O nevěře jako o zrcadle nás samých

O nevěře jako o zrcadle nás samých 

Před sedmi lety jsem začala pracovat na filmu Hovory o nevěře (Talking About Adultery). Podnětů bylo několik. Zásadní byl můj krátký vztah s ženatým mužem. Dalším podnětem byla zkušenost z prvního manželství, které před patnácti lety bohužel ukončilo úmrtí manžela, a také má osobní historie a okolnosti, v nichž jsem vyrůstala – neměla jsem příliš zkušeností s tím, jak vypadá harmonický vztah dvou lidí. Film byl ze začátku mým osobním pátráním po tom, jestli vůbec existuje plnohodnotné manželství, ve kterém i po letech zůstane láska, důvěra, respekt, a ne zakyslost, hněv a zklamání. V mých očích bylo manželství hlavně sociálním konstruktem, povinností a nuceným zlem, kterému je potřeba se vyhnout. Došlo mi, že skrze rozhovory pro film jsem se nejprve podvědomě snažila potvrdit si předsudky, a až s odstupem času jsem si uvědomila, že film je vlastně o něčem mnohem zajímavějším.

Žiji už sedmnáct let v Americe, kde jsou z mého hlediska vztahy vnímány trochu jinak než u nás. Jedním z příkladů je svatba, která je v Americe mnohdy chápána jako životní cíl, kterého je třeba dosáhnout. Často to ale doprovází skoro až infantilní názor na to, co to znamená být v dlouholetém vztahu. Nevěra je tabu a překvapil mě způsob, jakým se lidé k tomuto tématu vyjadřovali, nebo naopak odmítali vyjadřovat. V Americe se nevěra velmi odsuzuje. Podle průzkumu, který jsem nedávno četla, jí opovrhuje asi osmdesát devět procent Američanů. Zároveň je ale všude dost častá, což naznačuje určité pokrytectví v podstatě dost puritánsky založené společnosti. V západní Evropě nebo v Česku toto téma nemá takovou váhu. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nevěra je tu chápána také tak, že má určitou funkci v manželství. V Evropě je pohled na nevěru myslím otevřenější. 

Navazovat s protagonisty dokumentu kontakt skrze téma manželství a nevěry bylo překvapivě jednoduché. Lidé mi důvěřovali asi kvůli mé nefalšované zvědavosti a asi také proto, že jsem je neodsuzovala. Nevěra, manželství, nevydařené vztahy, absence sexu, málo porozumění, únava a zklamání jsou témata, o kterých se lidem těžko mluví a často se i stydí, že něco nemají úplně ideální. Kolikrát jsem sloužila jako neplacený terapeut. Některým lidem se prý ulevilo, když s někým mohli mluvit o svých pocitech.

Rozhovory jsem dělala nejen v USA, ale i ve Velké Británii, Itálii, Německu či Holandsku. A myslím, že dalším důvodem, proč se mi lidé snáze svěřovali, byla skutečnost, že i po těch mnoha letech v USA mám silný český přízvuk, nevyrůstala jsem v americké kultuře, tudíž si mě lidé často nemohli jednoduše zařadit do známého kontextu, a bylo asi jednodušší odhodit zábrany. Snažila jsem se naslouchat, neprovokovat a nesoudit. Zajímali mě lidé, kteří nevidí černobíle a jsou schopni zamyslet se nad situací, do níž se dostali. Lidé emocionálně inteligentní, dobří vypravěči se zajímavým, originálním pohledem na svět. Naopak jsem nedělala rozhovory s lidmi, kteří fungují na nějakém autopilotovi. Ze začátku jsem hledala jakési zobecnění, ale po mnoha rozhovorech jsem zjistila, že příběh každého člověka je individuální a nevěra možná slouží jako zrcadlo toho, co často nechceme vidět. Asi nejvíce mě překvapilo, jak často lidé opouštějí partnery a rodiny nikoliv kvůli nespokojenosti s manželstvím, ale se sebou samotnými.

Film je spíše esejí než tradičním dokumentem. Nesnažím se férově obsáhnout všechny socioekonomické vrstvy, rasové původy, náboženská založení a tak podobně. Určitě by to mohlo být zajímavé a třeba někdo takový film jednou udělá. 

Po strukturální stránce byla práce na filmu celkem komplikovaná. Od začátku projektu neexistoval scénář či nějaký jasnější koncept. Film jsem začala dělat z velké části sama. Několik let jsem sbírala rozhovory a natáčela obrazový materiál, vše se začalo pomalu rýsovat. Mnohdy i samotné rozhovory začaly ovlivňovat sběr mého obrazového materiálu.Výslednou podobu jsme z velké části začali koncipovat ve střižně. Od roku 2007 pracuji v New Yorku na dokumentech převážně jako střihačka, tudíž jsem jej začala dávat dohromady sama, až poslední rok jsem přizvala dva geniální střihače ke spolupráci – Davida Barkera a Alyce Ardell Spiegel. Sestříhat vlastní materiál je totiž šílené a téměř nemožné. 

Dát celý film dohromady byl komplikovaný proces. Rozhodla jsem se skrýt identitu lidí. Dotazované neuvidíme, pouze uslyšíme. Tím jsem chtěla dosáhnout větší identifikace diváků s příběhy a snazšího opuštění předsudků. Bylo velmi lákavé vymyslet, jak obrazově pojmout 72 minut filmu, aby byl po kreativní stránce zajímavý, srozumitelný a aby obrazy nesloužily jen jako ilustrace. 

Ve snímku se mísí různé žánry a styly: audio rozhovory se odehrávají v interiérech bytů, kde díky zvukovému designu, jenž zpracoval talentovaný Jun Mizumachi, pouze tušíme přítomnost lidí, ale nikdy nikoho nevidíme. Tyto rozhovory jsou protkané abstraktními obrazovými pasážemi, které zčásti poukazují na konkrétní myšlenky v daných rozhovorech, ale také umožňují divákovi vytvořit si své vlastní souvislosti. Další části filmu jsou koláže, které jsou vytvořené pod kamerou. Na plátně sledujeme ruce, jež vytvářejí příběhy z archivních fotografií mé rodiny a mého dětství. Tato technika mi umožnila vytvořit příběhy, které korespondují přímo s rozhovorem o filozofii zahrad s profesorem Marcellou Di Paolla, který ve filmu zaznívá. Koláže vznikaly až poté, co byl rozhovor sestříhán ve své finální podobě.

Tyto pasáže vytvářejí vzpomínky a poukazují na element času. Jak sami vnímáme čas, jak vnímáme svůj vlastní příběh, který je samozřejmě ovlivněn historií a místem, kde se odehrává? Jak se náš osobní příběh mění během našeho života a jak si náš příběh zpětně převyprávíme? Technika koláže, kterou divák sleduje, by měla nastínit všechny tyto otázky. Další důležitou roli hraje korespondence mezi dvěma charaktery B a R. První žije v Česku a druhý v New Yorku a z jejich korespondence se dozvídáme více o vzniku a pozadí filmu. Celý snímek vlastně vznikal jako koláž. 2D kolážím se věnuji posledních patnáct let své tvorby. Formování filmu pomohla i spolupráce se skladatelem Brianem Patrickem Saiou, který složil hudbu k celému snímku. Často jsme mluvili o tom, že by měla hudba také něco vyjádřit, ne pouze podbarvovat emoce. Hudebně se podílela také česká skupina Ba:zel a mým poradcem, co se týče konceptuálního ztvárnění, byl český umělec a brilantní myslitel Matěj Smetana.

Doufám, že můj první celovečerní film Hovory o nevěře přesahuje téma nevěry a manželství a poskytne lidem prostor k rozhovoru o morálce a hodnotách. O tom, co jim v životě přijde důležité, nad co jsou schopni se povznést, jak se chovají jeden k druhému, o čem přemýšlejí a čeho se bojí. Pohled na humanitu skrze téma, které zajímá všechny.