O švábech a lidech

18. 3. 2021 / AUTOR: Janis Prášil

Co spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.

Čínský disident a umělec Aj Wej-wej v loňském roce natočil tři dokumenty, které se zabývají konfliktem mezi občanem a systémem. Dva z nich vznikly na dálku, prostřednictvím štábu, který tvůrce řídil z exilu. Vivos pojednává o tom, jak mexické drogové kartely unášejí lidi. CoroNation nahlíží do situace čínského Wu-chanu v době vypuknutí pandemie koronaviru. Šváb, který je novinkou právě probíhajících jarních Ozvěn 24. ročníku festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, se zabývá tím, jak Čína v Hongkongu zavádí autoritářský režim. Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů.

Západ na Východě

Aj dokáže vytvářet paradoxní spojení. Dokladem toho je právě Šváb, jenž představuje kombinaci angažovaného a observačního dokumentu, vystavěnou na easternovém duelu dobra a zla. Pět let po deštníkové revoluci tu proti sobě opět stojí Západ a Východ, demokracie a totalita. Účastníci masových demonstrací se vrací zpět do hongkongských ulic, aby protestovali proti zákonům, kterými pevninská Čína připravuje bývalou britskou kolonii a baštu západního světa o autonomii.

Zatímco v CoroNation jsme bloudili nekonečným labyrintem nemocničních chodeb, ve kterých se jako ve vesmírné lodi pohybovali zdravotníci ve skafandrech, ve Švábovi se přenášíme do pomyslné počítačové válečné hry. Sledujeme taktiku pouličního boje, druhy zbraní či obléhání budov. Monumentální celky se zaměřují na střet protistran, odlišených uniformami, zbraněmi i válečnou strategií. Žánrové aluze v obou případech mohou navozovat mylný dojem, že se díváme na dočasný, uměle vytvořený fikční svět. Jde však o realitu, na jejíž děsivě absurdní rozměry Aj upozorňuje prostřednictvím stylizace.

Z filmu Šváb1/4

Z filmu Šváb2/4

Z filmu Šváb3/4

Z filmu Šváb4/4

Dějiny ukazuje jako velký odlidštěný stroj, který se živí lidskou masou. Postavy demonstrantů a policistů se stávají součástí nadosobní struktury, souborem prvků barev a tvarů, jež se na základě fyzikálních zákonů sráží, nebo odpuzují. Lidskou masu ve Švábovi představuje téměř anonymní mnohočetná entita, složená z demonstrantů nebo policistů, kteří se skrývají za maskou a slunečnými brýlemi. Mezi fetiše, které chrání proti pepřovému spreji a slznému plynu, patří i deštník. Těch zůstalo po jedné demonstraci na ulici mnoho. Aj zachytil, jak člen zásahové jednotky zvedl jeden z deštníků z vozovky a zničil jej.

Banální zlo

Zdánlivě banální, nesmyslné, ale silné gesto poukazuje na míru nenávisti, kterou policista přenesl do předmětu, jenž zastupoval jeho protivníka. Jako by na druhé straně přestal vidět člověka. V tomto gestu se projevuje koncentrovaná nenávist, jež dokáže narůst do rozměrů genocidy. Tu poznali Hutuové a Tutsiové. Obě etnika vedle sebe ve Rwandě žila jako sousedé. Když se Tutsiům na veřejnosti začalo říkat švábi, přestali být považováni za lidi a stali se lovnou zvěří. Sousedé je pobili mačetami jako dotěrný hmyz.

Někde mezi banálním gestem a genocidou se nachází hranice mezi demokracií a totalitou, nastolováním veřejného pořádku a represí, nepokoji a terorismem. Aj odhaluje zkázonosnou iluzi, která zakrývá tuto hranici. Za všednodenně lhostejnou tváří hypermoderních mrakodrapů, jejichž neonové oči vysílají barevné paprsky na vodní hladinu, či ve tvářích lidí spěchajících do zaměstnání se skrývá umírající občanská společnost. Smrtelnou nemocí však není násilí, ale nenávist a lhostejnost.