Vnitřní kolonie

„Británie nám dala nezávislost, ale nenaučila nás, jak být nezávislí.“* 

Vytržené obrazy

V sedmdesátých letech devatenáctého století zaznamenalo velký rozmach veřejné vystavování lidí ze vzdálených kontinentů. Na osvětová setkání s jinakostí lákaly zoologické nebo botanické zahrady v Londýně, Miláně, Paříži nebo New Yorku. Národy z Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky však byly prezentovány jako primitivní a zaostalé. Edukativní rozměr těchto akcí byl jen ideologickou zástěrkou pro ospravedlnění koloniální politiky západních mocností. Portugalská filmařka Marta Pessoa ve snímku Rosinha a další divoká zvířata zkoumá nejen politické, ale i etické hledisko vystavování lidských exponátů. Soustředí se na postavu mladé ženy z Guiney Bissau, kterou Portugalci společně s jejími krajany přepravili na evropský kontinent a roku 1934 umístili do makety africké vesnice na výstavě v Lisabonu.

Pessoa se pokouší vrátit ženě lidskou tvář a hledá fakta o jejím životě. Dochované dokumenty toho však mnoho neprozrazují, a tak se hlavní metodou filmařky nestává rekonstrukce příběhu, ale naopak jeho dekonstrukce. Za tímto účelem Rosinhu teleportuje do přítomnosti, kde ji ztvárňuje herečka s africkými kořeny, kterou režisérka polohuje a aranžuje před kamerou podobně jako fotografové kdysi Rosinhu. Tím, že polonahou Afričanku obléká do portugalského lidového kroje, jí vrací důstojnost. Mezi obrazy Rosinhy s obnaženým poprsím a zidealizovanými dobovými fotografiemi portugalských venkovanek však vyvstává znepokojující podobnost. Ženy obou kultur jsou situovány do pasivní role sexuálního objektu.

Zpředmětnění a fetišizace lidského těla se vrývá do genetické paměti mnoha generací postkoloniální společnosti a trvá dodnes. Portugalští školáci a školačky vypovídají na kameru o různých formách rasismu, kterému čelí kvůli svým africkým kořenům. Stávají se dalšími Rosinhami, objekty, do nichž se stále promítají koloniální praktiky minulosti. Předmětem fetišizace ve snímku portugalské filmařky není jen osoba, nebo příběh, ale i médium. Kamera si přivlastňuje úseky reality, přenáší je a člení na filmová okénka nebo pixely. Jako bychom se úzkostlivě pokoušeli zastavit svět v čase, a vtěsnat do něj významy, odpovídající našim představím a touhám, nebo dobové ideologii. Tak se pod vlivem dobových ideologií útržek reality stává celkem, tak jak se kategorizace, měření, vystavování lidských těl stává ideologií o nadřazených rasách. Pessoa vytrhává obrazy minulosti z tohoto ideologického sevření, které spoutalo obrazy, těla i myšlenky světa spějícího ke druhé světové válce.

Plavat ve sklenici s vodou

Archivní záběry, uvádějící syrově autentický konfrontační snímek francouzsko-konžského tvůrce Alaina Kassandy Generace černých hlav, představují velkolepé otevření univerzity v Ibadanu. Nejstarší nigerijskou vysokou školu založila roku 1948 britská koloniální vláda. Od té doby uplynulo přes sedmdesát let a na půdě univerzity se nyní každý čtvrtek schází studenti, kteří ve filmovém klubu debatují o současných problémech postkoloniální Afriky. Jejich setkávání nad díly afrických režisérů jako Med Hondo, Mahamat-Saleh Haroun nebo John Akomfrah, mají daleko k akademické debatě cinefilů. V emočně vyhrocených střetech ožívají palčivá témata mladé generace.

Nigérie je nejlidnatější země Afriky a po Číně a Indii zaujímá třetí místo v počtu mladých lidí. Padesát sedm tisíc jich nyní studuje v Ibadanu. Zatímco den tráví ve škole, po skončení výuky jsou někteří z nich bezdomovci, nebo žijí v alarmujících podmínkách na vysokoškolských ubytovnách a na ulicích je zatýká zkorumpovaná policie a vyžaduje peníze za propuštění. Nic z toho se ani zdaleka neblíží běžným představám o životě současné mladé generace, pro níž se vžil pejorativní název Coconut Head Generation. Kassanda prolamuje toto společenské stigma, které osočuje dvacetileté z nezájmu, lenosti, apatie a přízemnosti, a podává obraz silně angažovaného a naštvaného mládí.

Nestabilní budoucnosti a ekonomickým problémům mladé generace se věnoval již Kassandův středometrážní snímek Trouble Sleep, o absolventovi ibadanské univerzity, který se živí jako taxikář. Realita studentů, kteří po absolvování skončí na nekvalifikovaných pozicích, je v přímém rozporu s obrazem mladé společenské elity na billboardech lemujících univerzitní areál i s ideálem vzdělanosti coby demokratizačního nástroje, vedoucího ke zlepšení situace v rozvojových zemích. Jenomže po získání nezávislosti Nigérií otřásla občanská válka, po níž následovalo až do konce dvacátého století střídání vojenských diktatur a demokraticky zvolených vlád. Dnes se jedná díky ropným ložiskům o jednu z největších ekonomik v Africe a zároveň o jednu z nejméně rozvinutých zemí tohoto kontinentu.

Hlavním tématem snímku je otázka, co má s touto situací dělat mladá generace. Její nespokojenost vygradovala roku 2020, protesty proti policejní brutalitě, zakončenými masakrem ve městě Lekki, v Lagosu, jednom ze států Nigerijské federativní republiky. Brutální policejní zásah, při kterém bylo zastřeleno několik studentů je odpovědí na pokus mladé generace o změnu. Situaci studentů, jejichž budoucnost připomíná plavbu ve sklenici s vodou, dobře vystihuje povaha jejich debat ve filmovém klubu. Jsou chaotické, konfliktní, plné emocí a bystrých postřehů. Někomu mohou připadat neproduktivní, ale představují kotel s vroucí vodou, právě jejich angažovanost a nesouhlas se stávajícím stavem věcí je cestou ke změně, i když je v nedohlednu.

Obraz lidské zoo tak nenalézáme pouze ve snímku Marty Pessoa, ale i v dokumentu Alaina Kassandy. Reprezentuje mocenský nepoměr, který se z vnější kolonizace proudící v minulých stoletích z Evropy a Ameriky přesunul ke kolonizaci vnitřní. Vlády v postkoloniálních zemích převzaly praktiky bývalých impérií a nyní je používají proti svým občanům.