Revoluce je převlečený smutek
Kambodžský filmař Rithy Panh má mnoho společného s čínským disidentem Aj Wej-wejem. Žije ve francouzském exilu, kam utekl před totalitou, když mu zástupci Pol Potova režimu v sedmdesátých letech minulého století vyvraždili většinu rodiny. V prosinci minulého roku vstoupila do českých kin po premiéře na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava Panhova dokumentární animovaná dystopie Všechno bude v pohodě. Fascinující dílo, které získalo vloni na Berlinale cenu za nejlepší umělecký počin, představuje kombinaci Orwellovy Farmy zvířat, Europeany Patrika Ouředníka a filmových esejů Jeana-Luca Godarda.
Podobně jako George Orwell ve Farmě zvířat přichází Panh s podobenstvím o totalitě. Vykresluje temný a krutý svět blízké budoucnosti, v níž se lidé stali otroky zvířat. Ta na velkých obrazovkách sledují, čeho se lidé dopustili ve 20. století. Archivní záběry s vražděním, výbuchy bomb, chudobou či experimenty na zvířatech dokládají, jak lidé selhali a proč musí nyní za své činy pykat. Zvířata, která lidem vládnou, však nepředstavují žádnou lepší rasu nebo vyšší entitu, která přináší spravedlivý trest. Sarkasticky se baví tragédiemi moderních dějin, parodují Hitlera či Lenina a dělají lékařské experimenty na lidech, stejně jako kdysi lidi na zvířatech.
Komedie s krutými dialogy
Panh nevykresluje žádný lepší svět, ve kterém dobro vítězí a zlo je potrestáno. Místo dvojrozměrné morality vyobrazuje společnost jako nepovedený experiment. Lidi neovládá dobro nebo zlo, ale energie, která vytváří různé režimy od totality po demokracii. Právě demokracie je podle Panha v krizi, jak uvádí na příkladu USA. Pokud lidé vtrhávají do vládních budov, aby se vzbouřili proti zvoleným autoritám, už to není demokracie. Revoluce podle něj není cestou ke svobodě, ale k další totalitě. Je to útok proti sobě samému, komedie s krutými dialogy. Odhodlání, sliby a revoluční nadšení vedou jen do dalších táborů. Možná proto v Panhově snímku zaznívá, že neexistuje moderní doba, existují jen formy útlaku.
Vyvstává pak otázka, co se světem, který nemůžeme změnit, a jakou roli v tomto světě hraje paměť. Historie není v Panhově snímku konstantou, ale živým organismem, který se proměňuje v čase. Společnost vytváří z minulosti příběhy, které se učíme, a pak je přepisujeme. Kolektivní paměť tak stále dokola recykluje totéž. Pro Panha je čas pouze ideologický pojem. Přítomnost, minulost a budoucnost jsou uzavírány do ideologického jazyka, který podle aktuální poptávky vymazává obličeje i jména. Nemizí jen lidské osudy a čas, ale i rozdíl mezi tím, co je skutečné a co ne, co je pravda a co lež. Lidé díky technologickému pokroku ve 20. století zdokumentovali, natočili a nafotili všechny svoje prohřešky. Kdo jim však v době obrazovek, zaplavených nánosy čísel a obrazů, uvěří?
V zajetí obrazovek
Všechno bude v pohodě je temné a zároveň vizuálně fascinující dílo. Při zmínce o animovaném filmu si dnes obvykle představíme počítačovou animaci. Panhova novinka však nenabízí ani CGI efekty, ani rozpohybované postavy. Místo toho nás čekají dioramata se statickými hliněnými figurkami. Techniku, která kombinuje archivní materiály, slovní komentář a statické loutky, lze spatřit již v jeho dokumentární animované eseji Chybějící obraz z roku 2013, která Panhovi vynesla nominaci na Oscara. Přestože jeho nový snímek pracuje s figurkami, jež se nepohybují, je plný pohybu. Zátiší s postavičkami osidluje množství blikajících obrazovek, žárovek a čidel. Zvířata sledují na obřích obrazovkách archivní záběry NASA o dobývání vesmíru, transplantaci opičí hlavy, nebo záznamy BBC z náměstí Nebeského klidu z roku 1989.
„Kambodžský režisér se ve své filmové eseji pouští do godardovské hry se slovy. Pracuje se nimi jako s totemy, vytesává do nich různé tvary, prosekává se džunglí významů a hledá magické zaříkadlo, které by dalo lidem druhou šanci.“
Tiktoková videa a další sociální sítě, které se na obrazovkách objevují vedle archivních materiálů, ukazují, že obraz má stejnou ideologickou sílu i dnes. V Panhově snímku zaznívá, že film je mrtev, byl nahrazen nekonečným pásem obrazovek. Mluví o novodobé totalitě obrazu. Neustálý proud obrazů, videí a příspěvků, který se na nás valí, má za následek roztříštěnost, těkavost, rozmělněnost. Obrazovky nás podle Panha požírají, panují nám, svazují nám ruce i myšlenky. Ztráta schopnosti pojmout viděné jako celek vede ke ztrátě schopnosti myslet, k vyprázdněnosti a náchylnosti k manipulaci.
Všechno bude v pohodě není jen film o beznaději, je to i cinefilní romance. Čerpá z dynamické krásy děleného obrazu či z citací děl S. M. Ejzenštejna, Fritze Langa, Chrise Markera, Georgese Mélièse, Eadwearda Muybridge, Alaina Resnaise, Dzigy Vertova a dalších. Nesledujeme jen kroniku zla a destrukce, ale i kroniku filmu v jeho nesilnějších momentech, odkazujících na počátky kinematografie, sovětskou montážní školu, německý expresionismus nebo francouzský Levý břeh. Všechno bude v pohodě, jehož název odkazuje na nápis na tričku, které na sobě měla zastřelená demonstrantka v Myanmaru, není jen o síle obrazu, ale o síle slova.
Komentář v Panhově snímku se vyjadřuje podobně stylizovaným literárním jazykem jako kniha Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku Patrika Ouředníka. Ústy francouzské herečky Rebeccy Marder promlouvají k divákovi osobnosti jako Umberto Eco, Pier Paolo Pasolini, Danton, Robespierre nebo Mao Ce-tung. Kambodžský režisér se ve své filmové eseji pouští do godardovské hry se slovy. Pracuje se nimi jako s totemy, vytesává do nich různé tvary, prosekává se džunglí významů a hledá magické zaříkadlo, které by dalo lidem druhou šanci.
