se mohl ptát u jakékoliv televizní produkce. Proč se díváme na jakoukoliv audiovizuální tvorbu? Co je na tom tak fascinujícího? Prostě máme rádi příběhy a emoce…

Jenže ta otázka nabírá přeci jen jiné hodnoty ve chvíli, kdy mluvíme o MasterChefovi, a kdy mluvíme o něčem tak odhalujícím a intimním jako jsou Malé lásky. U kuchařské soutěže bych nepožadoval důvod přesahující zábavnost. U tématu porodů už ano.

Když jsem viděl původní britskou verzi One Born Every Minute, měl jsem pocit, že vidím něco, co bylo doposud mimo můj horizont. Porod je přirozenou součástí života, přesto v našem kontextu působí jako tabuiozované téma. Jako něco, o čem příliš často nemluvíme, co se odehrává za zavřenými dveřmi. Dlouho o narativu porodu rozhodovali muži, zatímco ženy si to „oddřely“ za rohem. V našem vyprávění dáváme do středu dění ženu a ukazujeme porod jako nesmírně intenzivní ženskou zkušenost. Otec samozřejmě většinou stojí vedle a snaží se dělat, co může, aby byl oporou. Ale to nemění nic na tom, že žena je v tomhle procesu tím, kdo naplno ukazuje svou sílu, zatímco muž selhává na každém kroku a ztrácí svou suverenitu. Způsob, jakým porod zobrazujeme, byl z mnoha směrů kritizován, především z progresivnějších porodnických kruhů, ale já jsem rád, že se nám ho alespoň povedlo ukázat jako běžnou součást života. Není to nemoc, ani problém, který se musí zneviditelnit. Možná se to zdá málo, ale i malé kroky jsou důležité.

Jsou tedy Malé lásky typem pořadu, jaký si v televizi zapnete?

Já nejsem divák televize. Na televizi nekoukám, ani ji doma nemáme. Když už se dívám, tak na mezinárodní streamery jako je Netflix nebo HBO, lineární vysílání jsem dávno opustil. Chci si vybírat a chci se dívat v původním jazyce produkce. Žádnou z reality show, kterou jsem dělal, jsem předtím neznal. Když jsem byl osloven v souvislosti s českou variantou One Born Every Minute, kouknul jsem se na originál a zaujala mě sociologická hodnota toho projektu. Pro televizi Nova bylo samozřejmě potřeba formát trochu upravit. Jde o největší komerční stanici, která se rozhodla pořad vysílat v hlavním vysílacím čase – taková volba má samozřejmě dopad na to, jak bude pořad vypadat. Osobně bych si přál, aby takové pořady realizovala Česká televize a zapojila se do zásadnější debaty. A byla inovativnější, protože ze své podstaty se nemusí chovat čistě komerčně a nadbíhat divákům. To je problém komerčních televizí. Jenže Česká televize má jiné priority a tuto roli musí přebírat komerční stanice. V rámci toho, co jde udělat jako hlavní pořad komerční televizní stanice, přesto věřím, že se nám podařilo odvést tu práci dobře.

Pracujete s celkem prestižními licencemi. MasterChef je jedním z nejúspěšnějších světových formátů. Jak moc pod dohledem jste? Hádal bych, že pod celkem přísným.

Vlastně ne tolik. Já například nikdy dopodrobna nečetl to, čemu se říká bible MasterChefa.

To mě překvapuje. Myslím, že se celý étos verzí s Gordonem Ramsayem podařilo celkem věrně napodobit.

Základní rámec máme samozřejmě určený, ale čím ho naplníme, je zcela na nás. Samozřejmě, že mám kolegy, kteří tu bibli znají nazpaměť, ale já se jí vázat nechci. Nanejvýš se jich zeptám.

Někdy dokonce pravidla záměrně překročíme, protože tím něco sledujeme. Například jedním z hlavních pokynů je zákaz zabíjet zvířata před kamerou. Pro mě je ale důležité ukázat, že když jíme maso, to maso musí odněkud přijít. Když si připomeneme, že kvůli masu zabíjíme živá zvířata, třeba pak budeme víc přemýšlet o podmínkách, v nichž žijí. A třeba nám dojde, že zabíjet živé tvory není tak automatické, jak si myslíme. To je něco, o čem bychom se měli bavit. V budoucnosti se na současnou produkci jídla budou naši potomci koukat podobně jako na obchod s otroky, nebo na dobu, kdy ženy neměly volební právo.

Jak je výsledek držiteli licence kontrolován? Až podle hotového produktu?

Ano, v průběhu na natáčení nikdo není. Výsledný produkt jistě monitorují, ale nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mě někdo vystavoval nějaké kontrole, zkoušení či hodnocení. Myslím, že jsou hlavně rádi, že je o tu licenci zájem. Oni se podělí o své know-how, ale také respektují, když si něco potřebujete udělat po svém. A nakonec rozhoduje sledovanost. Dokud je pořad populární a má čísla, všichni jsou spokojeni.

„Na základní rovině platí, že v reality TV se nikdy nesmíte nechat „vláčet“ realitou. Musíte ji vytvářet.“

Jak funguje MasterChef jako soutěž? Gordon Ramsay rád vypráví sentimentální příběhy a není těžké rozpoznat, že do dalších kol postupují soutěžící v závislosti na svém charismatu. Také je zjevné, že se pořadatelé snaží udržet různorodé obsazení. V českém MasterChefovi se například ve finále objevily tři ženy – to by se v americké verzi jen tak nestalo.

Chtěli jsme mít ženské finále, ačkoliv jde skutečně o narušení zaběhlých pořádků. I tady jsme tím něco sledovali, něco jsme chtěli vyprávět. Musel jsem si tu možnost obhájit, ale nakonec to vyšlo. Porota skutečně vybrala tři kuchařky a všichni byli spokojení. Vyznění jsme se pak snažili vést tak, aby ženy bojovaly spolu, ne proti sobě, aby výsledek působil pozitivně.

Mít tři ženské finalistky má řadu výhod. Najednou jsme se mohli víc soustředit na charakteristiky každé z nich a nemuseli jsme se vozit po stereotypech spojených s rozdíly pohlaví. Obecně se snažíme být co nejvíc napojeni na autentické chování soutěžících, víc než třeba silně skriptované americké pořady. I my ale víme, co chceme vidět a jak to chceme vyprávět. Nikdo se nechce dívat na šestnáct sice skvělých kuchařů, ale současně nezajímavých lidí bez názoru a charismatu. Divák to jídlo nakonec stejně neochutná, co může sledovat zajímavý příběh, zajímavé postavy.

Může se tedy stát, že vyhraje nejhorší kuchař, když je nejzajímavější?

Nutno podotknout, že opravdu špatný kuchař se nedostane skrz castingovou část. Soutěží proti sobě nakonec víceméně stejně schopní lidé a rozhodnout o nejlepším z nich je totéž jako rozhodnout o nejlepším filmu nebo nejlepší knize. Tu diskuzi mezi sebou vedou i samotní porotci. Ne vždy se dokážou shodnout, často se přou. Tohle není vědecká disciplína, ale velmi subjektivní vjem.

S účastníky zacházíme jako s postavami příběhů – celý pořad tvarujeme tak, aby v nich zajímaví hrdinové prožívali vrcholy a pády. A aby nakonec vyhrál ten nejlepší. Do toho termínu „nejlepší“ se ale vejde celá řada kritérií.

Já si nestěžuju – užiju si zábavnou reality show. Ostatně celý koncept MasterChefa je absurdní – viz pověstné házení jídel na talíř na poslední vteřinu a dobíhání cílové čáry s talířem v ruce… Je to nesmysl! Ale taky je to nesmírně chytlavá a strhující zábava.

Sám bych vám nedokázal vysvětlit, proč to přesto tak dobře funguje. Ale spousta lidského konání je naprosto absurdní a nepochopitelná. Tenhle formát se mezi tím aplikoval snad na každý aspekt života a různě po světě bychom našli bezpočet pořadů podobného typu jako je Masterchef. Lidé se nesmyslně honí a dělají jakési činnosti, aby je pak soudila nějaká porota. Hádám, že spojení banální činnosti, kterou každý denně provádí, s prvky, které z této činnosti dělají napínavou soutěž, je pro diváky atraktivní, protože to spojuje hru a každodennost.

Jak jste se vlastně k reality TV dostal? Máte na svém kontě i několik úspěšných dokumentů.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu tohle dělat. Moje prvotina byla režie jedné epizody Ano, šéfe, kterou mi nabídnul Vít Klusák. Pak se z Novy ozvala producentka Radka Váchalová, které se líbil můj videoklip Řiditel autobusu. Televize si zrovna procházela výraznými změnami a já byl ideální kandidát, protože jsem něco málo ukázal, ale zároveň byl pořád „nový“. Moje podmínka byla, že si chci sestavit vlastní štáb ze svých lidí, což jim vlastně vyhovovalo. Mohl jsem tedy oslovit řadu mladých režisérů jako Adam Oľha, Adam Martinec, Tomáš Klein, Jan Gebert, Greta Stocklassa, Rozálie Kohoutová, Michal Hruška, Michal Varga a mnozí další. Mimo samotného talentu můžu u těchto tvůrců spoléhat na to, že jim stejně jako mně záleží na nějaké základní etice, jsou na to zvyklí z tvorby dokumentů. Taky je skvělé vědět, že jim můžu zaplatit a pomoct, protože to mladí režiséři potřebují. Režiséři dokumentárních filmů především.

Zdá se, že k žánru reality TV velký osobní vztah nemáte. Jde pro vás tedy o práci na zakázku? Uděláte jakoukoliv show, kterou vám nabídnou?

Vždy si v projektu hledám něco, co mě zaujme. Třeba ukázat svatbu romského gaye ne jako atrakci, ale jako normální součást života. Co se týče LGBTQ+ svazků a adopcí, je Česká republika dvacet let za zbytkem vyspělého světa, což je pro mě neakceptovatelné. Rád přispěju k tomu, aby se to změnilo. Pokud mi pořad nabízí možnost podobného vyjádření, přijmu ho. Pokud necítím, že ten formát můžu posunout, zkultivovat, dostat do něj pro mě zásadní témata, nechci ho dělat. Nemůžu.

Nízké žánry mohou být velmi efektním nosičem buď konzervativních, nebo naopak progresivních hodnot. U nás to je většinou ten první případ. Je problém prosadit si opak?

Vůbec ne. V CME, což je majitel Novy, jednám s managementem z civilizovaného světa, tyhle priority jsou u nich dávno určené. I v Česku na to časem přijdeme, jen zkrátka se zpožděním.

Obecně se říká, že základním kamenem dobré reality show je casting. Myslím, že proto se u nás neuchytila první vlna reality TV na začátku století jako Big Brother a VyVolení. Byli obsazeni stejnorodí lidé, mezi nimiž nevznikaly zajímavé konflikty. Třeba Survivor je známý tím, že tvoří výsek společnosti a snaží se obsadit lidi různých etnik, chytré a hloupé, malé a velké, hezké a ošklivé – zkrátka tvořit co největší kontrasty. To je pak zajímavé sledovat.

Když jsem se poprvé setkal s produkcí reality TV v Česku, slyšel jsem pravidlo „neobsazuj chytré lidi“. Chytří lidé se totiž nedají udržet pod kontrolou. To je samozřejmě velká chyba, potřebujete silné osobnosti! Ne že by silnou osobností byli výhradně géniové, ale obsazování z různých skupin vám zvyšuje šanci v nich silné osobnosti najít. Svalnatý krasavec může být zajímavý, ale zajímavé obsazení neuděláte, když obsadíte šestnáct svalnatých krasavců, to se brzy vyčerpá. Potřebujete najít šestnáct různých lidí, z nichž pak neděláte kreatury, ale hledáte a respektujete jejich specifika. Musíte nabídnout postavy, s nimiž by si diváci sedli v hospodě ke stolu, se kterými se dokážou identifikovat. V případě MasterChefa musí navíc k tomu umět vařit.

Když se bavíme o různorodém obsazení, Česko má oproti Spojeným státům nevýhodu, že jde o poměrně malou a homogenní zemi. Projevuje se to někdy?

V něčem to asi pravda je. Zásadnější rozdíl ale vidím v tom, že v Americe je účast v reality show často vnímána jako jeden z mála způsobů, jak se odlepit od společenského dna. Je to možnost změnit svůj život, když se nic jiného nenabízí. Tady to tak nevnímáme. Navíc si mnohem víc hlídáme soukromí, nechceme jej sdílet s celým národem.

Co se týče rozdílů kultur, pro MasterChefa je navíc celkem překážka, že nejsme kulinářská velmoc a úroveň české kuchyně po druhé světové válce není zrovna světová. Nezbývá než doufat, že můžeme přispět k pozitivní změně a do českých domácností dostaneme povědomí o trochu lepším přístupu k vaření a stravování. Myslím, že třeba vliv Ano, šéfe a Zdeňka Pohlreicha na českou gastronomii je jednoznačně pozitivní – lidé už nesnědí cokoliv, co jim v hospodě naservírujete. Mají nějaká očekávání.

Jaký poměr soutěžících přichází z autentických konkurzů a kolik lidí rekrutujete? Rekrutování bylo zpočátku vnímáno jako narušení integrity žánru, ale v praxi se ukazuje, že ty nejoblíbenější reality TV charaktery byly mnohdy rekrutovány.

Nejde se spoléhat jen na direct casting, tak se zajímavý pořad udělat nedá. U MasterChefa tedy vynakládáme snahu sami nacházet zajímavé lidi. Amatérští kuchaři například postují své kulinářské výtvory na sociálních sítích a my je pak oslovujeme. Hledáme na místech, kde se sdružují specifické skupiny, abychom docílili už zmíněné pestrosti obsazení. Nedá se mluvit o poměru rekrutů a aplikantů, pokaždé to je jiné, nikdy ale nemůže zůstat jen u těch, kteří se aktivně přihlásili na základě výzvy. Lidé mají často pocit, že nevaří dost dobře, nebo se stydí. A my je musíme oslovit a přesvědčit je, že to může být zajímavá životní zkušenost.

Zatím jsme to jen naťukli, ale jaká je vaše zkušenost s publikem? Vzhledem k neukotvenosti reality TV v Česku mám pocit, že je publikum stále z velké části nekultivované a naivní. Chybí pevné fanouškovské komunity, které si uvědomují principy vzniku pořadu a usměrňují širší diskuzi. Velké téma reality TV je pak psychické zdraví účastníků po styku s vnějším světem.

Obecně mám pocit, že mediální gramotnost je na velmi nízké úrovni. Vzhledem k tomu, jak nám do životů různá média, nejen televize, vstupují, by to přitom měla být priorita vzdělávání! U MasterChefa mě ale dost překvapilo, jak moc lidí z mé sociální bubliny ten pořad sleduje. A je to vidět i na castingu, kde se objevuje řada vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří mají velmi dobré zaměstnání, a přesto jim stojí za to, aby se přihlásili a zkusili to. Z toho mám samozřejmě radost. Jsem taky rád, když si přečtu poučenou analýzu, ze které poznám, že někdo opravdu vnímá, co se do toho pokoušíme dávat. Ani Česko ale není výjimka a setkáváme se i zde se stinnou stránkou reality TV.

Vím, že přinejmenším v Británii a Americe existuje celý systém psychologického poradenství pro účastníky reality TV. Máloco je tak atraktivní jako „reality TV padouch“, ti lidé ale pak mohou skončit psychicky na dně, když se dočkají urážek a výhrůžek.

Bohužel i s tím máme zkušenost. Pavlína Lubojatzky z MasterChefa se stala terčem nenávisti na sociálních sítích a dost se to celé vymklo z rukou. Nic tak dramatického jsme neočekávali. Ano, někteří soutěžící ji ze začátku neměli rádi, ale postupně si k ní našli cestu. Já ji vnímal jako sice kontroverzní, ale zajímavou osobnost. Chtěl jsem, aby v ní divák postupně objevil víc než jen negativitu, protože tak tomu bylo i během natáčení. V praxi se ale ukázalo, že první dojem byl tak silný, že se zkrátka nepodařilo publikum přetáhnout na její stranu. A Pavlínu to začalo ohrožovat, bylo jí dokonce vyhrožováno smrtí. Někdo zveřejnil její adresu na internetu, takže se s manželem musela přestěhovat do hotelu a vyhledat pomoc psychoterapeuta. Bylo to strašidelné a zpětně jsem si říkal, jestli jsme příliš netlačili na pilu – bylo to rozhodně poučení. Snažili jsme se dělat vše pro to, abychom mediální obraz posunuli, ale už bylo pozdě. Trochu myslím, že v tom hrál roli nástup covidu, kdy se hledal viník a spousta lidí seděla doma a byla frustrovaná, že nic nemůže. A najednou měli obětního beránka, mohli si tu frustraci na někom vybít. Reality TV padouši jsou pak snadný terč.

Nedejbože, když jde o ženu!

Ano, myslím, že i to sehrálo roli. Zdá se mi, že Pavlína neříkala nic jiného, než muži kolem ní. Prostě chtěla vyhrát a byla ochotná pro to udělat cokoliv. Ale nebyla cílevědomá a asertivní, jak je to vnímáno u mužů, lidé ji brali jako nesnesitelnou hysterku a ambiciózní mrchu. Další věc, o které bychom měli mluvit.

Kromě reality TV ale pracujete na dalších projektech…

Pořady jako MasterChef nám dávají finanční stabilitu, díky níž se pak můžeme věnovat osobnějším a autorským projektům. Takže nám tvorba „nízké formy zábavy“, jak jste ji pojmenoval, umožňuje být radikálnější v autorských filmech. S Gretou Stocklassou dokončujeme dokument o Hansi Blixovi, švédském diplomatovi, který měl na starost odzbrojení Iráku. S Janem Gebertem vyvíjíme jeho hraný debut Europa, který tematizuje sektářské prostředí velkých korporací. S Adinou Pintilie vyvíjíme její nový film Smrt a dívka, s Lunem Sevnikem dokončujeme jeho krátký film Turista, ale také se bude otevírat další velká expozice v Národním muzeu, což je oblast, které se naše firma Pink také věnuje. A před námi se otevírá projekt, na který se moc těším: dokumentační centrum holocaustu v Brně, kde bychom měli mít na starosti vnitřní audiovizuální koncept.

Právě jste se měl vrátit z Berlinale, kde jste představoval váš projekt o Kuřimské kauze, na němž pracujete s Olmem Omerzuem.

Nakonec jsme nikde nebyli, celá industry sekce byla přesunuta do onlinu. Seděli jsme tak několik dní v kanceláři a schůzky probíhaly virtuálně. Ano, snažíme se již několik let uchopit jeden z nejtajemnějších a nejpodivnějších příběhů, který byl před lety silně medializován. Tehdy se třiatřicetiletá žena vydávala za třináctiletou holčičku, následně za chlapce. A nechala se adoptovat do rodiny, kde nikdo nic netušil. Paralelně se snažíme připravit dokumentární film, který by měl režírovat Martin Mareček, a hranou sérii, na které pracujeme společně s režisérem Olmem Omerzuem a scenáristy Mirem Šifrou a Lucií Vaňkovou. Na Berlinale jsme testovali, jestli by bylo možné seriál zafinancovat z mezinárodních zdrojů.

A co jste zjistili?

Už to, že si seriál vybralo Berlinale, znamená, že ten potenciál tam je. Každý rok tu šanci dostane jen deset produkcí z celého světa. Z České republiky jsme prvním seriálem, který byl v této fázi vybrán. A těch schůzek jsme měli spousty, od producentů až po velké nadnárodní streamery, jako je Apple TV, Netflix nebo HBO. Zájem o ten seriál je. Bylo vidět, že téma manipulace skvěle rezonuje. Řešíme ale etické otázky, a tak není zcela jisté, jestli budeme pokračovat. Rozhodne se v blízkých týdnech.

Zdá se, že se vám podařilo vybudovat pro sebe systém, po němž u nás producenti tak touží. Vaše projekty se financují navzájem, umožňují vám kontinuitu tvorby a konzistentní plán. MasterChef zaplatí festivalovku, festivalovka umožní autorské vyjádření…

V malém měřítku ano, ale ta situace je stále velmi křehká. Přesto jsme za ni rádi. Jen není jasné, jak dlouho tento model udržíme. Může se změnit vedení CME, můžeme ztratit přízeň diváků, nebo to přestaneme fyzicky a psychicky zvládat. Je to dost vyčerpávající práce, často se měsíce nezastavíte, neexistují víkendy, volno. Pracujete pod velkým tlakem, to si samozřejmě vybírá daň. Ale nestěžuji si, mám tu práci rád.