Nedávná událost s koncem v nedohlednu

Loňský program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava nabídl divákům sice ne zcela zamýšlený a ani nikterak rozsáhlý, přesto však významný přehled filmů o předloňských politických protestech, ke kterým došlo v Hongkongu, zvláštní administrativní oblasti Číny. Měli jsme možnost zhlédnout dva značně rozdílné filmy, a to jak z pohledu jejich přístupu k tomuto tématu, tak také co do délky a stylu. Oba však prokázaly svou sílu a kvalitu a můžeme je vnímat jako vzájemně se doplňující úhly pohledu na jedno a totéž téma. Krátký experimentální snímek Zůstaň, pokud můžeš / Jdi, když musíš (Stay If You Can / Go If You Must, 2019) v režii umělkyně žijící v Hongkongu Elysi Wendiové v divákovi svým abstraktním pojetím skutečných událostí podněcuje úvahy o hongkongských protestech a zároveň vytváří prostor pro interpretaci druhého filmu loňského programu, jenž také pojednává o politických bouřích v tomto velkoměstě. Hodinu a půl dlouhý snímek Hongkongské okamžiky (Hong Kong Moments, 2019) režiséra Zhou Binga je natočen i vyprávěn v klasickém dokumentárním stylu. Jedná se o velice pečlivou sociologickou studii rozdílných lidí, kteří svými protesty či naopak „obranou“ města vzájemně ovlivňují své každodenní činnosti. Těžko se tedy ubráníme tomu, abychom oba filmy vnímali jinak než jako snahu o pochopení existující polyfonie osobních příběhů a ideologií, a pokus o její přeměnu na jednotnou diváckou zkušenost. Oba snímky nám nabízejí širší a ucelenější obraz současné krize v této oblasti.

Co se odehrává uvnitř

Zůstaň, pokud můžeš / Jdi, když musíš je skutečným a intenzivním ztvárněním toho, co se odehrává v nitru člověka konfrontovaného s krizí odvíjející se na ulicích Hongkongu. Film působí téměř jako video instalace v galerii. Autorka nás konfrontuje s bílým obličejem ženy pokrytým tenkou vrstvou ledu, jejíž pohled je upřený do kamery. Náznaky smyslových projevů se omezují pouze na její pohled a její strnulost a neschopnost vyjádřit jakékoliv emoce nás téměř uchvátí. Slyšíme neměnnou, neurčitou ozvěnu, která postupně zesiluje a mění se v hluk hongkongských demonstrací, jenž dokresluje černobílé záběry ostrých protestů. Ocitáme na ulicích Hongkongu, díváme se na protestující v první linii, ale součástí masy se nestáváme. Náš pohled je nepřítomný, jako bychom se ponořili do představ jiného člověka, a zároveň intenzivně prožíváme pocit nehybnosti a uvěznění. Subjektivní, nepřímá a téměř neviditelná kamera se soustředí daleko více na atmosféru než na samotnou událost. Jejím cílem je zachytit vztah mezi protestujícími masami a tím, jak na celou věc reaguje po emocionální stránce konkrétní člověk. Wendiová nám dává nahlédnout do kognitivního a emočního systému protagonistky, jež skrze ně dokáže uvažovat v historické, etické i sociopolitické komplexnosti. Mnohavrstevnatý záběr tradičního  bubeníka na slavnostech se mísí se scénami hongkongských protestů, což vytváří strhující koláž prožité reality. Díky této chytře zvolené vyprávěcí kompozici nám Elysa Wendiová umožňuje pochopit daleko širší a celistvější kontext těchto demonstrací, přičemž neopomíjí historické souvislosti. Zároveň však nezapomíná ani na introspektivní a osobní přístup. Wendiová vedle sebe staví záběry kantonského kulturního dědictví a současných protestů, jež ve své podstatě bojují proti nucené kulturní jednotě s kontinentální Čínou. Snaží se tak zasadit tyto protesty do kontextu a upozornit na jejich historickou spletitost. Zůstaň, pokud můžeš / Jdi, když musíš nám díky své experimentální povaze umožňuje vnímat známé události netradičním způsobem, a konec konců nám také ukazuje, jak důležité je soucítit a chápat odlišné úhly pohledu i politické názory, které v Hongkongu v těchto neklidných časech existují.

Snaha o vyváženost?

Již první záběry filmu Hongkongské okamžiky jdou přímo k jádru věci a divákovi je okamžitě jasné, že i tento snímek v režii Zhou Binga bere na vědomí rozmanitost úhlů pohledu. Začíná několika svědectvími o celkové atmosféře v Hongkongu, která nás postupně zavedou až k první ze sedmi postav tohoto filmu – Rayi Ngaovi, muži ve středním věku, který je součástí obrovské komunity taxikářů. Patří tedy do hongkongské pracující třídy a není tudíž zrovna v pozici, která by jej motivovala k účasti na nejrůznějších diskuzích a protestech reagujících na rozhodnutí vlády. Jako taxikář pracuje už přes deset let a jak sám říká: „Od SARSu jde byznys docela dobře“, což jasně ukazuje na křehkost hongkongské pracující třídy. Jedna scéna filmu je naprosto zásadní pro pochopení socioekonomické struktury Hongkongu. Ray Nha v ní obědvá v jednom z dlouho fungujících kantonských bister na rušné ulici tohoto velkoměsta. Když mluví o tom, co se tam v současnosti děje, neubrání se naštvanosti a dodává: „Ta vaše [protestujících] demokracie mi narušuje živobytí! Podle mě je to autoritářství a ne demokracie!“ Svými slovy znovu potvrzuje, že politika je velmi často výsadou (hongkongské) privilegované třídy, kterou netrápí základní existenční problémy. Taková je ostatně tvrdá a dlouhotrvající realita nižší střední a pracující třídy všude na světě. Důsledkem je pak jejich trvalé vyloučení z politiky i rozhodovacího procesu. 

Tento okamžik, spolu s mnoha dalšími, které se v Bingově filmu promítnou, nám také připomíná neutuchající rozmanitost názorů a úhlů pohledu na to, co je všeobecně vnímáno jako jednotná zkušenost sociopolitického nepokoje. Vedle taxikáře Ray Nga tak ve filmu stojí Ah Bau, protestující z první linie, jehož stanovisko je zcela odlišné. Dle svých vlastních slov tento muž den co den „bojuje proti nespravedlnosti“, za kterou považuje extradiční zákon i netečnost správkyně autonomní oblasti Carrie Lamové vůči tlaku Čínské lidové republiky. Extradiční zákon se dostal do povědomí veřejnosti poté, co vláda předložila v únoru 2019 jeho návrh a v březnu téhož roku ho zveřejnila. Měl umožnit předávání kriminálních uprchlíků nejen na Tchaj-wan, ale také do kontinentální Číny a Macaa, které byly v dosavadní verzi zákona vyloučeny. Navrhovaný zákon je považován za přímé ohrožení hongkongské demokracie, jelikož by čínskému justičnímu systému umožnil trestní stíhání a případné tvrdé tresty pro obyvatele Hongkongu, kteří jsou odpůrci Číny. Navíc by mohl tento zákon významně narušit hongkongskou ekonomiku a celkovou situaci ve sféře obchodování, což by z dlouhodobého hlediska znamenalo oslabení Hongkongu a posílení čínského vlivu na jeho legislativu. Návrh vyvolal obrovské protesty, které trvaly téměř devět měsíců a během nichž kdysi poklidné a vnitřně jednotné město zcela zkolabovalo a změnilo se v bitevní pole, na němž proti sobě stojí prodemokratičtí protestující a městské policejní složky. Je důležité si uvědomit jednu věc. Hongkong byl přes 20 let v podstatě takovým východoasijským kapitalistickým rájem, což se nezměnilo ani pod vládou komunistické strany, pro kterou byl v rámci obchodování jakousi kapitalistickou „skulinkou“ v přísném ekonomickém systému kontinentální Číny. Během hongkongských nepokojů se však jasně ukázalo, že tato dlouhotrvající obchodní utopie je založena na naivních ekonomických a politických řešeních, jež nemají budoucnost.

V průběhu filmu se setkáváme s několika dalšími protagonisty. Sociopolitické pozadí každého z nich je mimořádně rozdílné, což je však naprosto zásadní pro pochopení složité politické situace v tomto velkoměstě. Na plátně se tak objeví například místní politici nebo drobní podnikatelé, jejichž příjmy od začátku krize drasticky klesají. Přestože se Zhou Bingovi nepodařilo dosáhnout úplně objektivního vyobrazení tohoto konfliktu, bylo by nespravedlivé přehlížet jeho obrovskou snahu o pečlivé zkoumání a vykreslení lidí ze zcela odlišných společenských tříd. A to má někdy větší smysl, než to, že se tvůrce přidá ad hoc na jednu či druhou stranu. 

Oba zmíněné filmy se snaží o zachycení obou úhlů pohledu. Ať už se tak děje skrze konflikt mezi pročínskými a prodemokratickými protagonisty ve filmu Zhou Binga, nebo skrze střet vnitřního světa jednoho člověka se světem vnějším jako je tomu ve snímku Elysi Wendiové, v obou případech nám to dává šanci vnímat různorodost názorů i úhlů pohledu. Filmy sice mají naprosto odlišné stylistické pozadí, oba se však snaží sdělit podobné krédo a kladou si podobný umělecký cíl. Vzájemně se doplňují a oběma jde velmi zásadně o totéž – oba tvůrci (žijící v Hongkongu) usilují o to, aby mohli nahlas vyjádřit svůj politický názor a totéž umožnili i těm, jejichž pohled je úplně odlišný. Oba snímky (a především pak Hongkongské okamžiky) také demonstrují obrovskou zvědavost a ochotu naslouchat, přičemž nezapomínají na složitost, kterou s sebou nese líčení tak znepokojivé politické situace. Experimentují se vztahem a hranicemi mezi veřejným a soukromým a neustále nám tak připomínají, jak důležité je zpochybňovat to, co vidíme a víme. Extradiční zákon ohrožuje hongkongskou demokracii a snímek Elysi Wendiové si to velmi dobře uvědomuje. Nabízí nám neotřelý pohled na celou situaci a společně s filmem Zhou Binga formuluje novou, inspirující a alternativní perspektivu na politickou krizi tohoto velkoměsta.
 

Z angličtiny přeložila Petra Ocelková.