Nejlepší (nejen) dokumentární filmy roku 2023

Barbora Baronová, literární dokumentaristka a nakladatelka 

1. Hluboce mě zasáhlo dokumentární divadlo (autobiografický hudební stand-up) Miřenky Čechové a Iris Kristekové – představení Iris vzniklo v rámci souboru Tantehorse. Na generálku jsem dorazila, aniž bych tušila, do čeho jdu, a když představení skončilo, zůstali jsme všichni mrazivě sedět. Iris je divadlo-rituál-terapie-dokument, který jde až hrubě na dřeň. Zmíním ještě audiodokumenty Přežít: Utoya a Oslo Lukáše Houdka a Odpustit? Ridiny Ahmed – oba se dostali ve své práci nesmírně hluboko a otevřeli silná témata.

2. Knih bylo více a je to mix: sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ od Miloše Doležala, poslední kniha zaznamenávající myšlenky Stephena Hawkinga O původu času, kterou napsal vědec Thomas Hertog, Těla Kláry Vlasákové, Směna Anny Beaty Háblové, Lidé od kolotočů Kamily Hladké, Black Box od Šiori Hó, Hrdinové kapitalistické práce v Evropě Saši Uhlové... Všechny jsou podnětné k myšlení, každá něčím jiným.

3. Naprosto mě ohromil snímek Přišla v noci s fantastickou Simonou Pekovou v hlavní roli.

Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu 

1. Byla to dvojice filmů: Moje nebe je horší než tvoje peklo Kateřiny Dudové a Chybění Štěpána Pecha. Jeden sršatý a do všech stran, tragický a zároveň plný humoru, lásky a porozumění. Druhý soustředěný, vnitřně propojený, emocionálně vypjatý a zároveň důstojný. Oba krajně osobní a s velkým katarzním potenciálem. Oba natočené čestně.

2. Filmařská trilogie - S. d. Ch. (Praha, Rubato 2023). Jenom nadhled dopřává rozhledu, obojí jsem v téhle útlé knížce našel. Taktéž v její (kvazi)divadelní podobě v Rubínu. Text vypadá, jako by byl spíš pro insidery, ale není. Vlastně mě na tomhle kusu také nejvíc zaujal katarzní potenciál.  

3. Je stále těžší být překvapený. Zvláště pozitivně. 

Adriana Belešová, programová vedoucí MFDF Ji.hlava

1. Moravský kras (Peter Gonda a kolektiv). Divadelnú inscenáciu som videla v pražskej Arche, kde brnenské HaDivadlo hosťovalo. Celá hra ma neskutočne prekvapila. Často mám pocit, že divadlo je až príliš priestorovo fixované na pódium a jednotlivé aspekty, ktoré v dramaticky fungujú. Táto hra rozbila všetky tieto prednastavené štruktúry svojím postmoderným prístupom nie len v rámci umeleckého experimentálneho stvárnenia, ale zakomponovania audiovizuálneho obsahu, ktorý vychádzal z vedeckých oborov. Video kompozícia z rúk Michala Kindernaya a hudba dielom Jonatána Pastirčáka boli neskutočné. Ako občianku, ktorú ekologický a urbanistický vývoj veľmi zaujíma, ma zasiahlo nie len prevedenie, ale primárne odvážne zdelenia a dôležité správy, ktoré by sa ďalej mali šíriť do spoločnosti!

2. Faith, Hope and Carnage (Nick Cave, Sean O'Hagan). Krásny, úprimný a inšpiratívny rozhovor Seana O'Hagana a Nicka Cava. Kto vie, že Nick nedáva veľa rozhovorov, aspoň nie takto priamych a rozsiahlych, ocení knihu ešte viac. Pre mňa zásadné dielo rovnako ako Nickove skladby, ku ktorému sa určite vrátim v priebehu života. Kniha sa dá čítať z predu do zadu a naopak, prípadne otvorením náhodnej stránky. 

3. Naše tělo (r. Claire Simon). V mnohých ohľadoch ma dokumentárny film neprekvapuje, myslím, že určitá nepretržitá blízkosť správ zo sveta zapríčinila, že predpokladám, že všetko je možné. Nechcem, aby to vyznelo pesimisticky, ale obsahovo ma film Claire Simon neprekvapil. Prekvapili ma moje pocity, ktoré som pri sledovaní mala. Obrovská úcta k režisérke, s akým hrdinstvom k ženám a osobám vo filme pristupovala, s akou empatiou a prirodzeným záujmom. Ako jemne a ladne preniesla pocity zmätenia, skľúčenosti a plynúceho života do filmu, ktorý je odkazom, správou a nemenným posolstvom. Veľmi krásny a intýmny zážitok, na ktorý často spomínam. 

Lucie Česálková, filmová akademička, šéfredaktorka časopisu Iluminace

1. Sestry z kouřové sauny (Anna Hints, 2023) – přímý a krásný film o ženském těle, mocný svou minimalistickou metodou, provokující diváctvo nikoli zobrazením nahoty, tu neutralizuje, ale výzvou k přijetí cykličnosti (života, roku, práce, menstruace) a k přehodnocování tradice (dívání se, vztahování se a třeba i saunování se).

2. Beyond the Wall: A History of East Germany (Katja Hoyer, 2023) – historický page-turner přitahující schopností navázat na velmi detailní příběhy různých protagonistů a protagonistek velké dějiny NDR a vyprávět plastický celospolečenský příběh. Napište někdo něco takového o Československu, pls!

After Work: A History of the Home and the Fight for Free Time (Helen Hester, Nick Srnicek, 2023) – čtěte, pokud vám připadá zajímavá otázka, proč stále se zlepšující technologie ulehčující domácí práce neosvobodily domácnosti, natož ženy. Ideální doprovodný dokumentární film k četbě: Emancipovaná žena vaří (Zdeněk Forman, 1971).

3. Překvapil, překvapil – v NFA mě překvapil nález, respektive identifikace “nového” filmu Jana Kříženeckého Akrobacie na velocipedu. To, že natáčel i takové “atrakce”, to jsem nevěděla a nečekala, a navíc mám ráda tuhle sílu archivu, objevy v oblastech, které už máme za uzavřené. 

Tereza Domínová, šéfredaktorka dok.revue

1. Tuniské Čtyři dcery Kaouther Ben Haniy, které v originálním hybridním tvaru tematizují sesterství, mateřství, pozici žen v opresivním státě, islámskou radikalizaci i domácí násilí. Sestry z kouřové sauny Anny Hints pro jejich očistnou funkci a sugestivní ukázku důležitosti ženské sounáležitosti. Čínské Mládí (jaro) Wanga Binga, protože strávit čtyři hodiny s mladými šiči a šičkami v nevlídných dílnách, zatímco prožívají svá “nejlepší léta”, by měl každý. České Chybění Štěpána Pecha pro jeho vyprávěcí i tematickou propracovanost. 

2. Tři skvělé knihy o feminismu: Proč jsme tak naštvané Šárky Homfray, Feministkou snadno a rychle Lucie Jarkovské a Kateřiny Liškové a V pasti pohlaví Silvie Lauder. Nejen, že u nás vznikly v jednom roce hned tři takto zaměřené tuzemské knihy, ale navíc se skvěle doplňují.

3. Překvapivě mě letos nadchla hned tři francouzská soudní dramata, nesmírně poutavě ohledávající vztahové a společenské nerovnosti: Anatomie pádu, Saint Omer a Případ Goldman. Nečekala jsem ani, jak mě pohltí seriál The Last of Us, aniž bych měla jakýkoliv vztah k herní předloze. Překvapením pro mě bylo také, jaký ztišený klenot je indonéské jemné drama Předtím, nyní a poté Kamily Andini.

Pavel Drdel, šéfkuchař

1. Letos jsem toho kvůli pracovnímu vytížení moc nestihl, ale dokumentární film Nejhlubší nádech mne oslovil asi nejvíce. Stále v sobě máme co objevovat, posouvat své hranice a tím hledat své štěstí, i s tím rizikem, že nás to může stát vlastní život.

2. Dějiny světla od Jana Němece. I když mám tuto knihu již tři roky, letos poprvé jsem ji otevřel a ponořil se do příběhu o Františku Drtikolovi. Prošel jsem Drtikolovu rozporuplnou životní cestu a možná tak pochopil, proč jsou jeho fotografie naprosto geniální.

3. Spravedlnost pro Emmetta Tilla. Příběh z padesátých let o rasové nesnášenlivosti je aktuální i šedesát let poté, kdy se tento příběh odehrál. Ač jsme se jako lidstvo technologicky posunuli mnohem dál, uvnitř zůstáváme stejní. Ten, kdo se odlišuje, bývá terčem útoků - kvůli sociálním sítím možná i děsivějších než dříve.

Jan Gogola ml., dokumentarista, pedagog

1. Projekce obrazů a tmy neboli mezi zánikem a trváním. Projekce přílivů a odlivů lásky režisérky Marguerite Duras, která s civilní intimností hovoří ke svému příteli i od něj. Yann Andréa se v roli sebe samotného ve filmu Atlantický muž tichým pohledem na oceán či do kamery přidržuje existence. On i obraz jako takový je postupně pohlcován tmou, která filmu dominuje: přítomnost absence, řečeno s Duras. Zcizovací efekt sbližuje odstupem. Durasová tmou usmrcuje film a oživuje tak naši vnitřní projekci. Zapomněl jsem, že jsem v kině. A to v příznačně pojmenovaném jihlavském kinosále Reform, kde v sekci Průhledná bytost uváděl na MFDF Jihlava filmy režisérky Duras kurátor její retrospektivy David Čeněk.

2. Ve tmě se rovněž odehrává začátek knihy Petra Hrušky V závalu, jejíž podtitul by mohl znít „Poezie: návod k použití“. Zavalené chilské horníky přijede s odborným manuálem na přežití zachraňovat tým z NASA. „Jakž takž to šlo, i když týdny nejistot se nesnesitelně vlekly. A pak, v pravidelném hlášení z podzemí, přišla náhle zpráva, že jeden horník složil báseň. Dlouhuo, klopotnou, naléhavou báseň… Odborníci z NASA strnuli: s básníkem ve svém návrhu společnosti nepočítali! Nezvykle vyslovená bezmoc a touha však byly čímsi, co z té podzemní society nečekaně vyrostlo samo. Chlápek seděl na balvanu a ostatním říkal verše a nikdo dole ani nahoře pořádně nevěděl, co s tím. Jen se najednou zdálo, že takhle to vůbec není zlé. Vytáhli je všechny ještě před Vánocemi.“ 

3. „Smrt člověka změní“, zpívá protagonista Tralala (ve stejnojmenné muzikálové pohádce všedního dne (r. Arnaud Larrieu, Jean-Marie Larrieu). Ano, je třeba průběžně umírat, abychom mohli být jinými a neumřeli zaživa v jednou provždy dané podobě. Příběh filmu se odehrává v Lurdách a je plný nepravděpodobně zázračných událostí každodennosti. Ale podobně nepravděpodobné je vnímat člověka jako Atlantický oceán a nebo vyfárat jako horník báseň po iniciačním doteku smrti. „Hlavně nebuďte sám sebou“ říká Tralalemu pozemská Madona v podobě dívky v kápi od mikiny a zmizí. Do přítomnosti její absence tak může po jejím zjevení vstoupit bezděčně zázračný Tralala, aby se stal někým jiným a proměnil tak i životy ostatních. Ti přestali být sami sebou už jen díky tomu, že přestali být sami. 

Radka Hoffmanová, hlavní dramaturgyně Young Film Festu

1. Krátky film amerického režiséra Alexa Megara Krush the Wrestler. Megarovi sa v ňom podarilo zachytiť portrét človeka, ktorý vníma tento populárny americký šport z úplne odlišnej perspektívy, než sme zvyknutí a poodhaľuje aj zľahka bizarný svet fetišu, kde sa hlavný hrdina Krush pohybuje, ako aj to, ako mu wrestling pomáha v aktivizovaní skrytých vnútorných síl na prekonanie úzkostí, či diskomfortu.

2. Homérova Odysseia, ku ktorej som sa konečne dostala a s ktorou sa v preklade Vladimíra Šrámka dá vydať na veľmi čtivú cestu po mori.

3. Zóna zájmu Jonathana Glazera. Hlavne originálnym, extrémne silným spracovaním témy holokaustu z pohľadu bežnej každodennosti a skvelým sound designom.

Šárka Homfray, publicistka a odborová právnička

1. S odstupem několika let jsem se opět podívala na dokument Kristova léta, dámy… režisérky Terezy Kopáčové z roku 2003. Opět jsem si připomněla, jak málo dokumentů o běžných ženských životech máme, jak jsou potřebné a užitečné, a jak je dobré se k nim čas od času vracet a reflektovat vývoj společnosti i sebe samých.

2. Určitě to bylo PIKO Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala. Nejen důležitým tématem a komplexní perspektivou, kterou ho zkoumá, ale i neotřelým způsobem, jakým se reportáže dají dělat.

3. Film Anatomie pádu, na který jsem se musela podívat dvakrát. Jako právnička se dívám na soudní dramata poněkud rezervovaně. A od doby, co mám sama děti, jsou pro mě některá témata velmi náročná na sledování. Ale na Anatomii pádu jsem se dívala zejména optikou genderové expertky a překvapilo mě, jak se v podstatě banální příběh stává mnohem rafinovanějším, když se odehraje v převrácených genderových rolích.

Ondřej Kamenický, ředitel festivalu Jeden svět

1. Hollywoodgate (dir. Ibrahim Nash’at, prod. Talal Derki): Unikátní pohled do nitra Tálibánu poté, co dojde ke stažení amerických vojsk z Afghánistánu v roce 2021. Zásadní film ze země, na kterou se tu rychle zapomnělo. Režisér infiltrován, riskuje život při sledování Tálibánců přebírajících americkou základnu Hollywood Gate v Kábulu. Dochází k řadě kuriozních a zároveň mrazivých situací, když se negramotní bojovníci zmocňují špičkového armádního vybavení, formulují své temné názory na budoucnost tamního společenského uspořádání a neopomenou zmínit i potenciální likvidaci autora dokumentu, pokud se jim výsledek nebude zdát… Nejde o mockumentary, ale mohlo by.

2. Topecká škola od Bena Lernera (nakl. Argo): Autofiční román, který ač se odehrává v USA 90. let, tematizuje toxický maskulinní svět i naší doby a našich končin. Sugestivní výpověď o původu traumat, rozkladu mužství a patalogických diagnozách všeho druhu. Něco, co při každodenním nadávání na politiku a stav světa není dostatečně artikulováno, přesto zůstává přítomno.

3. Každoročně mne překvapí, jak suverénní díla točí lidé z neprivilegovaných pozic, bez dostatečného financování, bez filmového vzdělání, nebo bez jakékoliv institucionální podpory obvykle ještě v kombinaci s životem v některém z nedemokratických či přímo totalitních režimů. Inspirace pro všechny, kteří se narodili v té šťastnější části světa, v případě ČR alespoň na tzv. lepší adrese.

Ondřej Kazík, vedoucí programu Academia Film Olomouc (AFO)

1. Zatímco zelená tráva roste dokazuje, že filmová esej je ve vrcholné formě. Hypnotické obrazy Petera Mettlera jsou intimním audiovizuálním deníkem s univerzálními úvahami přinášející meditativní zastávky v neustálém pohybu všeho a všech. Nejpodstatnější mi z prvních dvou dílů jeho budoucího sedmidílného eposu vychází jasné vědomí přírody, které jsme součástí se vším zármutkem i krásou neúprosného plynutí času. V kinosálu to byl největší zážitek roku.

Sestry z kouřové sauny. Dílo Anny Hints je pro mne nejpodstatnějším za její obrat k rituálu. Diváctvo se stává součástí rituálu kouřové sauny, který téměř fyzicky prožijeme se všemi sociálními herečkami. Vizuálně vytříbená observace o síle sdílení a odvaze čelit traumatům i radostem. Krása unavených těl, které kouřem, potem a chladem dosahují očistné katarze neduality těla-mysli.

2. Až v roce 2023 jsem se konečně dostal ke knihám Édouarda Louise. Pod kůži to jde samo plynutím úderných vět, které nekompromisně usvědčují nemocný systém kapitalistické společnosti. Od Skoncovat s Eddym B. až k letos do češtiny přeložené Jak se stát jiným. Édouardovi i Eddymu přeji, ať jejich puzení ke změně vyjde. "Emoce v sobě nesou potenciál proměny." 

Z kategorie 'zábavné nonfikce' se mi zaryla The Theory of Everything Else. Kompendium bizarních pověr a konspiračních teorií Dana Schreibera je příjemným vhledem do roztomilé podivnosti lidské iracionality.

3. Minulé životy Celine Song. Vybídla mne zkoumat In-Yun. Překvapila mne snoubením svébytné poetiky i pragmatismu, který nám připomíná, že život nemusí být jako film a naopak. 

Nikola Klinger, dokumentarista

1. TraumaZone (r. Adam Curtis): Vhled do "kultury" země, jejíž kolonií jsme byli čtyřicet let, Satan mezi námi (r. Martin Ježek): Skutečně fyzický zážitek, If I Ever Loose My Eyes (r. Lea Petříková), Chybění (r. Štěpán Pech), Moje nebe je horší než tvoje peklo (r. Kateřina Dudová): Mimo jiné vhled do života různých post-undergroundových alko-troglodytů, Portrét honby za štěstím (r. Benjamin Rost)

2. Roky - Annie Ernaux, Elementární částice - Michel Houellebecq, Celý život - Jan Zábrana: Skutečný obraz Československa před rokem 89, Zmrazeno - Bill Browder

3. O trochu lepší, než jsem čekal, byly filmy Zabijáci rozkvetlého měsíce, Zabiják a South Park: Joining the Panderverse. Občas mě překvapuje intenzita mediálního humbuku v poměru ke kvalitě filmu.

Anna Kořínek, koordinátorka programu MFF Karlovy Vary

1. Tanec na okraji sopky (r. Cyril Aris, 2023). Strhující dokumentární drama o současném Libanonu, o lásce k tvorbě a o tvrdošíjném odhodlání jít si za svým cílem všem možným osudovým překážkám navzdory. Cyril Aris sleduje nelehký vznik filmu mladé režisérky, nenuceně ale vypráví o milovaném Libanonu, i o tom, jak těžké je zemi na okraji krachu opustit.

2. Knižní série Temná věž (Stephen King, 1982 – 2013). Pro mě, coby fanouška sci-fi žánru, ohromný objev. Postmoderní ságu pojímající žánry fantasy, sci-fi, horroru a westernu, psal Stephen King 22 let. Fascinující rozsah knih mu umožnil perfektně vykreslit svébytný svět pistolníka Rolanda, který putuje za svou fata morgánou – Temnou věží. S osmi díly této série jsem strávila převážnou část roku 2023.

3. Temná hmota (r. Karim Lakzadeh, 2023). Pro mě objev roku. Íránský film, který vznikl natruc všem pravidlům íránské filmové cenzury, aniž by ovšem režisér ztratil humor a nadhled. Sympatické buřičství okořeněné nostalgickým ohlédnutím za francouzskou novou vlnou. Objevem je pro mě nejen režisér, ale i tři hlavní herci, bez jejichž neuvěřitelné energie by film nebyl takovým překvapením, jakým je.

Viktor Licek, programový manažer MFDF Ji.hlava

1. 100 ročních období. Štrachání v osobních archivech přetváří švédský tanečník Giovanni Bucchieri na nekompromisní výbuch imaginace, vrstvu za vrstvou a s nadhledem sobě vlastním odkrývá niterná traumata a výčitky, aby suverénně odvyprávěl tu nejdojímavější romanci letošního roku. Monument života jako performance, přitom v debutovém celovečerním filmu. 

2. Letos jsem dohnal Lernerovu Topeckou školu, bolavou túru po plíživé krizi maskulinit, která v perspektivách jednotlivých členů rodiny psychologů nachází portrét současné Ameriky, od zfanatizovaných reakcionářů po přehlížívý městský liberalismus. 

3. Dvojice filmů o císařovně Sisi: Korzet a Sisi a já. Dvě pečlivé a úplně odlišné metody rozbití bulvárního mýtu o ikoně rakousko-uherské aristokracie – jednou skrz obraz a film jako nekonečný cyklus kopií zveličující každičký detail, podruhé v jemném queer převyprávění života Sisi jako romantického filmu se Sandrou Hüller ve svém středu.  

Eva Navrátilová, ředitelka festivalu Academia Film Olomouc (AFO)

1. Dokument Archa zapomnění (Ian Cheney, 2023), na který se nedá zapomenout pro jeho hravý filmový jazyk, humor, nadhled a originální zachycení urputné snahy ukládat vzpomínky a zanechat stopu na tomto světě. 

2. Filmouka – velmi dobře obsahově i graficky zpracovaný počin na poli audiovizuální výchovy. Koupila jsem na křtu výtisk pro neteře, ale po pár večerech usoudila, že si zaslouží čestné místo u mě v knihovně.

3. Opravdu příjemně jsem byla překvapena hned několika českými premiérami. Od vizuálně i herecky silného Úsvitu, přes skvěle vystavěný #annaismissing až po mou novou srdcovku Přišla v noci.

Julia Pátá, kulturní publicistka

1. Z letošní várky dokumentárních filmů mě nejvíc zaujaly Sestry z kouřové sauny estonské režisérky Anny Hints. Pomocí minimálního množství prostředků zajímavě kloubí pohled na kulturu, která stále dbá na své kořeny a zvyky, a její aktualizaci v rámci rapidně se měnící společnosti.

2. Letos jsem se konečně dostala k četbě memoáru Holka v kapele od spoluzakladatelky jedné z mých oblíbených skupin Sonic Youth Kim Gordon. Vždy mi přijde fascinující, když do diskurzu o rockové hudbě, který kvůli mnoha faktorům formují převážně muži, vstupuje ženský pohled. Mimo to Gordon má skvělý smysl pro vyprávění, díky kterému velmi obrazně dokáže předat atmosféru americké alternativní scény 80. a 90. let. Nehledě na to, že kniha překypuje různými odkazy na filmy, literaturu a méně známé hudební projekty dané doby.

3. Nejvíce mě překvapil režijní debut kameramana Seana Price Williamse, který v minulosti spolupracoval např. s bratry Safdiovými při natáčení Good Times. Sladký východ se bohužel nedostal do české distribuce, což je za mě velká škoda. Snímek jsem viděla v rámci uplynulého karlovarského festivalu. Je to absolutně šílené, absurdní road-movie, ve kterém je mimo skvělé začínající herečky Talii Ryder k vidění i Earl Cave - syn Nicka Cavea a nejlepší Simon Rex. Dávno jsem neviděla film, který by si tak hravě a chytře bral na paškál anomálie současné americké kultury. Ve Sladkém východě se také v nepředvídatelném sledu střídá bizár za bizárem, které jsou místy nesnesitelně vtipné, momenty nepříjemně znepokojivé. 

Ondřej Pavlík, filmový publicista a kritik

1. Prošvihnul jsem letos Ji.hlavu, takže mi hodně zásadních dokumentů uniklo. Těším se hlavně na Poznámky z Eremocénu Viery Čákanyové. Takže vybírám nenápadný studentský kraťas Víc kruž než linka Barbory Venclové o dvou zaměstnankyních z veřejných toalet. V hlavních rolích ruce v gumových rukavicích, umělé květiny na umyvadlech, prospekty z dovolené. Neviditelné pracovnice provádějící neviditelnou práci.

2. Nejspíš kniha Kdo tu mluvil o vítězství? Terezy Matějčkové, na které jsem obdivoval precizní formulace komplikovaného myšlení, přemítal nad tím, do jaké míry i do této filozofické práce nevyhnutelně pronikají věci politické a osobní, a byl se nucen konfrontovat s něčím, s čím jsem ne vždycky úplně souzněl. Dialog!

3. Překvapila mě Barbie, kterou jsem viděl až v pozdním srpnu a od které jsem vzhledem k její reputaci čekal minimálně dost zábavy. Nečekal jsem, jak klopotně, trhaně a nesourodě bude vypadat, jak kompromisně bude působit. Ale zjevně je to jeden z důsledků (úspěšného) cílení na různorodé publikum: bylo bizarní vidět film v sále plném roztěkaných teenagerů a sledovat, jak se komediální narážky na Prousta, 2001: Vesmírnou odyseu nebo druhou světovou setkávají s nulovou odpovědí publika. Překvapila mě i nečekaná paralela mezi Barbie a románem Nejvyšší karta Petry Hůlové: zatímco Hůlová skrze postavu stárnoucí spisovatelky dochází k tomu, že tragédie žen spočívá v jejich biologicky podmíněné znásilnitelnosti, Greta Gerwig v závěru svého filmu nachází jakýsi nejmenší společný jmenovatel „skutečných“ žen v návštěvách gynekologa, tedy opět ve společensky plně nevykompenzovatelných a nenarovnatelných záležitostech těla.

Štěpán Pech, dokumentarista

1. Kaprkód Lucie Králové. V důležité chvíli ke mně promluvil hlasy vybroušené a soustředěné polyfonie. Kde se z radikality a přesnosti stává krása. Byla to lekce.

2. Tanec reality od Alejandra Jodorrowského. Psychomagická jízda za poznáním všech vrstev života, hnaná nesamozřejmou maximou, že umění může a má léčit. Nejenom, že se zaryla pod kůži, ale zůstává tam a stále tiše pracuje.

3. Jestli se rozzlobíme, budeme zlí (r. Marcello Fondato). Klasika s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Ten film není tak dokonalý, jak jsem si ho pamatoval. Ale i po 30 letech od prvního zhlédnutí jsem měl některé scény vyryté v paměti dost přesně. Bitka v tělocvičně je stále dokonalá.

Petr Pláteník, editor a publicista

1. Nejde apriori o dokumentární dílo, ale o fikci tematizující formát true crime podcastu. V seriálu Vražda na samém konci světa je hlavní postavou úspěšná autorka jednoho takového audio záznamu amatérského detektivního pátrání. Velmi zaumně se tu využívá duální perspektivy true crime podcastů, které často jsou zřetelně dvojím vyprávěním – příběhem řešení zločinu nebo spáchané nespravedlnosti a hlasem vypravěče neseným příběhem samotných vyšetřovatelů. Právě díky takovýmto křížením formátů se do fikčních příběhů v hlavním proudu dostává osobní perspektiva se silným odkazem do divákovy reálné zkušenosti. Pokládám tento přístup za citlivější a ve výsledku efektivnější než šokovou terapii řadou reality show.

2. Tady si neodpustím drobnou sebepropagaci. Kniha, kvůli které jsem neměl čas na jiné knihy (a vlastně ani moc na nic jiného), se jmenuje Filmouka. Vytvořili jsme ji spolu s kolegy z Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu jako takové uvedení do problematiky pohyblivého obrazu pro děti ve školním věku. Vzešla z dlouhodobě pociťované potřeby učebního materiálu, který usnadní učitelům výuku o filmu a audiovizi, načrtne institucionální obrysy u nás stále ještě teprve se rozvíjejícího oboru a dětem (doufejme) přinese potřebné poznání, pokud možno zábavnou formou. S publikací se dá pracovat jako s učebnicí ve vyučovací hodině, ale můžete se jí pročítat i jako svébytnou encyklopedií. 

3. Více než konkrétní film mě (v dobrém) překvapila kinematografická událost jménem Barbieheimer. V souvislosti s ní dokonce zazněla silná slova o „renesanci“ v návštěvnosti kin po morových ranách zasazených masivním nástupem streamovacích platforem, a hlavně pandemií nemoci covid-19! Oproti všem zvyklostem se totiž předčasným vrcholem divácké sezóny stalo léto, kde se většinou počítá s jedním kinohitem, zpravidla hodně zábavového ražení. Místo toho jsme se dočkali dvou osobitých biopiců s jasnými politickými přesahy. A aby té postmoderny nebylo málo, záměrná brikoláž obou zdánlivě neslučitelných látek, ke které nejdřív přistoupili fanoušci a následně s ní do jisté míry pracovala i polooficiální propagace, osvěžujícím způsobem zpříjemňovala chvíle čekání na oba tituly, ale hlavně dala vzniknout dalšímu z pozoruhodných zákoutí fanfikce.

Janis Prášil, filmový publicista

1. Russia 1985-1999: TraumaZone, sedmidílná série o rozpadu Sovětského svazu a demokratizaci ruské společnosti. Britský dokumentarista Adam Curtis v monumentální archivní koláži zachycuje transformaci Ruska pod vedením Gorbačova a Jelcina až k do té doby neznámému Putinovi, kterému oligarchové připravují cestu do čela státu.

Série dokumentů Pavla Kouteckého, „kronikáře“ české polistopadové společnosti. Hledači pevného bodu, Občan Havel, Zánik Československa v parlamentu aj. shrnují téměř třicet let moderních českých dějin, které se pro část populace, jež hodnotí současnost hodnotí pouze prizmatem devětaosmdesátého, propadly do jakéhosi vakua. 

Unikátní série českých filmových fejetonů šedesátých let, uvedená na letošním MFDF Ji.hlava.

Post-lidská trilogie Viery Čákanyové, FREM, Bílá na bílé a Poznámky z Eremocénu.

2. Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla
Werner Herzog: Every Man for Himself and God Against All
Pavel Kohout: Katyně (Četba na pokračování, Český rozhlas)

3. Satan mezi námi, film-šifra, fascinující experimentální variace na hraný příběh Jiřího Arvéda Smíchovského, která vzniká během projekce, promítáním střídavě či zároveň ze tří filmových pásů, za doprovodu těžce industriálního i popově chytlavého soundtracku ruchů, slov a melodií.

Radim Procházka, filmový producent

1. Beckham (r. Fisher Steven): Hrozně mne jako diváka i producenta štve, že tu zatím nevznikly žádné pořádné sportovní nebo true-crime dokusérie. Letos by určitě všichni chtěli českého Beckhama. Ale v ČT se šetří, kde může. Fond zatím série nepodporuje a soukromé televize - zdá se - nechtějí nic "riskovat" a odvahu přenechávají kupovaným licencím nebo nadnárodním streamovacím gigantům. Třeba by se našli soukromí investoři, ale teprve postupně zjišťují, že stejně jako jim sportovní kvalitu zajistí hráčtí agenti, filmovou kvalitu jim můžou zprostředkovat zkušení producenti.

2. Zbyněk Ulčák: Potkan je bratrancem Mickey Mouse   

Každý se vlakem kochá /
Čtu článek Romana
Jocha / je o struktuře
konzervativní pravice /
Feministky a transky 
jsou slepice! 

Brněnský sociolog a insitní básník v nejlepší formě. Verše posílal svému vydavateli formou esemesek, když ve vlaku křižoval Moravu. 

3. WTF:  Zkratka má přesně ten význam, který znáte z elektronické komunikace, ale zde označuje sekci na největším festivalu animovaného filmu ve francouzském Annecy. Jde o výběr filmů, které se nevešly do oficiálnějšího programu, protože některé kašlou na obsah, jiné na formu, další na diváka a některé úplně na všechno. A právě v té jejich svobodě je největší krása. Projekci sledoval zcela zaplněný největší festivalový sál a vypadalo to tam jako na rockovém koncertě. Přijde mi to od pořadatelů jako trochu pokrytecké řešení, ale díky „podivující se“ sekci mohou promítat skvělé filmy. 

Kristina Roháčková, filmová publicistka

1. Nemám na to odpověď, kterou bych se zrovna chtěla chlubit, ale ukázalo se, že netflixovská dokumentární tvorba velmi přesně cílí na mileniála mého ražení. Nejvíc mě proto vzaly seriálové portréty věnované idolům mého dospívání: fotbalistovi Davidu Beckhamovi (Beckham) a zpěváku Robbiemu Williamsovi (Robbie Williams). Jsou to dva příběhy obří slávy, ale společných jmenovatelů zase tolik nemají – až na to velké, strašidelné zlo ve formě britských médií, které se rozprostírá nad jejich životy a kariérami.

2. Opět žádná vznosná odpověď: Deníky Alana Rickmana. Rozhodně ne svojí nápaditostí ani literární kvalitou, ale spíše pro to, k jakému člověku mi otevřely dveře. Kdysi dávno jsem si totiž usmyslela, že musíme – tedy já a tento o dobrých pět dekád starší britský herec, známý svou charakteristickou dikcí a hlubokým hlasem – být nějak myšlenkově propojeni. Narodili jsme se totiž ve stejný den.  Tahle představa už mě stačila přejít, ale můj obdiv k jeho práci přetrval. A jak lépe nahlédnout do něčí duše, než dostat přístup k jeho bezprostředním poznámkám v diáři. Rickman nejde daleko pro jízlivou poznámku ani kompliment, a to jak stran svých kolegů, tak filmových a divadelních projektů. Dny na place Harryho Pottera jsou dlouhé, dovolenkové dny se krátí s mrknutím oka. Z diplomatického výstupu během press junketu najednou v ostrých rysech vychází reálná osoba. 

3. Co mě nepřestává překvapovat, a to kterýkoli rok, je animace. Letos konkrétně to byla na domácí scéně panenková Electra od Darii Kashcheevy, což je tvůrkyně a vypravěčka, pro kterou zřejmě neexistují hranice stran zachycení toho, co se obvykle velmi těžko vyjadřuje slovy.  Ze zahraniční tvorby to pak byl Kocour v botách: Poslední přání, filmové pokračování, od kterého jsem neměla pražádná očekávání, ani jsem ho kdovíjak netoužila vidět. Já bláhová. Kdo by řekl, že zrovna pohádkový příběh Shrekova kočičího parťáka, kterak si s vyčerpáním osmého z devíti životů uvědomí vlastní mortalitu, bude asi to nejlepší zobrazení panických stavů a úzkosti, které jsme od filmu přístupného všem věkovým kategoriím v posledních letech viděli.

Apolena Rychlíková, novinářka a dokumentaristka

1. Performativní přednáška Strachy od Alice Koubové a Miřenky Čechové. Protože mluvit o strachu je odvaha a dělat to ještě s humorem je ještě větší odvaha. 

2. Klub od Matildy Voss Gustavsson, nakladatelství Absynt. Srozumitelným, pokorným a empatickým novinářským pátráním, které potřeby přeživších sexualizovaného násilí klade do popředí a kontextualizuje nezvládnuté mocenské nerovnosti a jejich traumatizující dopady 

3. Anatomie pádu - drásajícím tématem, nejednoznačností a inovativním režijním přístupem, který nerezignuje na sílu audiovizuálního vyprávění a umí si s ním překvapivě hrát. Aftersun - křehkostí, ve které je nekonečná síla. 

Andrea Slováková, děkanka FAMU

1. Obvykle v této anketě upoutávám na krátké filmy, protože by neměly zůstat opomenuté v uvažování nad podobami kinematografie. Dokázat vrstevnatě zpracovat dobře zaostřené téma je netriviální úkol. Letos byla jedním z mohutných témat k promýšlení umělá inteligence, respektive podoby jejího spoluautorství uměleckých děl. Potěšil mě chytrý a poetický film Mika Hoolbooma Vítr, v němž sice autor spolupracovat s umělou inteligencí, avšak vložil do něj sebereflexivní rovinu, v níž zároveň roli a možnosti umělého "vnímání" problematizuje. Ne apokalypticky či alarmisticky anebo naopak překotně technooptimisticky, ale pomocí trpělivého experimentu, výmluvného dotazování a zkoumání vztahu UI k obrazové poezii.

2. Divoké papíry od Marosy Di Giorgio. Do této knihy jsem se začetla během roku opakovaně a nepřestává mě fascinovat až ohromovat prudká fantazijnost a jazyková vynalézavost tohoto zdánlivě deníkového textu uruguayské básnířky. 

3. Při práci filmové kurátorky je posláním i radostí objevování autorů a autorek. A pak je třeba mnoho let sledujete. Někdy se stane, že autorka s originální vizí ustrne v realizaci filmů stejnou metodou a její vyjadřování se tím vyčerpá. A někdy, jako je tomu u jihokorejské autorky Youjin Moon, vidíte neustálý rozvoj stylistiky, prohlubování estetických úvah a vynalézání vskutku nových způsobů vypovídání. Když jsem v roce 2014 viděla v Soulu její ještě školní film, zaujala mě důsledností práce s obrazem a zvukem a obrazivostí, která vyčnívala. Pozorovat vývoj jejího audiovizuálního sdělování a letos být opět překvapená jejím nejnovějším filmem Arcalis bylo obohacující.

Christopher Small, Editorial Manager Filmového festivalu v Locarnu 

1. Snímek Analogie prostoru od Oleksandra Hoisana, který jsem viděl na festivalu v Oberhausenu, je skvělý dokument o virtuálním prostoru, s hudebním doprovodem hodným Bressona.

2. Letos jsem nepřečetl mnoho nových knih o filmu, ale hluboce mě inspirovala jedna literární studie - svou formou, obsahem i tím, jak zformovala mé vlastní přemýšlení o “domácké” kinematografii: Domestic Georgic: Labors of Preservation from Rabelais to Milton (Katie Kadue).

3. Pravděpodobně Mad Fate (命案) od Soi Cheung - jde o ten typ filmu, který bych si přál, aby byl jádrem současné kinematografie. Kopání hrobů. Prokletí. Šílení věštci. Zlověstné kočky. Všechno potřebné pro kvalitní filmový zážitek!

Kateřina Smejkalová, politoložka 

1. Bohužel jsem za uplynulý rok nezkonzumovala zdaleka tolik dokumentárních počinů, jak bych si představovala. Vypíchla bych asi dokument o Édouardu Louisovi Édouard Louis, transformance, který pro mě velmi zajímavě doplnil to, co vím o jeho životě, přemýšlení a politickém směřování z jeho autofikčních románů.

2. Navážu tématicky na předchozí odpověď - z beletrie mě nejvíc oslovila kniha Rozložíš pamět, debut Marka Torčíka, který v ní otevírá pro český kontext v mnohém velmi podobná témata a otázky jako právě Édouard Louis pro ten francouzský. Otázky chudoby a vyloučení a jejich propojení s šovinistickým a homofobním prostředím. Právě autofikční přístup považuji za v tomto ohledu velmi plodný, a tak jsem ráda, že máme první takovou knihu už i u nás.

3. Asi film Korzet o císařovně Sisi - historické filmy obvykle vůbec nevyhledávám, ale tenhle feministický počin, který se v mnohém zajímavě a odvážne odchyloval od toho, co je ve skutečnosti historicky doloženo, mě hodně zaujal.

Viktor Strmiska, filmař a filmovědec

1. Na začátku roku jsem zhlédl dokument Za jak dlouho začnou pejska pálit tlapičky když vystoupí na dálnici Anny Petruželové a byl jsem jím zcela okouzlen mnohým, zejména ale dynamikou mezi „sociálními“ herci a členy štábu (a dynamikou uvnitř štábu), vytvářející nedocenitelný základ pro „feel-good-vibes“ (domácí) dokument, které mám nejradši.

Zvláštní uznání: Jury Duty, třetí řada Jak na... s Johnem Wilsonem, Zkouška, česká verze reality show Love Island.

2. Přiznávám se. Tento rok jsem nepřečetl žádnou knihu celou. Nejvíce mě však svou bohatostí informací a detailními analýzami nadchly knihy Documentary’s Awkward Turn: Cringe Comedy and Media Spectatorship (Jason Middleton) a The Psychology of Humor: An Integrative Approach (Rod A. Martin).

Zvláštní uznání: několik školních prací či textů periodik. Například Self-Defeating vs. Self-Deprecating Humour: A Case of Being Laughed At vs. Laughed With? (Robyn Brown) nebo Pro samého Filu nevidět film (Martin Šrajer), které jsem přečetl celé.

3. Nejvíce mě asi překvapil snímek Blízko, a to svou intenzitou a suverenitou, kterou emoce vyvolává. Celkově mě tento rok oslovovaly silně melodramatické filmy z předchozího roku, krom Blízko to byly i Do morku kostí nebo Kocour v botách: Poslední přání.

Julie Šafová, kulturní publicistka

1. Jak zachránit mrtvého přítele (r. Marusya Syroechkovskaya, 2022). Dokumentární svědectví ruské režisérky je pro mě nejsilnějším snímkem letošního festivalu Jeden svět. Autorka se v něm soustředí zejména na osobu bývalého partnera a nejbližšího přítele Kimiho. Před problémy dospívání i represivní poltické reality společně unikají do světa hudby, alkoholu a drog. Divoké dospívání ovšem brzy přechází v nemilosrdný střet s reálným životem.
Syroechkovskaya svou nejbližší osobu sleduje s obrovskou mírou citu i emocionální otevřenosti. Z ryze subjektivní zkušenosti vytváří generační zpověď o pozici jedinců, kteří se (nejen) v autoritářském státě jakkoliv vymykají a kterým nezbývá než se s vlastními démony poprat kdesi v ústraní. A také těch, kteří se stejně jako režisérka dnes před plným kinosálem podivují, že se navzdory vlastnímu očekávání dostali tak daleko.

2. Továrna na lži: výroba klimatických dezinformací (Vojtěch Pecka, 2023). Sociolog a analytik Vojtěch Pecka ve své publikaci mapuje vývoj klimatických dezinformací v českém i zahraničním prostoru. Kromě cílených kampaní ropných firem pokrývá také zavádějící interpretace vědeckých prací, představuje klíčové osobnosti ve tvorbě dezinformačních narativů a pečlivě mapuje minulé i současné snahy o diskreditaci práce vědecké obce. V neposlední řadě se autor s pochopitelnou jízlivostí podivuje nad tím, jak velkého prostoru se dostává dezinformačním informacím v médiích.

Pecka navzdory obrovské sumě informací a značnému množství zdrojů dokáže podat informace čtivě a s lehkostí, navíc bez zbytečně apelativního moralismu. Oslovila mě v neposlední řadě také grafická stránka publikace zdůrazňující agresivitu i prominentní postavení klimatických dezinformací ve veřejném prostoru. Přestože kniha nepřesvědčí zaryté klimaskeptiky (ostatně si to ani neklade za cíl), představuje ucelený soubor informací zásadních pro pochopení specifické oblasti dezinformační scény a opakovaných útoku na empiricky ověřená fakta.

3. Anatomie pádu (r. Justine Triet, 2023). Režisérce Justine Triet se v novém filmu daří perfektně balancovat na hraně mezi pravdou a lží. V konverzačním dramatu zasazeném především mezi stěny soudní síně představuje ženu, která se provinila zejména tím, že není jednoduše uchopitelná. Nesplňuje naši představu typické manželky, správné matky ani úspěšné spisovatelky. V závěru není důležité, zda zločin, ze kterého je obviněna, skutečně spáchala. Triet ukazuje, že v každém okamžiku zabarveném subjektivními dojmy je něco pravdy a bez viny zpravidla není nikdo. S vynikající Sandrou Hüller v hlavní roli předkládá příběh, který se více ptá, než odpovídá. A navzdory ambiciózní stopáži a dlouhým dialogům ani na chvíli nenechá divákům prostor přiklonit se k jedinému příběhu. Jednoduchá verze pravdy totiž dost možná ani neexistuje.

Kateřina Špičáková, filmová publicistka

1. Pro mě jsou to dva tituly. Na začátku roku mě zaujala zpověď Pamely Anderson z produkce Netflixu Pamela: Příběh lásky. Dokumenty od Netflixu beru s rezervou, bylo ale na čase, aby herečka dostala příležitost svůj příběh upřímně reflektovat. V 90. letech se stala obětí bezprecedentní situace, a ta ovlivnila celý její následující život a kariéru způsobem, který by kohokoliv jiného zcela rozložil. Je skvělé, že nálada ve společnosti konečně umožňuje ženám mluvit o svých životních zkušenostech otevřeně a vlastními slovy – a že je jim zároveň konečně skutečně nasloucháno. Aktuálně mě zcela položil dokument Moje nebe je horší než tvoje peklo režisérky Kateřiny Dudové. Katku trochu znám: vzhledem k tomu a vzhledem k námětu je pro mě těžké nedívat se na snímek osobní optikou, ačkoliv si stále častěji kladu otázku, jestli je to špatně. Každopádně, ten film je surový a křehký zároveň, jako jeho autorka. Fascinuje mě a jsem ráda, že se dostal k širšímu publiku.

2. Letos se mi pod ruku dostalo několik výjimečných knih, vypíchnu dvě: Torčíkův román Rozložíš paměť bych dala povinně přečíst všem rodičům queer dětí, kteří mají problémy pochopit, co jejich queer děti prožívají, nebo se po jejich coming outu cítí zmatení a neví, jak do situace proniknout, jak si k dětem zase najít cestu. Osobně mě hluboce zasáhla Těla Kláry Vlasákové; na tak citlivý, a zároveň autentický popis pocitů, jenž ženy prožívají ve vztahu k vlastnímu tělu, jsem ještě nenarazila.

3. V únoru jsem porodila, takže rok 2023 se u mě nesl spíše v duchu volně tekoucích seriálů v pozadí. Do kina jsem se dostala jen párkrát, velmi mile mě ale překvapil Úsvit Matěje Chlupáčka. Mám k tomu filmu hodně výhrad a nechci sklouzávat k obligátnímu „na Česko dobrý“ – ale ono je opravdu výjimečné, vidět tuzemský snímek tak tematicky i formálně aktuální, byť nedokonalý. Nejvíc mě překvapilo, jak málo mi vadilo užití současného jazyka v dobovém příběhu. Popravdě bych Úsvit viděla v oscarovém klání mnohem raději, než Bratry. Nepříjemně mě pak překvapil snímek Pouta – poprvé jsem ho viděla v roce 2009, kdy měl premiéru, a podruhé letos, symbolicky 17. listopadu. Překvapilo mě, jak strašně zle počin Radima Špačka zestárl. Pro současného diváka je to téměř nekoukatelné: úmorná stopáž, klišovité dialogy, ženská postava s nulovou osobností, chlapská ego jízda... Byl to opravdu bolestivý rewatch. Nepopírám kvality Pout v kontextu doby prvního uvedení, opravdu dobrý film by ale měl fungovat i po letech. 

Martin Šrajer, filmový publicista

1. Geographies of Solitude (r. Jacquelyn Mills, 2022): environmentální, experimentální, existenciální ekofilm. Zoe Lucas se zabývá ochranou životního prostředí. Přes 40 let je jedinou stálou obyvatelkou ostrova Sable v severozápadním Atlantiku. V rámci zkoumání jeho biodiverzity zaznamenává a katalogizuje tamější přírůstky tuleňů, koňských koblih a plastového odpadu. To poslední přibývá nejrychleji. Lyrický portrét rozmanitého ekosystému a ženy, která je osamělá pouze při lpění na antropocentrické perspektivě (ve skutečnosti ji neustále obklopuje život), byl natočen eko-friendly způsobem na 16mm film. Zvukovou stopu obstarává převážně samotná příroda, kterou režisérka zároveň nechává „malovat“ vlastní obrazy přímo na filmový pás. Unikátní film mimo všechny škatulky, který je aktivistický zejména tím, že vlastní formou demonstruje, jak lze existovat v souladu se svým prostředím, nebo obecněji s tím, co zrovna je.

2. Tři roky od vydání se mi do rukou dostal Deník tvrdohlavého režiséra (BizBooks, 2020), v němž Václav Marhoul bez zjemňování zaznamenává vznik Tobruku. Nešetří kritiky, kolegy ani sám sebe. Spolu s deníky Jiřího Cieslara jde zřejmě o jeden z nejotevřenějších pohledů do zákulisí českého porevolučního filmu (v tom předrevolučním už asi nikdo nepřekoná Pavla Juráčka). Současně se jedná o cennou case study k pochopení toho, jak se u nás v současnosti financují a vyrábějí ambicióznější filmy, jak nevděčná, náročná, ale taky naplňující práce to je. Povinná četba pro začínající filmaře i pro kritiky, které Marhoul nesnáší (mj. proto, že se stejně jako jiní tuzemští tvůrci mylně domnívá, že napsat recenzi je záležitost na 40 minut).

3. Viz první odpověď.

Lenka Tyrpáková, umělecká ředitelka Finále Plzeň

1. Estonský dokument Sestry z kouřové sauny. Režisérka Anna Hints ve svém debutu zavádí publikum do prostředí tradiční kouřové sauny, do místa tělesné i duchovní očisty, kolektivního sdílení bolesti i humoru, i místa, kde lze také hledat definici toho, co v dnešní době znamená být ženou. Divačky a diváci spolu s protagonistkami projdou očistným rituálem, z nějž na konci vyjdou bohatší a silnější.

2. Nejvíc se mi zaryly Roky letošní nositelky Nobelovy ceny Annie Ernaux, což je kniha, kterou si průběžně dávkuji celý letošní rok. Fascinují mě v ní pronikavě přesné výjevy, drobné detaily, vystihující popisovaná období v jejich tíze i poezii. Je to dílo nesmírně osobní a zároveň zachycující kolektivního ducha doby.

3. Při zpětném pohledu jsem zjistila, že mezi řadou tématicky či formálně výrazných snímků, které loňský rok přinesl, mě nakonec nejvíc překvapil křehký debut Celine Song Minulé životy, a to tím, jak intenzivně mě přes svou zdánlivou nenápadnost zasáhl. Melancholický film o nenaplněných láskách, hledání, míjení a opouštění s precizní režií mi jako bonus obohatil playlist o skvělou skladbu Quiet Eyes od Sharon Van Etten.

Jana Vébrová, písničkářka

1. Moje nebe je horší než tvoje peklo (rež. Kateřina Dudová). Tím až děsivě nekonečným prostorem za hranou, kam se lze převážit. Prostoru, kterého se můžeme štítit, můžeme jím opovrhovat, hlavu odvracet, ale který je vzrušující svou syrovostí a v něčem ukrutně a krutě inspirativní. Obdivuhodná je i empatie, kterou režisérka projevuje vůči dokumentovaným osobám. Jak ji tito berou a vedou s ní rozhovor. Fuck the system!

2. Všechny výjimečný knížky a básnický sbírky, co si čtu se svým klukem v posteli. Z poslední doby třeba Náčelník od Palána, sebrané spisy Vladimíra Holana, Oldřicha Mikuláška, atd.

3. Nejsem úplně filmový konzument. Tak asi ten nedávný odkoukaný, lotyšský Sibiřský deník z roku 2016 od Viesturs Kairišs. Neustálá možná hrůza skutečností naší doby. Nespravedlnost a zmar. Z čehož vyplývá dělat si to hezké aspoň ve svých mikrosvětech: naše stařecké schrány jsme s mým klukem mazali před filmem mochomůrkovou a tatranskou mastí s kafrem a potom plakali palčivý slzy. Což mi připomnělo časově film bližší a též drsně jímavý: Hranici od Agnieszky Holland. Zoufalost a zmar. Tak aspoň dojdu ptáčkům nasypat a své děti, až přijdou z ústavů, obejmu.

Táňa Zabloudilová, kulturní publicistka, dramaturgyně festivalu Serial Killer

1. Dokument Vše, co dýchá indického autora Shaunaka Sena o bratrech provozujících v Dillí záchrannou stanici pro dravé ptáky, kteří ve znečištěném městě padají z nebe. Pohled do životů lidí zachraňujících ve světě, který už zachránit nejde, životy drobných živočichů a sebe samých.

2. Topecká škola Bena Lernera. Vtáhne rychlým a nenápadně vtipným úvodem, vyprávěným jednou z hlavních postav – teenagerem, který se vypracuje na šampiona debatních soutěží. A ohromí tím jak úsporně umí v jednom příběhu propojit téma toxické maskulinity, používání jazyka a porozumění mezi lidmi v celek, který se pro mě ze všech loňských knih nejrelevantněji vyjádřil ke stavu společenské debaty a politické reality. Druhou knihou je Věřit v šelmy antropoložky Nastassjy Martin, která se zaryla někam odkud se těžko dolují slova.

3. Zabijáci rozkvetlého měsíce. Až v roce 2023 se do mainstreamové americké audiovize dostaly postavy původních obyvatel tak, že nejdou přehlédnout. Po seriálu Reservation Dogs, minisérii The English a televiznímu opusu Yellowstone, kde se objevují ve vedlejších rolích, poslal do kin filmové zpracování stejnojmenné knihy Martin Scorsese. Ještě lepší by sice bylo moct zhlédnout tuto smutnou historii v podání autorů, kteří sami patří k Natives, Scorsese si však uvědomuje svoji pozici a v závěru dává diváctvu prostor reflektovat, že každý příběh je určený autorskou perspektivou.