Nezapomeňte se usmívat!

V půlce dubna získal česko-německo-ruský dokumentární film V paprscích slunce Zlatého ledňáčka za nejlepší dokument na festivalu Finále Plzeň. Není to první a zřejmě ani poslední ocenění. Vitalij Mansky byl za svůj film o životě zdánlivě obyčejné rodiny v Severní Koreji oceněn i na 19. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři, na talinském festivalu Black Nights (cena za nejlepší režii), italském Trieste festivalu (cena za nejlepší dokument) a jistě jej čekají mnohé další.

Mansky a jeho kameramanka totiž nepodlehli korejské diktatuře a propagandě, když tajně uchovávali všechny videozáznamy, které pořídili. Každý den museli odevzdávat nahraný záznam ke schválení korejským úředníkům. Ti nevyhovující obrazy okamžitě smazali a kartu se schváleným nahraným záznamem filmařům vrátili. Nikdo kromě dokumentaristů si však neuvědomil, že moderní technologie dokážou ukládat záznam na dvě paměťové karty zároveň. Díky lsti tak mohl Mansky odhalit pozadí natáčení dokumentárního filmu v komunistické Severní Koreji podle scénáře, jenž schválil sám velký Kim Čong-il.

Podle zahraničních recenzí by se film mohl samovolně přejmenovat na „Nezapomeňte se usmívat!“ (Straight.com). Mansky totiž nechává kameru běžet, i když zrovna korejští „filmaři“ chystají scénu – poučují děti, že se málo usmívají, dělnice v mlékárně, že málo tleskají svému úspěchu, nebo říkají malé Zin-Mi, jež je ústřední postavou, aby se nebála a chovala se jako doma. Ústředním tématem většiny recenzí, jak zahraničních, tak tuzemských, je střet uměle vytvořené „šťastné“ a barevné reality a té, jakou bychom na ulicích v Severní Koreji čekali – prázdné ulice, obloha bez slunce, šeď a ticho.

„V paprscích slunce je vysoce kvalitním úkazem nijak objevného, avšak přehlíženého – obyčejný život za kulisami velkých oslav existuje,“ píše recenzentka filmového časopisu Screen Wendy Ideová v září 2015. Oceňuje tak Manského schopnost navzdory přísnému dohledu (a možná právě díky němu) ukázat to všední a obyčejné ze života „v nejlepší zemi světa“. Mansky byl dle svých slov zklamaný, že v Severní Koreji nenašel obyčejný život, a tak se rozhodl udělat dokument o falešné realitě. Úkazem falešné reality budiž závěrečná scéna, kdy se teprve osmiletá holčička rozpláče pod tlakem únavy, kamer, rodičů i dalších vládních úředníků, a když si má vzpomenout na něco veselého a hezkého, začne recitovat oslavnou báseň na Nejvyššího vůdce.

Co však mnoho recenzentů svedlo do slepé uličky, je bezbřehé oslavování Manského činu. Rok v Severní Koreji tajně natáčel inscenace dokonalého života a riskoval při tom svůj vlastní, čímž nepochybně prokázal velkou odvahu a vynaložil spoustu úctyhodné energie. Nicméně je tímto zastíněn Manského brilantní způsob budování atmosféry dlouhými záběry, ve kterých má divák možnost více proniknout do obrazu, díky čemuž se předkládané téma stává hmatatelnějším a intenzivnějším.

Odvážnější recenzenti pak tvrdí, že by se festivalová ocenění měla proměnit v úspěšný prodej mezinárodních distribučních a vysílacích (televizních) práv (The Guardian, The Hollywood Reporter, Cineuropa). Pokud budou vyslechnuty predikce recenzentů, budou mít vládní úředníci zřejmě mnoho práce s vysvětlováním svému Nejvyššímu.