O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidět

Loňský rok přinesl do médií hlavního i vedlejšího proudu mnohé obrazy protestů spojených převážně s environmentální a lidskoprávní agendou. Švédská školačka Greta doslova rozhýbala mladou západní společnost, která se – vybavená transparenty a sdružená pod heslem Fridays for Future – vydává každý pátek do ulic. Celosvětové hnutí Extinction Rebellion pořádá prostřednictvím lokálních buněk performativní nenásilné protesty, „die-in“, během nichž skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, symbolizujíc katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě. Ženské hvězdy hollywoodských pláten postupně poodkrývají závoj slávy, pod nímž se skrývá celá řada skandálů spojených se sexuálním obtěžováním a genderově nerovným zacházením, jež shrnuje hashtag a hnutí MeToo. 

V oblasti kultury čelí evropská i severoamerická muzea vytrvalým protestním akcím umělců a odborníků, kteří pod hlavičkou hnutí Decolonize This Place požadují revizi způsobů, jimiž jsou vystavovány a popisovány dějiny „primitivních kmenů“, historie a zástupci původních obyvatel a koloniální expanze. V galeriích výtvarného umění pak skupina poukazuje na nedostatečné zastoupení umělců a umělkyň pocházejících z afroamerických, latinských a jiných menšinových skupin. Přidávají se k nim také aktivisté zviditelňující kontroverze mecenášů a členů rad nejvýznamnějších světových výstavních institucí. Známá americká fotografka Nan Goldin takto prostřednictvím organizace P.A.I.N. (Prescription Addiction Intervention Now) intervenovala směrem k pařížskému Louvru či Guggenheimovu muzeu, jež jsou podporovány rodinou Sacklerových, patřící mezi největší producenty opiátů, na nichž je nemalá část americké populace závislá. Prestižní bienální přehlídka Whitney Museum of American Art zase utržila významnou ránu, když po několikatýdenních protestech z výstavního projektu odstoupila část umělců, kteří nechtěli vystavovat v instituci spoluřízené Warrenem B. Kandersem, jehož firma prokazatelně dodávala slzný plyn na území americko-mexické hranice.

Boj za to, být viděn

Vzhledem k síle mediálních ohlasů a významu problémů, s nimiž se uvedená hnutí potýkají, nepřekvapuje, že se na poli současné vizuální kultury stále častěji mluví o vizuálním aktivismu. Prostřednictvím něj se jednak znovu oživuje politická a kulturní teorie šedesátých a sedmdesátých let 20. století, k níž patřily druhá vlna feminismu, Birminghamská škola kulturálních studií či autoři a aktivisté volně uskupení kolem časopisu Nová levice. Na dobu se však navazuje také v rovině praktického jednání. Právě v těchto dekádách totiž v Severní Americe kulminoval boj za lidská práva a Evropu rozechvívala vlna studentských, dělnických a „jarních“ protestů.

Viděno optikou současné teorie, tehdejší i dnešní protestní skupiny spojuje boj za to, být viděn, a to hned na dvou úrovních. V první rovině jde o fyzické zasáhnutí do veřejného prostoru, v němž je viditelnost (visibility) zajištěna pomocí jasných vizuálních symbolů, výrazných transparentů, performativních akcí, jakou je například zmíněná strategie „die-in“, a prostřednictvím pokrytí události na sociálních sítích. V druhé – nikoliv však významově upozaděné – rovině tu běží o zviditelňování určitého tématu či skupiny osob nepřítomných ve veřejném prostoru a diskuzi (appearance). Cílem těchto skupin tedy není pouze dosažení konkrétní akce, například odvolání člena správní rady či nastavení nových kvót snižování emisí CO2, ale i domoci se jednoho z nejzákladnějších a málo diskutovaných práv – práva být viděn.

Tímto požadavkem se současný vizuální aktivismus propojuje nejen s turbulentním začátkem druhé poloviny 20. století, ale vůbec se vznikem společenského řádu moderní doby a bojem proti jeho autoritě. Na významný vztah mezi sférou viditelného a společenským řádem upozorňoval již francouzský filozof Michel Foucault (a to i mimo nejznámější příklad panoptikonu, modelu vězeňského dohlížecího systému¹⁾). Foucault považuje pohled člověka, a tedy to, kam, na koho a proč se díváme a kde, kým a proč jsme viděni, za jednu z nejdůležitějších mocenských praktik, která jedince udržuje uvnitř systému. Kdy, kde, na co a proč se díváme, nás naučila společnost. V tomto ohledu se do našeho chování vepsala moc zvnějšku. V každodenním jednání je ale naším rozhodnutím, kam náš pohled upřeme, čímž se potvrzuje, že jsme daný výkon moci zvnitřnili a zdánlivě přirozeně se jím řídíme. V pohledu člověka se tak potkávají obě hlavní roviny působení moci – moc direktivní, činná seshora, a moc vykonávaná zespoda.

Vizualita moci

O spojení viditelného a řádu mluví také současný vizuální kritik Nicholas Mirzoeff. V knize nazvané Right to Look (2011) označuje sféru viditelného za nástroj legitimizace představy o „přirozenosti“ stavu světa, jak jej vidíme. Když tedy ve společnosti nějaký problém či určitá skupina chybí, je to prostě „tak, jak to má být“. Mirzoeff tvrdí, že „způsob, jakým vidíme skutečnost, je výsledkem působení vizuality usilující o to, prezentovat autoritu jako zcela nepochybně zřetelnou.“ (Mirzoeff 2011, s. 3.) Vizualita, napomáhající moci k zakrývání problémů a nerovností ve společnosti, používá tři základní strategie. Za prvé pomocí klasifikace rozděluje společnost na sociální třídy, které se vzájemně výrazněji nestýkají. Druhou operací je separace, kdy dojde k takovému rozdělení těchto skupin, že nemohou vytvořit společné hnutí usilující o změnu. Třetím krokem je pak estetizace, vytvářející dojem, že okolní svět funguje na základě správného a přirozeného řádu.

Fenoménem, jenž vztahuje všechny tři komunikační strategie k současnosti, jsou sociální sítě. Právě o sběru online prezentovaných osobních dat, jimiž se poté řídí algoritmy nabízející nám komunikační obsah, se hovoří jako o klíčových nástrojích, které prohlubují rozdělení společnosti a produkují „sociální bubliny“. O sociálních sítích lze proto mluvit jako o zdroji vizuality moci, která zasahuje společenskou organizaci, imaginaci i náš mentální a tělesný stav. Na druhé straně ale aktuální protesty ukazují, jak důležitou platformou sociální sítě jsou pro formování hnutí. Můžeme je tedy zároveň vnímat jako producenta takzvané oponující vizuality (countervisuality). Ta neusiluje o to, ukázat další jedinou „správnou“ skutečnost. Naopak, snaží se o rozšíření současného pole viděného a odhalení procesů, které „přirozenou“ realitu utvářejí. 

Právo vidět je tedy základním právem, které vyjímá neviděné problémy a skupiny z temnoty. Osvobozuje ale také imaginaci těch, kteří nyní viděni jsou. Dožaduje se totiž práva vidět skutečnost jako různorodou, tvořenou mnoha odlišnými a často nepříjemnými zkušenostmi a informacemi. Proto se právo vidět, jehož stoupenci se dnes dožadují změny ekologického, ekonomického a sociálního smýšlení společnosti, zdá být nebezpečím zejména pro ty, kteří se těší pozici „v záři reflektorů“. Nám ostatním nabízí současná protestní vlna – a s ní i nástup vizuálního aktivismu – jedinečnou šanci, jak nebojovat pouze za jeden konkrétní problém, ale jak se podílet na osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.