Neviditelní partyzáni

Většinová společnost vnímá Romy jako lidi zneužívající sociální systém, nebo jako pasivní oběti společenských předsudků. O Baripen – Odkaz Eleny Lackovej a Třetí konec hole oba tyto stereotypy narušují.

Historické trauma

“V médiích chybí reprezentace romské střední třídy i Romů bojujících proti společenskému zlu. Tyto dva aspekty výrazně ovlivňují identitu dnešních příslušníků a příslušnic nejpočetnější etnické menšiny v ČR”, říká romská filmařka a fotografka Vera Lacková, která roku 2016 založila produkční společnost Media Voice. Jejím cílem je navázat multikulturní spolupráci, která pomáhá vzájemnému porozumění a předcházení konfliktů a otevírá prostor pro sebevyjádření a hledání. Procesem vnitřního hledání procházela Lacková i jako režisérka celovečerního debutu Jak jsem se stala partyzánkou.

Snímek, který stojí na pomezí rodinné historie, angažovaného dokumentu a archivní detektivky, odkrývá příběh pradědečka režisérky i dalších romských partyzánů. Zpracovává však i obecnější téma historického traumatu z pohledu etnické menšiny. Romové doposud neměli prostor vyrovnat se s holocaustem, a tak svoje zážitky přetransformovali do pohádek, které se staly součástí jejich rodinné mytologie. Expresivní popisy utrpení vražd a útlaku prokládá magicko-realistická rovina vyprávění o dětské peřince, ze které romská žena vyhnaná s rodinou ze slovenské vesnice, vyhazuje po cestě peří, aby ji její muž našel. Lyrickým motivem poletujících pírek prokládá Lacková celý snímek a autorsky tak komentuje přežívající historické trauma.

Dvojí stigma

S prvky magického realismu pracuje i ve svém druhém celovečerním počinu O Baripen – Odkaz Eleny Lackovej o romské spisovatelce a občanské aktivistce, která ve svých dílech zpracovávala právě téma romského holocaustu. Její kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou posloužila režisérce jako inspirační zdroj pro hlavní dějovou linku. Tou je příběh ženy, která svoji zkušenost s holocaustem transformovala do své umělecké i občanské aktivity. Přesto se však rodinné i historické trauma propisuje do dalších generací. Pravnučka Eleny Lackové, zpěvačka, herečka a modelka Alžběta Ferencová, vystupující pod uměleckým jménem Zea, se celý život vypořádává z úzkostí, kterou transformuje do tvůrčího procesu.

Stejně jako prababička řeší jako Romka a jako žena hned dvojí stigma. Umělecká tvorba je pro ni způsobem, jak se osvobodit od tlaků, které společnost uvaluje na část populace kvůli etnicitě i genderu. Se stejnými stigmaty se vypořádává i režisérka Vera Lacková, která nyní natáčí film o romském čarodějnictví. I díky vlastnímu příběhu vnáší do svých snímků katarzní rovinu a pomáhá aktérům i divákům se na symbolické rovině vyrovnat s historickým i společenským traumatem. Odkrýváním minulosti porozumíme lépe současnosti, i sami sobě.

Vozík od prezidentky

Třetí konec hole, který si z Ji.hlavy odvezl cenu pro nejlepší film z Visegrádského regionu, se na romské téma dívá jinak než režisérka Vera Lacková. Jaro Vojtek, který se věnoval romské problematice i ve snímku Cikáni jdou do voleb, nenahlíží na postavy jako na bojovníky s většinovou společností, ale jako na lidi, kteří se pohybují v izolovaném mikrosvětě a potýkají se s vlastním osudem. Zajímají ho obyvatelé romské osady ve Spišské Nové Vsi, kteří jsou specifičtí nejen svou etnicitou, ale i zdravotním hendikepem, transsexualitou nebo alkoholismem. Stejně jako romské umělkyně v O Baripen – Odkaz Eleny Lackovej, jsou vyděděni hned dvakrát. Svojí jinakostí nezapadají do majoritní společnosti, ani mezi příslušníky svého etnika. Jejich příklad otevírá paradoxní otázku společenské minority, která na své příslušníky aplikuje heteronormativní a patriarchální principy většinové společnosti.

Fatalismus života obyvatel romské osady připomíná hrdiny v Satanském tangu Bély Tarra, který si na letošní Ji.hlavu přijel převzít cenu za celoživotní přínos světové kinematografii. Zablácená vesnička bez infrastruktury vznikla na místě bývalého smetiště. Lidé si zde postavili domky nebo žijí v rozpadajících se budovách, ale stejně jako obyvatelé vesničky v opusu maďarského tvůrce touží po lepším světě. Vojtkův snímek, který propojuje existencialismus a spiritualitu, tak můžeme vnímat i jako podobenství. Jednou z postav, která věří v zázrak, je jednonohý muž, který každý den řeší otázku přežití bez minimální vyhlídky na zlepšení své situace. A tak se obrací s žádostí o invalidní vozík na prezidentku Zuzanu Čaputovou. Slovenská hlava státu, podobně jako doktor, který v pražském Motole operuje další postavu romské osady, postiženého chlapce, má ve Vojtkově snímku aureolu poloboha, který mění lidské životy. 

Hrdinové Třetího konce hole se vyznačují náboženskou pokorou, mohou proto působit pasivně, podobně jako postavy ve snímcích Petra Václava Cesta ven, Nikdy nejsme sami nebo Skokan. Stávají se zajatci světa, do něhož se narodili. Je pravda, že se obyvatelé romské osady nezapojují do společenského dění, ani to nejsou občanští aktivisté jako hrdina snímku Robina Kvapila More Miko, který spoluzaložil iniciativu Češi pomáhají, nebo romské umělkyně v dokumentech Very Lackové. Jejich každodenní boj sice není tolik vidět, není však proto méně zásadní. Jsou to příběhy žen, mužů, dětí. Příběhy nás všech.