O útěku z utopie. Trpící Severokorejci nesmí být poznámkou pod čarou

Co vás přivedlo k tématu Severní Koreje?

Všechno to začalo u mých producentů, se kterými jsem spolupracovala na dvou projektech jako střihačka. Jeden z nich byl dokumentární film, druhý hraný. Přišli za mnou s tím, že získali práva na autobiografii The Girl with Seven Names: A North Korean Defector's Story od Lee Hyeon-seo. Ptala jsem se: Proč zrovna já? Proč ne někdo z Koreje? Jim se ale moc líbil můj předchozí film City of Joy a navrhli, ať si knihu přečtu. Že uvidíme, co to ve mně vyvolá.

Madeleine Gavin pracovala jako střihačka na desítkách dokumentárních i hraných filmů. Stříhala například oceňované dokumenty Atomový dvorek (2017), House of Z (2017) či Cesta domů (2009), nebo hraný režijní debut kameramanky Reed Morano Meadowland (2015). Má za sebou také komerční projekty jako Nerve: Hra o život (2016). V roce 2016 se poprvé postavila přímo za kameru a režírovala dokument z Konga City of Joy. Za Útěk z utopie si z festivalu v Sundance odnesla Cenu diváků za nejlepší americký dokument.

Při čtení pamětí Hyeon-seo se přede mnou začal otevírat celý svět Severní Koreje. Ponořila jsem se do rešerší, pomocí VPN jsem prozkoumala všechna možná svědectví v různých jazycích. Čím více jsem tím byla pohlcena, tím rozhořčenější jsem byla. V jednu chvíli jsem narazila na záběry skrytou kamerou. Severokorejci tím riskují své životy, protože kdyby je chytili, zabili by nejen je, ale i jejich rodiny. Jen proto, že uvnitř své země natáčí a snaží se záběry dostat ven. Většinou jsme svědky toho, co Kimův režim chce, abychom viděli: jaderných raket nebo vojenských přehlídek. Nemáme možnost vidět, jak vypadá skutečný život lidí v Severní Koreji. Uvědomila jsem si, jak jejich hlas v našich médiích chybí.

Je naprosto šílené, že tahle země existuje už víc než sedmdesát let a její obyvatelé jsou tak málo slyšet. V tu chvíli mi bylo jasné, že ten film musím natočit.

Zavolala jsem tedy producentům s tím, že mám nápad, ale je úplně jiný, než byl jejich původní. Že nemůžu jen rekonstruovat příběh z minulosti. Musíme natočit něco, díky čemu se ocitneme uprostřed toho, co Severokorejci prožívají.

Jak obtížné bylo dostat se k lidem na útěku? A co je přesvědčilo, aby se nechali natáčet?

Tohle byla obrovská výzva. O pastoru Kimovi, který pomáhá Severokorejcům v útěku, jsem se dozvěděla, když jsem začala jezdit do Jižní Koreje. Než jsme ale začali spolupracovat, trvalo to. Museli jsme si začít důvěřovat. Ale nakonec to byl právě pastor Kim, díky němuž jsme mohli natočit to, co jsem si předsevzala.

Pastora Kima zná severokorejský režim už skoro čtvrt století. Je velmi proslulý díky práci, kterou dělá, a v Jižní Koreji je často ve zprávách. V minulosti ho filmaři už oslovili, párkrát s nimi začal spolupracovat, ale neměl s tím moc dobré zkušenosti. Takže i se mnou velmi váhal. Samozřejmě si chrání svou rozsáhlou síť spolupracovníků po celé Asii. A především lidi, kterým se snaží pomoct. Takže to byl velmi dlouhý proces – tři nebo čtyři měsíce vzájemného poznávání –, než jsme poznali, že si opravdu důvěřujeme.

Nakonec jsme ale měli zájem o stejnou věc: pokusit se zprostředkovat těžký úděl Severokorejců. Člověk může snadno otupět. To jsme chtěli nabourat. Začala jsem sledovat dva příběhy lidí na útěku. So-yeon, jejíž syn se pokusil o útěk, už žila v Jižní Koreji a souhlas mi dala, jakmile mě poznala. Co se týče rodiny Roh, tam to bylo složitější. Pastor Kim se o nich dozvěděl prostřednictvím své sítě, když utekli přes řeku do Číny. Sami ani nevěděli, co je to dokumentární film. Natož jakou roli by v něm měli hrát. I kdyby nám nabídli souhlas, nemohli jsme ho přijmout. Bylo by to neetické. Takže v případě rodiny Roh jsme museli začít s vědomím, že možná nebudeme moci použít ani jediný záběr, který jsme natočili. I So-yeon měla možnost souhlas odvolat, protože jsme nevěděli, co se na konci dozvíme a zda to pro ni nebude nebezpečné. So-yeon se rozhodla, že do toho půjde, kvůli synovi i kvůli sobě.

Útěky jsou už tak nebezpečné a naše základní pravidlo znělo, že je nesmíme dělat ještě riskantnějšími. Kdykoli jsme se bavili, co, kde a jak natáčet, procházelo to rozsáhlým konzultačním týmem. Bylo to nesmírně logisticky komplikované. A v centru všeho stál pastor Kim.

“Točili jsme s vědomím, že možná nebudeme moci použít ani jediný záběr.”

Jste s lidmi z dokumentu v kontaktu? Víte, jak na tom teď jsou?

So-yeon a pastor Kim s námi byli na únorovém předávání cen BAFTA v Londýně. Podzimní premiéry se zúčastnila také rodina Roh.

Poslední věc, kterou víme o synovi So-yeon, je, že je naživu v pracovním táboře. Ale to se bohužel může kdykoli změnit. Informace se odsud dostávají pomalu. So-yeon byla aktivistkou ještě předtím, než jsem ji poznala, ale tehdy řešila především násilí na ženách v armádě. Teď se z ní stal úplně jiný druh aktivistky. Příběh So-yeon je bohužel mnohem častější než příběh rodiny Roh. Je velmi neobvyklé, aby se pětičlenné rodině podařilo utéct.

So-yeon je neuvěřitelně silná a její práce je její životní motivací. Má také stránku na YouTube a píše knihu.

Rodina Roh se má moc dobře. Matka studuje sociální práce, bude pomáhat uprchlíkům aklimatizovat se v Jižní Koreji. Otec pracuje v továrně na tofu. Babička žije se svým synem Huk Changem. Dcery se mají také výborně. Z té mladší se stává koncertní klavíristka a k-popová tanečnice. Ta starší chce studovat ve Spojených státech a já bych ji tam ráda na semestr vzala.

Ve filmu je vidět, že cesta nekončí bezpečně v cíli. Na uprchlíky doléhá nejen začleňování do nové země, ale také výčitky, koho nechali ve svém někdejším domově a co to pro ně bude mít za následky. Co pro vás bylo během natáčení emočně nejtěžší? 

To je naprostá pravda. Pro spoustu přeběhlíků je neuvěřitelně těžké přizpůsobit se životu v Jižní Koreji. So-yeon tam vede nevládní organizaci, která pomáhá aklimatizovat se svobodným matkám a také ženám nad pětačtyřicet let, které přeběhly samy. Čím je člověk starší, tím hůř získává nové dovednosti. Protože přicházíte ze země, kde jste neměli počítač, internet. O světě skoro nic nevíte. Netušíte ani, jak porozumět svým vlastním pocitům. Pro někoho je to zničující. Může to vést k depresi, alkoholismu, drogám.

A pak je tu pocit viny. Tu cítila nejen So-yeon, ale také Hyeon-seo Lee, která je ve filmu jakýmsi hlasem historie Severní Koreje. Když jsem se s Hyeon-seo setkala poprvé, zkoumaly jsme společně, jaké to pro ni bylo, být nejznámější uprchlicí na světě. Poznala jsem ji tehdy jako jednoho z nejvíce traumatizovaných lidí, které jsem kdy potkala. Její pocit viny byl zdrcující. Když opustíte Severní Koreu, není to jako opustit jakoukoli jinou zemi. Když tehdy odcházela, neměla v úmyslu ani skutečně zběhnout, myslela si, že prostě odjede do Číny a pak se vrátí. Bylo jí sedmnáct let. Následně byla zcela odříznuta od své matky a bratra, deset let o nich neslyšela. Nevěděla, jestli jsou naživu, nebo mrtví.

Emocionálně nejtěžší byl ale samozřejmě příběh So-yeon a to, čím si prošla. Když jejího syna poslali zpátky do Severní Koreje, bylo to pro ni velké utrpení a zažívala hluboký pocit viny. Cítila se za to odpovědná. Říkala si: Co jsem to za matku, že jsem nedokázala zachránit svého syna? Trhalo ji to na kusy. Být toho svědkem, prožívat to s ní bylo šílené. 

“Musíme mluvit o obyčejných lidech, o porušování lidských práv, nejen o Kim Čong-unovi.”

V jednu chvíli zároveň říká: Jediná špatná věc, kterou jsme udělali, je, že jsme se narodili ve špatné zemi.

To je pro mě hrozně důležitá věta. Spousta lidí se diví, proč se Severokorejci prostě nevzbouří. Ale kdybychom se narodili ve stejné zemi, byli bychom v úplně stejné situaci. To je jádro toho všeho. A také důvod, proč my zvenčí máme povinnost snažit se těm lidem pomoci.

Hyeon-seo na konci vypráví, že by se někdy v podobě ptáka chtěla vrátit domů a pozorovat své přátele. Zároveň se ale bojí, že by je mohla vidět, jak trpí nebo umírají. Ptá se sama sebe, co je pro člověka lepší: vidět, co se děje, i když je to strašlivé a nemůžeme s tím nic dělat, nebo to raději nevidět. Vy jste se rozhodla pro první variantu: všechno zachytit, aby to vidělo co nejvíce lidí. Co lze ještě dělat?

To, co říká Hyeon-seo, je hluboké. To cítíme všichni. Co můžeme dělat, když jsme jen malý křehký ptáček? Jednou z cest je dostávat informace ven. Další potom dostávat je dovnitř. Mnoho lidí uvnitř Severní Koreje ani neví, že mají nějaká práva. Abyste vůbec mohli začít uvažovat, že si o něco řeknete, musíte vědět, že na to máte nárok. Proto může pašování těchto informací, jakkoli je to pomalé, přinést změnu v myšlení. Zároveň ale Severní Korea vytvořila mistrovský systém špehování, kdy se dokonce manželé a manželky nahlašují navzájem, takže to není vůbec jednoduché.

Pak je tu další věc: Když se mluví o Severní Koreji ve zprávách, nesmíme zmiňovat jen Kim Čong-una. Musíme mluvit také o obyčejných lidech, o porušování lidských práv. Pořád se mluví jen o setkání Trumpa a Kim Čong-una. O trpících lidech se mluví v poznámce pod čarou. To se musí změnit.

Dále je tu otázka Číny, která má politiku repatriace všech Severokorejců, které najde na svém území. Poslední dobou se to jen zhoršuje. Je tedy třeba na Čínu apelovat, aby svou politiku změnila. Pokud by to udělala, Severní Korea by nikdy nemohla být tam, kde je.

Proto také záleží, koho si letos ve Spojených státech zvolíme za prezidenta. Je to dominový efekt. Náš příští prezident nebude mít vliv jen na naši zemi. Bude mít dopad na všechno na světě, včetně Severní Koreje, Ruska, Ukrajiny. Je tak těžké být trpěliví, když víte, jak moc v té zemi lidé trpí. Ale prostě musíme pokračovat všemi možnými způsoby.

Když mluvíme o politické situaci v USA, napadá mě, jestli jste neuvažovala, že byste se vrátila k tématu mexicko-americké hranice? Věnovala jste se mu už ve snímku Cesta domů, který byl v roce 2009 nominován na Oscara.

Uvažovala. Ale je to tak obecné téma. Potřebovala bych se ponořit do jedné věci a jít opravdu do hloubky, aby se na to lidé mohli napojit. Musela bych nalézt něco, co nás donutí vidět vše jako poprvé. Je o tom teď tolik zpráv, že je z toho šum. A to je tragédie, protože lidé pak otupí. Pokud bych něco natočila, jela bych do Mexika. Ale musela bych přijít na to, jak to pojmout.

Původně jste střihačka. Po City of Joy, kde sledujete konžské ženy, které se po hrůzách války léčí v centru a postupně nacházejí naději, je tohle váš druhý celovečerní režijní počin. V obou případech jde o silná lidskoprávní témata; ty  příběhy jsou tragické, ale i nadějeplné. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla zrovna u těchto dvou látek přistoupit k režii?

Ráda odkrývám věci, které běžně nevidíme. Nebo ukazuji divákům nečekanou perspektivu na něco, co je pro nás těžko pochopitelné. Tak to bylo v případě Konga. Dostaly se ke mně záběry žen, které vyprávěly, jak byly zneužívány. Eve Ensler, která se podílela na projektu City of Joy, někomu navrhla, ať mi natočené materiály pošlou. Když jsem se jimi probírala, síla těch žen mě naprosto uchvátila. Ty příběhy byly strašlivé. Před očima jim znásilnili či zavraždili vlastní dcery. A ony přesto všechno měly vůli žít. Sama mám dceru, v té době byla malá, a nedokázala jsem pochopit, jak to zvládají. Měla jsem pocit, že kdyby se to stalo mně, jen bych si lehla na zem a umřela. Kde bych vzala jakoukoli naději? A tak jsem se vydala prozkoumat a pochopit, odkud se tahle neskutečná síla bere.

Realita není černobílá. Humor a bolest jdou někdy dohromady. Tohle střídání tónů – zkázy a naděje – bylo něco, co jsem v těch ženách cítila. Uvědomila jsem si tehdy jednu věc. Radost je něco, co ve Spojených státech nezažíváme. Máme dobré dny, špatné dny. Máme šťastné dny. Ale radost jsem poprvé zažila až tam. A to se ženami, které si prošly těmi nejstrašnějšími zkušenostmi. Je to zvláštní dichotomie. Stejně tomu bylo u příběhů ze Severní Koreje. Ta neuvěřitelná síla a vůle přežít, odvaha lidí, kteří riskují své životy a stojí proti chladnokrevnému režimu.

Napětí mezi tragédií a nadějí nám umožňuje napojit se na lidi. A to je pro mě významný prvek dokumentárních filmů. Tohle propojení; ne povrchním způsobem, ale takovým, při němž opravdu cítíme sounáležitost. Takové filmy se snažím natáčet. Takový je i dokument, na němž pracuju posledních pět let.

“Napětí mezi tragédií a nadějí nám umožňuje se na lidi napojit.”

Můžete o tomto projektu prozradit víc?

Film jsem natáčela v New Yorku a sleduje skupinu osmdesátníků a devadesátníků, kteří sice trpí nejrůznějšími nemocemi, ale zároveň nacházejí transcendenci skrze takový nepravděpodobný zdroj: pěveckou skupinu, vedenou rázovitou, ale dobrosrdečnou osmdesátnicí. Ti lidé zažívají na jednu stranu prozření a skutečnou krásu, ale jejich fyzický stav je zároveň stále více limituje.

Jednou z věcí, kterou se ve filmu snažím prozkoumat, je, jak vnímáme stárnutí. Většinou totiž vidíme jen to, co člověk ztrácí: sluch, zrak, pohyblivost. Mě ale zajímalo, co ve stáří získáme. Jsou věci, které jindy než ve vyšším věku zažít nemůžeme. Ve Spojených státech nemá poslední fáze života téměř žádnou hodnotu. A přitom tito lidé zažívají něco hlubokého a často pozitivního.

Kromě dokumentů jste stříhala i mnoho hraných filmů. Jak velký rozdíl je mezi střihem fikčního filmu a dokumentu?

Když stříhám hraný film, první střih dělám vždy podle scénáře už během natáčení. Dostanu materiál, který se natočil včera, a dávám jej dohromady. I když vím, že struktura filmu vůbec nefunguje, jedu podle scénáře. Protože když se v tom hned začnu vrtat a pak půjdu za režisérem, nikdy nebudeme na stejné vlně. Snažím se neopravovat příliš mnoho věcí, i když je jasné, že by pomohlo třeba vystřižení dialogu. Chci, abychom viděli celou strukturu i všechny problémy. Pak se do toho můžeme pustit a udělat film. V tu chvíli jde pro mě scénář stranou. Když se snažíte být věrní scénáři, často vlastně netočíte film. Když se scénáře v jednu chvíli zbavíte a celý ho přestavíte, máte šanci dostat se blíže tomu, proč jste ten film vůbec točili. U dokumentu probíhá úplně jiný způsob přemýšlení. Už jen proto, že je tam mnohem víc záběrů a milion cest, kterými se můžete vydat.

Nedávno jsem slyšela od jedné české dokumentaristky, že střihačka dokumentárního filmu je v podstatě druhou režisérkou. Je to pro vás také tak?

Rozhodně. Jsou režiséři, kteří prostě natáčejí a natáčejí a pak vám dají dvě stě hodin materiálu a řeknou: Udělejte z toho film. A pak jsou režiséři, kteří s vámi sedí celou dobu, stále to vymýšlíte dohromady.

Taky mám pocit, že je strašně těžké střihače najít. V jednu chvíli jsem si při natáčení Útěku z Utopie říkala, že bych měla ráda druhého střihače. Ale vůbec jsem netušila, koho bych měla oslovit. Nakonec jsme si to nemohli dovolit rozpočtově. Nicméně střihači ovlivňují film na tolika úrovních, že musíte naprosto věřit tomu, jak ten člověk přemýšlí a kdo v jádru je.

Chtěla jste být vždycky filmařkou?

Moje první láska bylo psaní. Chtěla jsem být spisovatelkou. Naprosto posedle jsem četla. Až v pubertě jsem se začala dívat na filmy. Ale i když jsem začala pracovat u filmu, bylo to díky lásce ke psaní.

Chvíli jsem byla také herečkou, většinou v divadle. Když jsem poprvé začala stříhat, bylo to u filmu, ve kterém jsem hrála. Jednoho dne jsem přišla do střižny a ten proces mě zaujal. Připadalo mi to jako taková trojrozměrnější forma psaní – se zvuky, hudbou, obrazy. Když dostanete stovky hodin natočeného materiálu, je to, jako byste dostali tisíce slov a museli vytvořit příběh, ale jen s těmito slovy a žádnými jinými. Taková kreativní skládačka.

Nakonec mě ale nejvíc naplňuje právě režie. Protože máte větší možnost zkoumat příběh, témata, protagonisty a nějak je vést. Milovala jsem studia na univerzitě a vždycky jsem si zapisovala miliony přednášek a seminářů. Na chvíli se naplno ponoříte do studia jedné věci. A pak další. Tohle je dokumentární režie. To je přece neuvěřitelná příležitost.

Líbí se mi myšlenka trojrozměrného psaní.

Ano! A mimochodem, jsem zcela posedlá zvukem. Veškerou práci se zvukem si dělám sama. Vždycky mám velké množství zvukových stop. Protože zážitek není jen obraz a dialogy. Tvorba dokumentů má tolik úrovní. A čas během natáčení utíká tak strašně rychle. Střih je neuvěřitelně kreativní práce. A dokumentární režie je nejlepší práce na světě!
  
To by mohl být titulek! Mám na vás poslední otázku: Máte oblíbený dokumentární film? Nějaký, který vás ve vaší kariéře inspiroval, nasměroval? 

Je jich tolik, které mě nasměrovaly a které obdivuji, ale jeden z těch, které považuji za mistrovské dílo, je snímek Collective rumunského režiséra Alexandera Nanaua Nejlepší investigativní novinářský dokument, jaký jsem kdy viděla. Naprosto mě dostal.